Č. 3172.

Vodní právo: I. * Majitel mlýna nebo vodního díla, jejž podle § 18 řádu policie říční pro řeku Vltavu z r. 1854 č. 6 z. z. postihuje povinnost udržovati vorovou propusť, v jeho jezu zřízenou, není zproštěn této své povinnosti, jestliže orgánové dozorčí v § 21 cit. řádu policie říční jmenovaní zanedbali povinný dohled. — II. * Míra poškození vodního díla nemá vlivu na povinnost, vodní dílo udržovati. — III. * Ustanovení § 18 řádu policie říční pro řeku Vltavu z roku 1854 o povinnosti udržovati vorové propusti není v rozporu s ustanovením § 44 česk. vod. zákona, obsahujíc jen bližší určení o tom, v jakém způsobu určitá kategorie vodních děl resp. jejich součástí má býti udržována a kdo je povinen vodní dílo takové udržovati. — IV. * Podle § 76 č. zák. vod. jest zemský úřad politický povolán rozhodovati v I. instanci o změnách a opravách, které se mají předsevzíti na vodním díle v řekách splavných, jakož i o tom, kdo jest povinen opravy takové předsevzíti.
(Nález ze dne 26. ledna 1924 č. 591).
Věc: Dr. Adolf E., majitel pily v R., proti ministerstvu zemědělství o úpravu vorové propusti. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Přípisem z 21. ledna 1921 sdělil zsv v Praze zsp-é v Praze, že pojal do stavebních návrhů na Hoření Vltavě i opravu levého srubu vorového splavu v jezu st-lovč v R., předměstí L. Zsv jednal v té příčině se st-lem o poskytnutí příspěvku na tuto opravu. Ježto však st-1 v přípisu na zsv z 9. srpna 1920 jakoukoliv povinnost k udržování zmíněné vorové propusti popřel a toliko s výhradou svého právního stanoviska a bez prejudice a se vzdáním se nároků dle § 49, odst. 3 v. z. pro tento konkrétní případ projevil ochotu poskytnouti bezplatně toliko postradatelný kámen, rozhodl se zsv, ježto nabídku st-lovu pokládal za bezvýznamnou, od opravy srubu nákladem zemským vůbec upustiti a ponechati provedení její tomu, komu dle zákonných předpisů náleží, totiž majiteli jezu a vodního díla. Zsv žádal tudíž zsp-ou, aby bylo další zařízeno, aby st-1 byl vyzván zmíněný srub svým nákladem co nejdříve uvésti do pořádku.
St-1 byv pak výn. osp-é v K. z 21. března 1921 s poukazem na výn. zsp-é z 2. března 1921 vyzván, aby onen srub opravil, ježto by jinak o povinnosti k provedení oprav a placení příslušného nákladu podle vodního zák. bylo rozhodnuto, podal proti výnosu tomu rekurs, který žal. úřadem pokládán byl toliko za vyjádření st-lovo a nikoli za řádný opravný prostředek. V důsledku toho bylo výnosem zsp-é z 6. července 1921 vysloveno, že zsp bude o věci konati úřad a rozhodne po provedeném řízení v cestě instanční o potřebě a rozsahu předmětné opravy jakož i o tom, kdo jest povinen opravu provésti a náklad hraditi. Zsv pak byl zároveň požádán, aby zaslal plány a ostatní pomůcky této opravy se týkající.
Když pak zsv přípisem z 15. září zaslal žádané plány, bylo výnosem zsp-é z 22. září 1921 o projektu zavedeno na základě §§ 17, 21, 44, 52, 70, 83, 84 atd. vod. z. a vzhledem k ustanovení § 18 řádu policie poříční pro řeku Vltavu s přítoky z 10. února 1854 č. 6 z. z., II. díl, řízení vodoprávní a konkurenční. V příslušné vyhlášce se v úvodu praví, že projekt zaslán byl zsv-em za tím účelem, aby zsp o něm provedla vodoprávní řízení a zároveň rozhodla, pokud st-1 přispěti má k nákladu spojenému s touto opravou.
Při místním komisionelním řízení dne 11. října 1921 konaném bylo zjištěno, že srub, jenž má býti opravován, tvoří levou část vorové propusti, která se nachází jako závěr jezu st-lova na levém břehu Vltavy. Tato vorová propusť byla v lednu 1920 při povodni silně poškozena, ježto dřevěné součástky byly již silně shnilé, část bočných trámů byla povodní odnesena a kamenná výplň odplavena.
