Č. 7638.

Jazykové právo: * Předpis § 2, odst. 3 jaz. zák. nedává příslušníku jazykové menšiny nárok, aby vyřízení od soudu, úřadu či orgánu republiky dostal pouze v jazyce menšinovém.
(Nález ze dne 18. prosince 1928 č. 33840.)
Věc: Spořitelna v L. proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dle obsahu dohlédacích jaz. stížností v řízení správním podaných cítila se st-lka ve svých jaz. právech stižena tím, že krajský soud v L. v částečném knih. výtahu o nemovitosti zapsané ve vložce č. ... poz. knihy pro katastr. obec L., jehož vyhotovení ve smyslu článku 31 jaz. nař. vyžádala si pouze v jazyce něm., uvedl určité poznámky vedle něm. textu i v jazyce českém; v jaz. dohlédací stížnosti, podané u min. sprav. omezila st-lka své výtky již jen na to, že v tomto knih výtahu nemělo být v záhlaví zápisu pod pol. 16. zmíněné vložky uvedeného použito slov »český zápis«, nýbrž jedině »čechische Eintragung.« Min. sprav. nař. rozhodnutím stížnost zamítlo.
O stížnosti uvážil nss takto:
St-lka vytýká nař. rozhodnutí v prvé řadě vadnost, kterou spatřuje v tom, že žal. úřad nezjistil, zda v poz. knize jest užito slova »český zápis« nebo »deutsche Eintragung« (správně má asi býti »čechische Eintragung«) a nevyřídil stížnost u něho podanou, která se domáhala výroku, že do středu částečného knihovního výtahu německého nepatří poznámka »český zápis«, nýbrž že postačí označení »čechische Eintragung«.
Výtky tyto jsou bezpodstatny. Na sporu, který bylo min-u sprav. dle obsahu stížnosti u něho podané řešiti, byla v podstatě jazyková otázka toho obsahu, zda kraj. soud v L. porušil st-lčino minoritní právo jazykové tím, že v částečném knih. výtahu, vyžádaném st-lkou dle čl. 31 jaz. nař. v řeči německé, uvedl v záhlaví zápisu pod pol. 16 vložky č. ... poz. knihy pro kat. obec L. slova: »český zápis« vedle slov »čechische Eintragung«. St-lka tuto svoji stížnost ukončila závěrečným petitem, aby žal. úřad vyslovil, že do středu částečného knih. výtahu nepatří poznámka »český zápis« a že postačí označení »čechische Eintragung«. Žal. úřad nepřešel tento návrh mlčením, nýbrž, vysloviv, že není důvodu ke stížnosti, bylo-li v částečném knihovním výpisu uvedeno u pol. 16. dvojjazyčně »český zápis« a »čechische Eintragung«, tímto výrokem zcela nepochybně vyřídil i konečný petit st-lčin. Nelze proto vytýkati, že stížnost po této stránce zůstala nevyřízena.
Žal. úřad dospěl na základě jaz. zákona a jazykového nařízení k zápornému zodpovědění sporné otázky jazykové a nepotřeboval pro svůj výrok zjištění, zda v poz. knize je užito slov »český zápis« nebo »deutsche Eintragung« (správně asi »čechische Eintragung«), zejména, když tato okolnost nebyla vůbec na sporu a není proto vadou, když okolnost tu nezjišťoval.
Ani výtky nezákonitosti nejsou opodstatněny. — — —
Stížnost k odůvodnění nezákonitosti namítá, že v částečném knih. výtahu, vyhotoveném ve smyslu čl. 31 jaz. nař. jen v jazyce německém, dlužno užívati pouze něm. jazyka k označení, v jakém jazyce jsou zápisy v knize provedeny, ježto čl. 31 jaz. nař., jsa provedením § 2 odst. 3 jaz. zák., jest kogentním předpisem pro jednojazyčné vyřízení německé při takovémto knih. výpisu, vyjímaje nadpis a závěrečnou doložku, kde může býti použito i českého slova, a tvrdí, že neodpovídá ani jaz. zákonu ani jaz. nař., když v kontextu částečného, v něm. jazyce vyhotoveného knih. výpisu, jsou vsunuta česká slova. — Názor tento jest nesprávný.
