Č. 2705

Dávka z přírůstku hodnoty. — Administrativní řízení: I. Nabyvatel stavební parcely není legitimován ke stížnosti proti platebnímu rozkazu o dávce z přírůstku hodnoty. — II. Nárok na osvobození od dávky z přírůstku hodnoty dle § 3 č. 3. dávk. řádu č. 545 Sb. z r. 1920 není vyloučen tím, že parcela v době převedu neměla povahu stavební parcely ve smyslu stavebního řádu.
(Nález ze dne 29. září 1923 č. 15920.) Prejudikatura: Boh. 1210, 1593 adm.
Věc: František T.-H. v D. a obecně prospěšné stavební a bytové družstvo v P., zaps. spol. s r. o. (adv. Dr. Lev Winter z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost obecně prospěšného stavebního a bytového družstva v P., zaps. společenstva s r. o., zamítá se jako bezdůvodná.
Nař. rozhodnutí, pokud jím zamítnuta byla stížnost Františka T.-H., zrušuje se pro nezákonnost.

Důvody: Platebním rozkazem městského úřadu v P. z 2. března 1922 vyměřena byla dávka z převodu části č. kat. 196/2 role v P., kterou prodal František T.-H. trhovou smlouvou z 2. října 1921 obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu v P., společenstvu s r. o. Dle trhové smlouvy zavázala se kupující strana zaplatiti dávku z přírůstku hodnoty. Rozhodnutím zsv-u v Praze ze 17. října 1922 nebylo stížnosti podané oběma smluvními stranami vyhověno, a to stížnosti kupujícího společenstva z důvodu, že vzhledem k předpisu § 13 čís. 2 d. ř. není ke stížnosti do platebního rozkazu vydaného proti zciziteli oprávněno. Pokud jde o stížnost zcizitele uvádí se na odůvodnění rozhodnutí, že předpokladem osvobození od dávky dle § 1 č. 4 zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb. jest, že jde o převod stavební parcely. O stavební parcelu se může jednati jen tenkráte, když uděleno bylo parcelační povolení podle § 10 a násl. stav. ř. V případě tomto jest dotazem u městského úřadu v P. zjištěno, že parcelace v době zcizení povolena nebyla. Do tohoto rozhodnutí podal jak zcizitel tak kupující družstvo stížnost na nss, ve které vytýkají napadenému rozhodnutí nezákonnost a provedenému řízení vadnost. Na doklad výtek těchto uvádějí: 1. že nabyvatel podle § 13, odst. 3 d. ř. ručí za dávku při nedobytnosti její u zcizitele, že jest hmotně na předpisu dávky zúčastněn, že rozhodnutí zasahuje do jeho soukromých práv, čímž jest odůvodněna jeho legitimace k stížnosti; 2. že výklad předpisu § 1 č. 4 zákona z 30. března 1920 č. 209 Sb. žal. úřadem zastávaný jest nesprávný. Zákon poskytuje osvobození od dávky za účelem podpory stavebního ruchu. Dlužno zkoumati pouze, bylo-li prodané parcely použito ve smyslu cit. předpisu a zákona z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. k stavbám v zákoně z 30. března 1920 č. 209 Sb. uvedeným. Použitím tímto stává se parcela samozřejmě částicí stavební a tím jsou dány předpoklady osvobození. Měl tedy úřad vyšetřiti, jsou-li ostatní předpoklady domáhaného usnesení dány. Námitku pod č. 1. uvedenou neshledal nss důvodnou. Právní poměr mezi zcizitelem a kupujícím družstvem jest čistě soukromoprávní a upravuje poměry pouze mezi těmito osobami. Ve smyslu § 13 vl. nař. z 23. září 1920 č. 545 Sb. nepřísluší stěžujícímu si družstvu jako nabyvateli v řízení vyměřovacím postavení strany. Dávka může býti předepsána pouze zciziteli a jest pak na něm, aby se domáhal správného vyměření dávky. Z toho jde, že smlouvou, kterou kupující družstvo placení dávky převzalo, nebyl založen veřejnoprávní závazek pro družstvo k placení dávky, proti kterému by se v instančním pořadu správním mohlo brániti, pročež byla žal. úřadem družstvu právem odepřena legitimace k podání stížnosti do platebního rozkazu ukládajícímu zciziteli zaplacení dávky. Pokud jde o námitku pod č. 2., dlužno poukázati k tomu, že žal. úřad nepřiznav nabyvateli výhodu uvedenou v § 3 č. 3 d. ř. vycházel zřejmě z názoru, že výhoda ona se vztahuje jen na převody takových parcel, které mají již v době převodu kvalifikaci stavebních částic ve smyslu § 6 č. st. ř.(zákon z 8. ledna 1889 č. 5 z. z.). Než nss vyslovil již ve svém nálezu Boh. 1593 adm., že nárok na osvobození od dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti dle § 3 č. 3 d. ř. není vyloučen tím, že parcela v době převodu neměla kvalifikaci parcely stavební ve smyslu stav. řádu. Na názoru tomto nss trvá a ohledně jeho bližšího odůvodnění poukazuje na předem uvedený nález. Názor žal. úřadem v napadeném rozhodnutí zastávaný jest tedy mylný. Ježto zsv v Praze následkem mylného právního názoru nař. rozhodnutím nabyvateli osvobození od dávky nepřiznal a nezjistil, zda splněny jsou zcizitelem všechny předpoklady zákonem z 30. března 1920 č. 209 Sb. v § 1 č. 4 jakož i v předpisech s ním souvisejících stanovené, spočívá nař. rozhodnutí v tomto směru na nesprávném právním posouzení věci a náleželo je dle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 2705. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 665-667.