Místním ohledáním bylo dále shledáno, že ponechání tohoto stavu jest nepřípustné, ježto při příchodu vyšší vody by celá vorová propusť mohla býti stržena. Následkem toho neměl by pak jez na levé straně žádné opory a mohl by i sám býti stržen. Náklad by byl pak daleko větší, nehledě ani k tomu, že žádné z obou vodních děl na břehu by nemělo vzduté vody a i pro plavbu hrozí nebezpečí, že by byla ohrožena. Jest tudíž v zájmu veřejném, aby s opravou vorové propusti ihned bylo započato, dokud nepřijde silná voda nebo třenice ledová. Práce samy jsou omezeny na nejnutnější, ježto pro větší vydání není úhrady a navrhuje se jen to, co k udržení propusti a plavby samé jest nezbytně potřebným.
Srub měl býti proveden stejně jako dříve a před vtokem umístí se
dva ledoborci. Opravou bude propust na delší řadu roků zabezpečena.
Když pak zsv v Praze ani nabídku st-lovu při místním šetření učiněnou, přispěti k opravě splavu obnosem 2000 Kč vedle potřebného kamene neuznal za přijatelnou, a s poukazem na ohrožené veřejné zájmy žádal, aby zsp učinila opatření, aby oprava ta byla ihned provedena, při čemž zsv pokládal za nejvýhodnější, kdyby provedení oprav bylo uloženo jemu prozatím na náklad vlastní tak, aby konečná úhrada nákladu stihla toho, kdo postupem instančním bude k tomu uznán povinným, rozhodla zsp v Praze nálezem z 16. listopadu 1921, že st-1 jako majitel mlýna č. 4 a jezu v R. jest povinen nésti celý náklad spojený s řečenou opravou ze svého.
Odvolání st-lovo proti nálezu tomu podané bylo nař. rozhodnutím zamítnuto v podstatě z těchto důvodů:
»Dle dekretu dvorské kanceláře ze 4. ledna 1782, vřaděněho opět jako poslední odstavec § 18 poříčního řádu pro Vltavu ze dne 10. února 1854 č. 6 z. z., povinni jsou majitelé mlýnů a vodních děl udržovati na vlastní útraty vorové splavy v dobrém stavu, aby tím voroplavbě nebylo překáženo. Není sporu o tom, že st-1 jest majitelem mlýna č. 4 v R. a jezu v řece Vltavě ke mlýnu tomu přináležejícího a že jest povinen jez ten svým nákladem udržovati v dobrém stavu. Dle dobrozdání úředního znalce technického při vodoprávním řízení dne 11. října 1921 podaného, proti němuž st-1 nepodal námitek, jest vorový splav skuiečně částí jezu a sice ukončením jezu na levém břehu, bez kteréžto části by bylo nemožno vodu pro účely mlýna zdýmati. Jest tedy majitel mlýnu č. p. 4. v R. jak podle zvláštního předpisu § 18 řádu poříčního pro Vltavu, tak také podle obecných předpisů §§21 a 44 vod. z. povinen také pohyblivou část svého jezu používanou jako vorový splav v dobrém stavu udržovati. Jako se § 18 poříčního řádu vztahuje i na vodní díla při vydání dekretu dvorní kanceláře ze 4. ledna 1782 již existující i na vodní díla po vydání předpisu toho nově zřízená, tak také §§21 a 44 v. z. vztahují se nejen na vodní díla po vydání zák. vodního zřízená, nýbrž i na vodní díla již před vydáním vod. z. postavená.
Protože pak §§21 a 44 vod. z. se kryjí s ustanovením § 18 řádu policie poříční a dle § 103 vod. z. pozbyly moci a platnosti své toliko ony zákony a nař., která se vztahují na věci ve vodním zák. obsažené a s ním se nesrovnávající, zůstal i § 18 poříčního řádu také v posl. odstavci svém v platnosti. Ježto dále dle konaného šetření jest v zájmu veřejném, aby se oprava splavu ihned provedla a st-1 přes opětovná vyzvání svojí udržovací povinnosti nedostál, nezbylo než ve smyslu odst. II. § 21 vod. z. opatřiti, aby nutná oprava provedena byla na účet povinnovaného politickým úřadem, při čemž zjištěno bylo, že majitel mlýna není povinen pouze k nákladu přispívati, nýbrž celý náklad sám nésti. Z ochoty zsv, ulehčiti st-li jeho povinnost udržovací, nelze usuzovati na promlčení povinnosti majitele mlýna útraty udržovací sám hraditi ani dokonce na nastalé trvalé vzdání se zsv-u požadovati konání povinností majitele vodního díla ze zák. plynoucích.
