O ukládání popela z mrtvol na hřbitovech.

Antická theosofie, pěstovaná v Indii a v Egyptě, měla vliv i na národ židovský a stala se, pokud se týče nazírání na život posmrtný, i základem nauky křesťanské.
Podle těchto nauk odlétá duše do říše bytostí čistých, když tělo se rozpadne.
Nedotýkám se tím názoru o osudu těch (podle téhož nazírání), kdož zemřeli v době, kdy byli vášním oddáni.
Tento náboženský názor měl za následek, že hřbitovy byly považovány za kultová — náboženská — zařízení. V Rakousku až do vydání zákona ze dne 30. dubna 1870 č. 68 ř. z. nebylo jiných hřbitovů, než konfesionelních. Teprve nálada, ovládající sněm vatikánský v r. 1870, byla příčinou toho, že bylo zřizování a udržování hřbitovů vyjmuto z dosavadní pravomoci církevní a povinnost zřizovati a udržovati hřbitovy byla přenesena na obce.
Této povinnosti byla však obec zproštěna potud, pokud její povinnost byla nahrazena konfesionelním hřbitovem.
Podle zdravotního zákona ze dne 30. dubna 1870 č. 68 ř. z. § 3, lit. d) stalo se totiž zřízení, udržování a rozšiřování hrobových míst nebo hřbitovů předmětem zdravotní policie a bylo přikázáno do samostatného oboru působnosti obce, nařízeného obci obecním řádem. Politické úřady byly oprávněny dohlížeti k tomu, aby se zachovávala zákonná ustanovení o pohřbívání a místech hrobových; politické úřady však nebyly oprávněny k tomu, aby bezprostředně prováděly tyto zákony.
Jak konfesionelní, tak nekonfesionelní hřbitovy jsou zařízeními zdravotními; dosavadní hřbitovy konfesionelní nebyly však zbaveny svého charakteru jako náboženská zařízení. (Rozhodnutí nejv. správního soudu ze dne 17. března 1926 č. 5334.)
Ovšem podléhají konfesionelní hřbitovy tak jako obecní ve smyslu §§ 2 a 3 zákona ze dne 30. dubna 1870 č. 68 ř. z. zdravotním předpisům.
O tento výkon zdravotní policie, dříve obstarávaný obcemi, pečuje nyní stát podle § 1 zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 332 Sb. z. a n., provedeného zákonem ze dne 13. července 1922 č. 236 Sb. z. a n.
Ve smyslu zákona zdravotního ze dne 30. dubna 1870 č. 68 ř. z. mají konfesionelní hřbitovy ráz subsidierní, takže rozšíří-li obec politická hřbitov konfesionelní z důvodů zdravotních bez přibrání konfesionelních činitelů, není takto povstalá nová místa hrobová považovati za konfesionelní hřbitov, nýbrž za obecní a požadované poplatky za používání těch hrobových míst za hrobky a hroby jest považovati za poplatky odváděné za používání obecních zařízení. (Rozh. správního soud. dvora z 19. května 1882 č. 870, Budw. č. 1411.)
Ovšem, podle téhož rozhodnutí správního soudního dvora neůže bez právní dohody, nebo bez úředního rozhodnutí vzešlého v právní moc, býti konfesionelní hřbitov přeměněn v ústav obecní.
Odmítne-li však farní osada přispěti na opravu, nebo rozšíření konfesionelního hřbitova a hřbitov ten jest z ohledů zdravotních nezpůsobilým k pohřbívání, nastává obci politické povinnost postarati se o přiměřené pohřebiště. (Rozhodnutí správního soudn. dvora ze dne 3. března z r. 1880 č. 388, Budw. č. 720.)
Politickým úřadem nemůže tudíž býti uloženo farní osadě, aby z ohledů zdravotních hřbitov konfesionelní rozšířila.
