Je obec oprávněna povolené jí poplatky nestejné poplatnictvu vyměřovat (diferencovat)?

Tuto otázku záporně zodpověděl c. k. správní soudní dvůr rozhodnutím ze dne 11. března 1911 č. 1327. Jednalo se o tento případ: Obci byly zemským výborem v souhlase s c. k. mor. místodržitelstvím dle § 80. ob. ř. v r. 1908 povoleny poplatky v jisté výši za ohledání nezpracovaného a odjinud dovezeného masa, určeného k dalšímu prodeji. (Vlastně jí byly zvýšeny poplatky povolené jí sněmem v r. 1894.) Obecní výbor se pak usnesl, aby maso (odjinud dovezené, nezpracované) na venek (za obec) prodané podléhalo menším poplatkům, než jaké byly obci povoleny, kdežto poplatky ve výši obci povolené aby se uvalily na maso v obci zkonsumované. Toto usnesení odůvodnila obec tím, že obchodníci, kteří maso exportují, musí po případě platiti také poplatky v místech, do nichž maso exportují, a tak platí poplatky několikeré, čímž maso se velmi zdražuje. Proti tomuto usnesení podali k zemskému výboru po 14denní lhůtě v § 81., resp. 98. ob. ř. předepsané .stížnost ti řezníci, kteří hlavně prodávali maso v místě a měli tedy platiti poplatky vyšší. Zemský výbor stížnosti vyhověl a usnesení ob. výboru zrušil z toho důvodu, že obec nemá práva poplatky jí povolené nerovně vyměřovat. Proti tomuto rozhodnutí zem. výboru podala obec stížnost k správ. soud. dvoru z formálních i věcných důvodů. Z formálních zejména uvedla, že stížnost k zem. výboru byla opožděná a tím tedy nabylo usnesení obec. výboru právní moci; zem. výbor tudíž neměl prý práva toto v právní moc vešlé usnesení ob. výboru věcně zkoumati. Dále prý nebylo rozhodnutí zem. výboru řádně odůvodněno. Ve věci samé kladla obec důraz na svou autonomii (samosprávu), které v tomto případě použila a kterou není zem. výbor oprávněn obmezovati, obec totiž teprve ve stížnosti na spr. soud. dvůr si vzpomněla, že usnesením sněmu z r. 1894, kdy totiž § 80. ob. ř. měl jiné znění na základě zákona z r. 1883, a kdy k povolení poplatků kromě přirážek k přímým daním byl kompetentním sněm, měla povoleny nižší poplatky za prohlídku masa v téže výši, jako právě oněm exportérům povolila, že tedy usnesení toto platí jako »zákon«, který se neruší povolením zemského výboru k vybírání poplatků vyšších, uděleným na základě § 80. ob. ř. ve znění změněném zákonem z roku 1898, dle něhož poplatky v jisté výši a na jistou dobu nemusí jíti na sněm. Konečně prý se jedná o dozorčí právo na obce, aby nevystupovaly z mezí své působnosti; k opatření v té příčině prý není oprávněn zemský výbor, nýbrž státní správa dle § 102. a 103. ob. ř.
Správ. s. dvůr zamítl stížnost jako neodůvodněnou: 1. Zákonem zemským z r. 1898 bylo právo povolovat poplatky v jisté výši a na jistou dobu ze sněmu přeneseno na zemský výbor. Obec tedy nebyla oprávněna vybírat jiné poplatky než ty, které jí byly zem. výborem r. 1908 povoleny, poněvadž dřívější poplatky z r. 1894 (povolené obci sněmem za platnosti zákona z r. 1898 a mající dle mínění obce platnost »zákona« i potom, kdy byly již povoleny nové poplatky zem. výborem) byly zmíněným povolením zem. výboru z r. 1908 zbaveny platnosti a staré povolení sněmovní bylo tím derogováno. 