Poříční správa zjistila, že jsou na vorovém splavu mlýna č. 4 v R. poruchy a proto vyzvala majitele mlýna, aby své udržovací povinnosti zadost učiniti. Odepřel-li to st-l, pak není vinou zsv-u, nýbrž st-le samého, že musilo býti použito plného stanoviska zákona v této věci.
Pojem udržování vodního díla obsahuje veškery práce, směřující k tomu, aby vodní dílo bylo vždy ve stavu účelu vyhovujícím a vůbec bylo ve stavu, jak bylo původně povoleno resp. zřízeno; rozměr práce toho kterého času nutné k dosažení řádného stavu není zákonem obmczen a nevyrozumívá se tedy udržováním jenom tolik, aby zachován byl stávající stroj, nýbrž i obnovení jednotlivých částí.«
Pokud st-1 vytýkal nepříslušnost zsp-é k rozhodování v I. instanci a nedostatky řízení pro různé vady, pro trvání usnesení sněmu z 12. října 1874, pro opomenutí zjištění doby, kdy mlýn jeho byl zřízen, odmítl je žal. úřad s poukazem na ustanovení §§ 82 a 83 vod. z. jako prekludované, prohlásiv je dále za bezdůvodné, a uvedl příkladem, že majitel mlýna sám při vodoprávním jednání tvrdil, že jeho mlýn zřízen byl v XVII. století a tvrzení jeho zůstalo nepopřeno, takže nebylo třeba o tom konati šetření a to tím méně, že okolnost ta jest irelevantní.
Rozhoduje o stížnosti shledal nss v prvé řadě nutným, zjistiti meritorní obsah nař. rozhodnutí. Soud konstatoval, že toto rozhodnutí obsahuje následující výroky:
1) že jest ve veřejném zájmu, aby se oprava porouchaného splavu ihned provedla;
2) aby nutná tato oprava provedena byla prozatím zsv-em;
3) že st-1 jest povinen vorový splav ve svém jezu udržovati a nésti celý náklad spojený s řečenou opravou ze svého.
Námitky, jimiž st-l proti rozhodnutí tomu brojí, vytýkají především nepříslušnost rozhodujících úřadů v tom směru, že
a) o otázce náhrady nákladů, spojených s výkony, které třetí osoba (zemský správní výbor) bez žádosti st-lovy za něho vykonala, nejsou příslušný rozhodovati úřady správní, nýbrž dle § 1042 o. z. o. jedině řádné soudy;
b) zsp, jsouc dle § 76 vod. z. jen příslušná udělovati konsens k zřízení vodních děl v řekách splavných, nebyla příslušnou, aby v I. instanci vydávala rozhodnutí o povinnosti osob třetích přispívati k nákladům na udržování vodního díla v řece splavné.
Dle toho, jak svrchu meritorní obsah nař. rozhodnutí byl vymezen, nebyl rozhodnutím tímto právní poměr mezi st-lem a zsv-em v Praze ve příčině náhrady za opravu vorového splavu v jezu st-lovč vůbec řešen, a nebylo zejména autoritativním způsobem vysloveno, že st-1 jest povinen z s v-u náklady za opravu vynaložené nahraditi, dokonce však již nebyl nař. rozhodnutím založen exekuční titul k vymáhání ná- hrady za řečenou opravu, kdyžtě o výši náhrady v řízení správním dosud rozhodnuto nebylo. Jest tudíž námitka ad a) úplně bezpředmětná. Avšak ani námitku ad b) neshledal nss důvodnou. V § 76 vod. z. jest sice výslovně jen povolování vodních děl v tekoucích vodách, pokud se jich užívá k plavení lodí a vorů, vyhrazeno zsp-é. Důvod tohoto ustanovení však spočívá zřejmě v tom, že zákon chce ochranu důležitého národohospodářského zájmu na plavbě veřejné svěřiti zemskému úřadu politickému, který jest i úřadem navigačním. Zájem tento může však vadným stavem vodního díla a opatřeními úředními, jimiž vadný stav má se odstraniti, býti stejně dotčen jako původním zřízením a povolením díla. Nemá-li tedy úmysl zákona, svěřiti ochranu plaveb- ních zájmů úřadu zemskému, býti zmařen, dlužno ustanovení § 76 odst. 1 vod. z. vykládati extensivně na všeliké změny a opravy, které se mají na vodním díle předsevzíti (srvn. nál. vídeňského správ. soudu z 18. září 1900 č. 6362 Budw. č. 14551 A). Osp zasahovala by do příslušnosti zspé, kdyby sama určovala modality opravných prací na takových dílech a kdyby tím rozhodovati chtěla o tom, jak má býti dílo vodní vypraveno.
