Č. 1769.

Administrativní řízení: Nesprávné poučení o prostředcích opravných je podstatnou vadou řízení, i když úřad nemá povinnosti stranu o prostředcích opravných poučovati.
(Nález ze dne 19. prosince 1922 č. 19445.) Prejudikatura: Boh. č. 1085 adm.
Věc: Ant. S. a Jan S. v ti. (adv. Dr. J. Mellan z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze stran zamítnutí stížnosti jako opožděné.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Proti plánu polohy pro východní část obce Hostivic podle § 4 čes. stav. ř. ze dne 8. ledna 1889 č. 5 z. z. veřejně vyloženému podali námitky dnešní st-lé Ant. S. a Jan S.
Obecní zastupitelstvo v H. v sezení svém ze dne — podaným námitkám nevyhovělo, a Ant. S. i Jan S. byli o tom vyrozuměni výměrem ze dne 6. května 1921 č. —. Výměr tento byl jim doručen dne 7. května 1921 a obsahoval právní poučení, že jest jim možno odvolati se do 14 dnů ode dne doručení k okresní správní komisi v U.
Oba zájemníci podali pak odvolání přímo u okresní správní komise v U., kamž došla dne 20. května 1921. Okresní správní komise zaslala obě odvolání obecnímu úřadu, kamž došla dne 22. května 1921.
Okresní správní komise v U. potvrdivši usnesením ze dne 8. srpna 1921 č. — podle §§ 4 a 5 stav. ř. plán polohy, zamítla odvolání »firmy S. a P.« a Jana S. pro opoždění, poněvadž došla na obecní úřad v H. po uplynutí Hdenní lhůty od doručení usnesení obecního zastupitelstva (posl. odst. § 132 stav. ř.). Zemský správný výbor v Praze zamítl pak další odvolání rozhodnutím dnes naříkaným, v podstatě z těchže důvodů, které uvedla okresní správní komise.
Stížnost oroti tomuto rozhodnutí k nss podaná obrací se především proti obsahu potvrzeného plánu polohy a vytýká mimo to, že řízení o plánu tomto provedené je vadné.
Leč žal. úřad se nezabýval vůbec plánem polohy, a to ani jeho obsahem ani formálním postupem při jeho sdělávání, nýbrž zkoumal toliko, zdali okresní správní komise právem odmítla odvolání dnešních st-lů v příčině plánu polohy pro zmeškání lhůty rekursní, neboť jen tato otázka byla mu rekursem dnešních st-lů k rozhodnutí předložena. Jsou tedy všecky námitky stížnosti, které čelí proti obsahu plánu polohy a proti formálnímu postupu při jeho sdělávání, bezpředmětné a dle § 5 zák. o ss nepřípustné.
Soud mohl se proto zabývati jen oněmi námitkami stížnosti, které směřují proti rozhodnutí, jež žal. zemský výbor jako poslední stolice správní byl vynesl, a jež omezuje se na výrok, že odvolání st-lů z usnesení obecního zastupitelstva z 5. května 1921 bylo právem odmítnuto pro opoždění.
Stížnost namítá »zmatečnost« tohoto rozhodnutí žal. zemského výboru. Tato »zmatečnost« je dle vývodů.stížnosti zaviněna nejprve tím, že žal. úřad nepřezkoumal nesprávná prý data, na kterých okresní správní komise založila svůj předpoklad, že odvolání z usnesení obecního zastupitelstva nedošlo na předepsané místo podací v čas.
Další důvod »zmatečnosti« nař. rozhodnutí vidí stížnost v tom, že poučení o opravných prostředcích, kteréž obecní zastupitelstvo ve svém rozhodnutí st-lům udělilo, a kterým se tito řídili, bylo nesprávné.
Nss vyslovil již ve svém nálezu ze dne 30. prosince 1921 č. 17285 (Boh. č. 1085 adm.) právní náhled, že nesprávné poučení o opravných prostředcích zakládá podstatnou vadu řízení i tehdy, když úřad nemá -
povinnosti stranu o opravných prostředcích poučiti, byla-li strana nesprávným poučením ke své škodě uvedena v omyl.
St-lé vytýkají sice, že se jim dostalo nesprávného poučení, ale v prvé z obou svrchu uvedených námitek tvrdí a nabízí o tom též důkazy, že odvolání jejich bylo podáno na správném místě podacím a v čas. Kdyby tomu bylo vskutku tak, nevzešla jim z nesprávného poučení žádná újma. a nesprávné poučení nemohlo by pak vůbec býti příčinou podstatné vady řízení. Slušelo se tudíž zabývati námitkou, která béře v odpor skutkové předpoklady nař. rozhodnutí, t. j. data pro posouzení včasnosti opravného prostředku rozhodná, vytýkajíc, že žal. úřad nevyšetřil jejich správnost.
Soud nemohl však tuto námitku uznati důvodnou. Neboť rozhodující kusy skutkové podstaty, od níž žal. úřad vycházel, to jest datum doručení usnesení obecního zastupitelstva z 5. května 1921, pak datum, kdy odvolací spis byl podán u okresní správní komise, a den, kterého tento spis odvolací došel od okresní správní komise k obecnímu úřadu, netoliko jsou v plné shodě se spisy, nýbrž nebyly st-li v řízení správním nikdy, zejména ani v rekursu k zemskému správnímu výboru podaném popřeny, ač jim již z obsahu rozhodnutí okresní správní komise musily býti známy. Mohl tedy žal. úřad řečená data položiti za základ svému rozhodnutí, aniž měl příčinu správnost jejich přezkoumávati.
Zbývá tedy jen jediná námitka stížnosti, jež vytýká, že st-lé podávajíce odvolání z usnesení obecního zastupitelstva, řídili se jen nesprávným poučením o opravném prostředku.
O této námitce uvažoval soud následovně:
Žat úřad zkoumaje, zdali odvolání st-lů z usnesení obecního zastupitelstva podané slušelo odmítnouti pro opoždění, zabýval se pouze dotčenými již faktickými okolnostmi: kdy nař. usnesení bylo straně doručeno, kdy strana své odvolání u okresní komise správní podala a kdy odvolací spis došel k obecnímu úřadu. Jen z těchto skutkových okolnosti sestrojil žal. úřad skutkovou podstatu, na níž založil své rozhodnutí. Zcela mimo svůj zřetel ponechal, že st-lé podávajíce odvolání z usnesení obecního zastupitelstva řídili se poučením, jehož se jim od tohoto úřadu dostalo.
Poněvadž však, jak již svrchu bylo naznačeno, i tato okolnost jest pro posouzení včasnosti opravného prostředku rozhodna, byl úřad povinen se jí zabývati, a to tím spíše, ježto v rekursu byla výslovně vytýkána a ježto úřad sám implicite nesprávnost řečeného poučení uznal. Neučiniv tak, dopustil se po dvojí stránce formálního poklesku, ježto ponechal moment, pro rozhodnutí podstatný, to jest zdali poučení o opravném prostředku bylo nesprávné, bez povšimnutí a výslovnou výtku rekursu v tom směru vznesenou, bez odpovědi.
Bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti dle § 6, odst. 2 zák. o ss.

Citace:

č. 8730. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 271-273.