Jak nss ustáleně judikuje, vyslovena jest v § 1 jaz. zák. stěžejní zásada, že jazyk čsl. jest pro obor veškeré státní správy jazykem státním, v němž s výhradou toho, co stanoví §§ 2 a 5 jaz. zák. a s výjimkou toho, co bude dle § 6 jaz. zák. ustanoveno pro Podk. Rus, děje se úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, a ustanovení § 2 jaz. zák., dle něhož soudy, úřady a orgány republiky za předpokladů v tomto paragrafu předepsaných, povinny jsou přijímati od příslušníků jazyka menšiny podání v jejich minoritním jazyce a vydávati jim vyřízení nejen v jazyce čsl., ale i v jazyce podání, jest pouze výjimkou ze zásady v § 1 jaz. zák. vyslovené. Z toho jde, že jaz. zákon ovládán jest zásadou preponderance státního jazyka v oboru veškeré státní administrativy a že podstatu a rozsah práv, zaručených v § 2 jaz. zák. příslušníkům jazyka kvalifikovaných minorit, tvoří pouze nárok, aby za podmínek v tomto paragrafu vyznačených mohli se obraceti na soudy, úřady a orgány republiky ve svém menšinovém jazyku a žádati, aby veškeré emanace zmíněných institucí, kterých se jim dostává ve formě vyřízení, byly po stránce jazykové vypraveny tak, aby z nich mohly ve svém minoritním jazyce zcela bezpečně seznati celý obsah tohoto vyřízení. Logickým důsledkem toho jest závěr, že dle jaz. zák. příslušník jazyka kvalifikované minority nemůže se důvodně cítiti ve svých jaz. právech dotčen tím, když soud, úřad nebo orgán republiky instruuje svoje vyřízení tak, že v něm použije i jazyka státního, když jen obsah vyřízení v minoritním jazyce vydaného kryje se doslovně s tím, co bylo projeveno v jazyce státním. Tento právní stav, jaz. zákonem založený nedoznal žádné újmy předpisy jaz. nařízení, zejména ne předpisy, které na základě zmocnění daného v § 2 odst. 3 jaz. zák. připouštějí možnost omeziti se ve vyřízeních jen na jazyk menšinový; neboť jaz. nařízení je pouze provedením, nikoliv však změnou zásad vyslovených jaz. zákonem, zejména jeho stěžejní zásady o dominantním postavení jazyka státního. Následkem toho všechny normy jaz. nařízení, připouštějící možnost, omeziti se ve vyřízeních jen na jazyk menšinový, nemohou se považovati za předpisy, které by zužovaly výhradně postavení jazyka státního na prospěch jazyků minoritních a rozšiřovaly rozsah minoritních práv jazykových přes meze § 2 jaz. zák., nýbrž lze je pokládati jen za předpisy vyhovující pouze požadavkům okonomie státní správy, aby nebyla nadbytečně zatěžována dvojjazyčným vyřizováním, tedy za úlevy poskytnuté státní správě při povinném používání státního jazyka. Zcela neprávem snaží se stížnost z ustanovení čl. 31 jaz. nař. dovoditi jazykový nárok, aby v částečném knih. výpisu v něm. jazyce vyhotoveném nebylo v záhlaví jednotlivých zápisů používáno i jazyka čsl. k označení, v jakém jazyce zápis v poz. knize jest proveden, neboť tento předpis jaz. nař. není vůbec provedením zásady stanovené v § 2 odst. 3 jaz. zák., nýbrž — jak z nadpisu III. hlavy jaz. nař. patrno — zásady vyslovené v § 2 odst. 2 jaz. zák. I když tedy odst. 2 článku 31 jaz. nař. připouští, aby k žádosti strany byl jí dodán knihovní výpis o zápisech vykonaných v pozemkové knize v různých jazycích jen v jednom z nich a to jako částečný výpis s výslovným označením, ve kterých jazycích ty které zápisy v knize jsou vykonány, nelze dle toho, co výše bylo řečeno, vykládati tuto normu v ten smysl, že do takovéhoto částečného něm. knih. výtahu nesmí býti vsunut český výraz.

Citace:

č. 8865. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 518-519.