S otázkami těmi je nerozlučně spojena i otázka, kdo jest povinen potřebné opravy předsevzíti, ježto příkaz daný u výkonu policie vodní nelze si mysliti bez určení subjektu, jemuž příkaz takový má býti dán.
Další skupina námitek ve stížnosti přednesených týká se provedeného řízení a vytýká různé vady. O těchto výtkách uvažoval nss takto:
1. Stížnost vytýká, že nař. rozhodnutí jde ultra petitům zsv-u, ježto zsv navrhoval, aby bylo rozhodnuto o povinnosti st-lově k placení příspěvků na opravu propusti, kdežto žal. úřad uložil st-li povinnost hraditi náklady veškery.
Námitka tato nemá však opory ve spisech, neboť zsv, neuznav st-lem nabízený příspěvek za přijatelný, již ve svém připíšu z 21. ledna 1921 od opravy zmíněné propusti nákladem zemským vůbec upustil a přímo žádal, aby st-1 byl přidržen, by propust tu svým vlastním nákladem co nejdříve dal uvésti do pořádku, kdežto v připíše ze 4. listopadu 1921 domáhal se zcela určitě toho, aby konečná úhrada nákladu stihla toho, kdo postupem instančním uznán bude k tomu povinným. Leč nehledě k tomu, jak zsv své návrhy formuloval, nemá tato námitka stížnosti již proto podstaty, poněvadž v řízení, které bylo provedeno, zsv vůbec nemá postavení strany procesní, návrhy jeho nelze tedy důvodně označovati jako petitům strany, nýbrž dlužno je pokládati za pouhé podněty, které zsv o správnost některých toků dobrovolně pečující, vodoprávním úřadům předložil. Nejde-li však o petitům strany, není možno úřadu vodoprávnímu vvtýkati, že návrh strany překročil.
2) ---
3) Konečně vytýká stížnost jako formální vadu, že řízení vypsáno bylo na základě ustanovení § 44 vod. z. a současně také dle § 18 řádu policie říční, v čemž stížnost spatřuje rozpor, ježto použití jednoho předpisu vylučuje použití předpisu druhého.
Nehledě ani k otázce, zdali by takováto vada, i kdyby vskutku existovala, mohla býti uznána vadou podstatnou, není námitka tato ani věcně správná, neboť rozpor, který st-1 mezi oběma cit. předpisy hledá, v pravdě nelze nalézti. V § 44 vod. z. jest všeobecně stanoveno, že povinnost udržovati vodní díla v dobrém stavu postihuje vlastníka díla — není-li povinnost taková uložena někomu třetímu. V § 18 řádu policie říční jest pak dáno specielní ustanovení o tom, v jakém způsobu určitá kategorie vodních děl resp. jejich součástí (t. j. vorové propusti) má býti'udržována, a kdo jest k tomu zavázán.
Další námitky stížnosti vytýkají meritorní nezákonnost nař. rozhodnutí.
I. St-1 vidí nezákonnost především v tom, že ustanovení § 18 řádu policie říční v daném případě nemělo býti použito, ježto ustanovení to se vztahuje jenom a) na majitele takových vzdouvacích zařízení (jezů), která byla zřízena před zahájením voroplavby, a b) jen na ony vorové propusti, které byly zřízeny teprve po vydání dekretu dvorské kanceláře ze 4. ledna 1782, ježto zákonu nepůsobí nazpět.
S námitkami těmi úzce souvisí procesní výtka, že nebylo vyšetřeno, kdy vorová propusť u mlýna st-lova byla zřízena.
Zásadní použitelnost ustanovení v § 18 řádu policie říční st-l v písemné stížnosti nepopíral a pokud tak učinil teprve při veřejném ústním líčení, formuloval tím nový, žal. úřadu neznámý stížný bod, který při ústním veřejném líčení nelze již připustiti (§ 18 zák. o ss).
O námitkách ve stížnosti přednesených uvážil nss toto:
Ustanovení § 18 řádu policie říční zní zcela absolutně, nečiníc rozdílu mezi vorovými propustěmi zřízenými před vydáním řádu policie říční resp. cit. dv. dekretu z r. 1782 nebo po něm. Srovnává se to úplně se zásadou vyslovenou v § 102 vod. z., podle něhož sice existenci a rozsah vodních práv podle starších zákonů nabytých posuzovati dlužno dle těchto předpisů, výkon těchto práv však se řídí výlučně dle předpisů nového zákona vodního.