2. Pokud se týká opožděně podané stížnosti, tedy náleží k funkci zemského výboru, aby jako orgán na obce dohlížející dotčené usnesení obce z úřední moci zrušil. Z § 97. ob. ř. — kapitoly osmé nadepsané »o dohledu k obcím« — vychází na jevo, že jistá usnesení obce týkající se hospodaření v obci podléhají schválení zemského výboru a že obce podléhají dozoru vyšších autonomních orgánů v tom směru, že jisté úkony výsostné správy finanční smějí provésti jen se svolením těchto dozorčích úřadu; není-li usnesení obce, které takového vyššího schválení potřebuje, dozorčím orgánem skutečně schváleno, patří k funkci dozorčího orgánu (zem. výboru) takové usnesení z úřední moci zrušiti. Jedná se tu tedy o samostatné právo dozorčí autonomních orgánů naproti dozorčímu právu státní správy, kterážto obě dozorčí práva v zákoně vedle sebe samostatně jsou stanovena. Ačkoliv správ. soud. dvůr ve svém odůvodnění nešel ještě dál, nutno poukázati dle mého soudu k tomu, že státní správa vykonává sice ve smyslu §§ 102. a 103. dohlédací právo na obce, aby z mezí působnosti své nevystupovaly, avšak výkon práva toho zračí se v tom, že politický úřad zakáže provádění dotčeného usnesení obce; on však usnesení to neruší, nýbrž zrušovací právo patří (ve věcech samostatné působnosti) autonomnímu orgánu, t. j. zemskému výboru, který tohoto zrušovacího práva může použit, ať nabyl vědomí o protizákonném usnesení obce odkudkoliv. Nelze ovšem upříti, že v té příčině je v zákoně mezera, jelikož není tam určitě řečeno, že v případě zmatečnosti a zejména v jaké lhůtě ruší zemský výbor dotčené (zmatečné) usnesení obce. Tato mezera nemůže však míti za následek takové obmezení pravomoci zemského výboru, jaké stížnost dokázati se snaží. Stížnost dokonce tvrdí, že zemský výbor je oprávněn usnesení obce zrušiti pouze v tom případě, když je tu stížnost řádně a zavčas podaná jako k vyšší instanci; z moci úřední je prý zemský výbor oprávněn jako dozorčí orgán zakročiti, jedná-li se pouze o zachování kmenového jmění a statku obecního. V ostatních případech nastupuje prý pravomoc politických úřadů dle §§ 102. a 103. ob. ř. protizákonná usnesení obce zastaviti (nikoliv tedy rušiti). Naproti tomuto tvrzení nutno hájiti rozšířenější pravomoc zemského výboru, vyplývající z práva jeho dozorčího a práva udíleti povolení k jistým úkonům obecním, jak nahoře je naznačeno.
Konečně 3. uznal správ. s. dvůr, že rozhodnutí zemského výboru, jež znělo »naříkané usnesení obce se zrušuje, poněvadž obec nemá práva poplatky výnosem ze dne ..... povolené diferencovati je nejen formálně jasné, nýbrž i ve věci samé zřetelně vyjadřuje, že usnesení obce bylo nezákonným pro absolutní nekompetenci.
K tomu poznamenávám, že obec patrně chtěla míti zde širší odůvodnění. Poněvadž nemáme v řízení před autonomními úřady v té příčině žádného předpisu, dostačí, když zemský výbor vydá třeba krátké, avšak jasné rozhodnutí.
Případ tento je dle mého mínění pro obce důležitým a poučným a dá se analogicky použiti i na vybírání (vyměřování) obecních přirážek. Obec ku př., jak se v poslední době několikrát stalo, hodlá podporovati, resp. přitahovati průmysl tím, že podnikatel; promine na jistou dobu část obecních přirážek. Úmysl to z národohospodářského stanoviska dobrý, avšak zákonu odporující! Kapitola pátá obec. řádu mluví o povolování přirážek vyššími úřady, o rozvržení přirážek k daním v celé obci dle rovné míry; diferencování obecních přirážek (ku př. k všeobecné výdělkové dani, na výlohy učiněné ve prospěch jednotlivých interesentů nebo míst v obci) je tam určitě stanoveno, tak že jiné jakékoliv veřejné rozvržení přirážek, resp. promíjení jich, není zákonem odůvodněno.
Frant. Janík, zemský sekretář.

Citace:

Je obec oprávněna povolené jí poplatky nestejně poplatnictvu vyměřovat (diferencovat)?. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 8, s. 419-421.