Jelikož podle výnosu ministerstva kultu a vyuč. ve Vídni ze dne 22. května 1874 č. 14903 není stanoveno v zákoně ze dne 30. dubna 1870 č. 68 ř. z. v § 3, aby hřbitovy byly všude zřizovány z prostředků obce, tedy aby byly obecními, musí hřbitovy konfesionelní, které činí zřízení obecních hřbitovů postradatelnými, vyhovovati zákonným ustanovením a nemohou odpírati to, co jest přikázáno zákonem, třeba by to nevyhovovalo určitému konfesnímu požadavku.
To se týká především ukládání uren s popelem na hřbitovech.
Zákon ze dne 7. prosince 1921 čís. 464 Sb. z. a n. stanoví v § 14, odst. 2., že popelnice s popelem jest ukládati na hřbitovech, v kolumbariích, nebo na jiných místech k tomu určených pod zemí nebo nad zemí a o ukládání popela z mrtvol na hřbitovech že platí tytéž předpisy jako o pochovávání mrtvol na hřbitovech. Podle § 10 zákona č. 96/1925 Sb. z. a n.:
1. Nesmí nikdo brániti slušnému pohřbení na hřbitově, ani je zakazovati, ani rušiti. Slušným pohřbením rozumí se výkon pohřebních obřadů a projevů, jakož i pohřbení v rodinném hrobě nebo ve zvláštním oddělení pro souvěrce zemřelého, zřízeném se souhlasem politického řádu (administrativní vrchnosti) I. stolice nebo, není-li takového oddělení, v běžné řadě hrobů.
2. Duchovní správci nebo jiní představitelé náboženské obce (společnosti, spolku) smějí odepříti pohřbení mrtvoly zemřelého, jenž nebyl příslušníkem, na svém hřbitově jen, je-li v obvodu místní obce, kde smrt nastala nebo mrtvola byla nalezena, hřbitov obecní nebo hřbitov pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil.
Pohřbení v rodinném hrobě nesmějí však ani v těchto případech odepříti.
3. Je-li v politické obci více cizích náboženských hřbitovů, ale žádný obecní, pohřbí se zemřelý na hřbitově podle přání toho, kdo objednává pohřeb.
Podle odstavce 2. § 10 zákona čís. 96/1925 Sb. z. a n. nemůže správa konfesionelního hřbitova, není-li v místě, kde smrt nastala, nebo mrtvola byla nalezena, hřbitov obecní, nebo hřbitov pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil, odepříti jinověrci (t. j. osobě, kteráž byla jiného vyznání, než jest vyznání náboženského útvaru, jemuž hřbitov náleží, nebo osobě bez vyznání) uložení urny s popelem na svém hřbitově.
Z toho však nenásleduje, že správa konfesionelního hřbitova může odepříti uložení urny s popelem příslušníku své konfese s odůvodněním, že spalování mrtvol v dotčené konfesi jest nepřípustným a že zákon jen jinověrcům konceduje umístění uren na hřbitově konfesionelním za daných podmínek.
Již ze znění zákona : »Duchovní správci nebo jiní představitelé náboženské obce smějí odepříti pohřbení zemřelého, jenž nebyl příslušníkem, na svém hřbitově jen za určitých podmínek«, vyplývá, že vlastnímu příslušníku vůbec nemůže správa hřbitova odepříti pohřbení.
Nelze přehlížeti kogentní nařízení odstavce 1. § 10 zákona č. 96/1925 Sb. z. a n., že nikdo nesmí brániti slušnému pohřbení na hřbitově, ani je zakazovati a ani rušiti a po tom, že podle § 14 zákona čís. 464/1921 Sb. z. a n. platí o ukládání popela z mrtvol na hřbitovech tytéž předpisy, jako o pochovávání mrtvol na hřbitovech.
V těchto ustanoveních jest obsažen duch zákona, který nepřipouští výkyvy rázu konfesního.
Dr. Ludvík Svatoš.

Citace:

č. 8167. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 247-248.