O zpětné působnosti zákona nelze tedy v daném případě mluviti. Jest proto námitka svrchu ad a) a b) precisovaná bezdůvodná a následkem toho nelze také uznati za vadu řízení, že nebyla doba vzniku vorové propusti vyšetřena.
II. Další námitka nezákonnosti nese se k tomu, že dle § 18 řádu policie říční byl st-1 toliko povinen, vorový splav v dobrém stavu udržovati, že však není povinen splav zcela nebo z části znovuzřizovati.
Ani této námitkce nemohl nss přisvědčiti. Již při místním šetření konstatoval státní technik, že se nejedná o znovuzřízení celé vorové propusti, nýbrž jenom o opravu levého srubu. Jde tedy jenom o opravu jedné části vorové propusti, která pak jest součástkou jezu. Že však oprava sbořené součástky vodního díla náleží k »udržování v dobrém stavu,« které má na mysli § 18 řádu policie říční, nelze důvodně pochybovati. Ostatně nemá míra poškození vodního díla na povinnost udržovací žádného vlivu (srv. nález víd. správního soudu ze dne 19. května 1903 č. 5795 Budw. č. 1799 A).
III. St-l popírá nezákonnost nař. výroku, jímž byl uznán povinným nésti náklad na opravu vorového splavu, posléze i z toho důvodu, že jest povinnosti udržovati vorový splav v jeho jezu sproštěna sice proto,
a) že od usnesení zemského sněmu z 12. října 1874 zsv tento vorový splav vždy svým nákladem opravoval, čímž prý vydržel právo splav ten udržovati, a ježto dle § 1478 o. z. o. každé vydržení obsahuje i promlčení, jest prý právo k udržování vorové propusti st-lem (§ 18 řádu policie říční) promlčeno;
b) že orgány, kterým dle § 21 řádu pol. říční přísluší dozor nad zachováváním tohoto řádu, konaly svoji povinnost nedbale, neprovedše včas potřebných oprav shnilé propusti nebo nepřidrževše k tomu včas majitele díla, takže poškození propusti z r. 1920 bylo umožněno sešlým jejím stavem;
c) že zsv požadoval toliko příspěvek na opravu řečené propusti a že tudíž st-l není povinen udržovati propust tu sám.
Leč ani tyto námitky neshledal nss důvodnými. Pokud jde o námitku ad a), nutno zdůrazniti, že se v daném případě nejedná o právo st-le k udržování vorové propusti v jeho jezu, nýbrž o povinnost k jejímu udržování. O promlčení povinnosti lze tím méně mluviti, ježto promlčení není vůbec obecně uznaným důvodem zániku veřejnoprávních povinností, positivního předpisu však, jenž by takovýto titul zániku udržovací povinnosti majitele vodního díla uznával, st-l uvésti nemůže.
Než ani domnělé zanedbání povinného dozoru (námitka ad b) nemůže majitele vodního díla zprostiti jeho povinnosti udržovací, s níž je nutně spojena péče o dobrý stav vodního díla. St-1 netvrdí, že by orgánové dozorčí maj. mlýna čp. 4 v R. opravování řečené propusti byli znemožňovali. Chce-li však říci, že měli vůči němu použíti své moci dozorčí a že musí tedy za zanedbání dozoru zodpovídati, stačí uvésti, že na výkon dozorčího práva nikomu právní nárok nepřísluší, i kdyby dozor orgány zsv-u v některém směru fakticky vykonávaný bylo vskutku lze pokládati za výkon dozorčí moci úřední.
Okolnost sub c) uvedená mohla by snad zakládati zvláštní liberující titul právní ve smyslu § 44 vod. z., kdyby zsv povinnost hraditi část nákladů spojených s opravou řečeného splavu byl skutečně na se vzal a stal se takto konkurentem dotčené povinnosti udržovací.
Leč ze spisů správních jde na jevo, že sice mezi zsv-em a st-lem bylo o to vyjednáváno, aby zsv provedl opravu zmíněného splavu na vlastní účet, a aby st-l k nákladům těm toliko přispěl, jednání ta však nevedla, jak již svrchu bylo uvedeno, k positivnímu výsledku, takže povinnost zsv-u jakožto konkurenta, kterouž by st-1 mohl snad býti částečně liberován, založena vůbec nebyla.
Nemá tudíž i tato poslední námitka důvodnosti a bylo proto stížnost v celém obsahu zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3172. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 420-426.