čís. 9332.
Nelze zamítnouti návrh ha povolení prozatímního opatření podle § 382 čís. 8 ex. ř. proto, že po podání návrhu, ale před jeho vyřízením byl spor o rozvod manželství od stolu a lože právoplatně ukončen odmítnutím žaloby.
(Rozh. ze dne 7. listopadu 1929, R I 774/29.)
Za sporu o rozvod manželství od stolu a lože navrhla žalovaná manželka v žalobní odpovědi ze dne 12. října 1928, by jí bylo týmž dnem povoleno zatímní výživné. Prvý soud návrhu usnesením ze dne 25. října 1928 vyhověl a povolil zatímní výživné měsíčně 360 Kč od 12. října 1928 po trvání sporu, usnesení to však bylo k rekursu obou stran usnesením rekursního soudu ze 14. prosince 1928 zrušeno a věc vrácena k doplnění šetření а k vydání nového usnesení, pří čemž rekursní soud nepokládal vývody žalobcovy stížnosti, kterými se snažil dovoditi, že zatímní opatření nemělo býti povoleno vzhledem k výsledku předchozího rozvodového sporu, za důvodné, zejména již se zřetelem k tomu, že žalobce domáhá se žalobou bezúčinnosti právoplatného rozsudku v tomto sporu. Prvý soud usnesením ze dne 9. ledna 1929 žalobu Antonína R-a odmítl proto, že právoplatným rozsudkem ze dne 19. března 1928 bylo manželství stran již rozvedeno z viny Antonína R-a, tak že věc nutno pokládati za právoplatně rozřešenou a nová žaloba o rozvod manželství jest nepřípustná. Soud prvé stolice pak usnesením ze dne 29. června 1929 zamítl návrh manželky, by bylo manželi uloženo piatiti jí prozatímně výživné. Důvody: V důsledku usnesení rekursního soudu ze dne 14. prosince 1928 prováděl soud další šetření ve směrech rekursním soudem blíže naznačených, mezitím však hned při prvním ústním jednání usnesením ze dne 9. ledna 1929 žalobu odmítl proto, že podle jeho názoru šlo o věc rozsouzenou, ježto ze spisů č. j. Ck XVI a 332/28 zjistil, že manželství stran bylo již právoplatně rozvedeno z viny žalobce Antonína R-a. Toto usnesení nabylo právní moci. Na tuto okolnost upozornil soud stranu žalovanou, vyzvav ji zároveň, by se vyjádřila, zda přes to trvá na novém rozhodnutí o prozatímním výživném. Podáním ze dne 25. května 1929 prohlásila žalovaná strana, že na návrhu trvá. Při posuzování oprávněnosti tohoto návrhu jest především uvážiti, že již z povahy prozatímních opatření vyplývá, že nesměřují k vymožení nároků, nýbrž jsou jen preventivním prostředkem, by vymožení nároku nebylo dlužníkem rušeno. Prozatímní výživné a oddělené bydliště (§ 107 obč. zák.) mají býti jen prozatímní úpravou nejdůležitějších vzájemných poměrů manželů po dobu sporu o rozvod, pokud rozhodnutím soudu nebude zjednán pevný základ pro další jejich úpravu. Jakmile, jakž jest tomu v souzeném případě, bylo právoplatně rozhodnuto o žalobě na rozvod, bylo by nelogické, by prozatímním opatřením bylo ještě dodatečně zasahováno do doby minulé. Při tom nerozhoduje stav, kdy návrh na prozatímní úpravu byl učiněn, nýbrž kdy je o něm rozhodováno. Návrh žalované, třebaže byl učiněn před rozhodnutím o rozvodu, stal se dotyčným právoplatným rozhodnutím bezpředmětným. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci a nehledě k uplatněnému důvodu zamítnutí, o návrhu znovu rozhodl. Důvody: Nelze souhlasiti s návrhem prvého soudu, který, doplniv řízení o zatímním opatření, návrh zamítl a útraty navzájem zrušil proto, že bylo již právoplatně rozhodnuto o žalobě na rozvod manželství a že by proto bylo nelogickým, by zatímním opatřením bylo ještě dodatečně zasahováno do doby minulé, a že nerozhoduje, kdy návrh na zatímní úpravu byl učiněn, nýbrž kdy o něm bylo rozhodováno. Není vinou žalované, že o návrhu na zatímní opatření podaném dne 12. října 1928 bylo rozhodnuto teprve 29. června 1929, tedy po 8 1/2 měsíci, ač návrhy takové mají hledíc k povaze а k účelu zatímních opatření býti vyřizovány s největším urychlením, by se ohrožené straně dostalo co nejdříve ochrany jejích práv na dobu, než spor bude lze rozhodnouti. Zrušení původního usnesení povolujícího zatímní opatření nebylo zaviněno žalovanou a nemůže žalovaná trpěti újmu proto, že vyřízení spočívalo na nedostatečném podkladu a bylo nutno řízení doplniti. Usnesení vyřizující spor, za něhož o zatímní opatření bylo žádáno, nabylo právní moci teprve koncem března 1929, tak že mělo bytí za všech okolností rozhodnuto o návrhu za dobu od podání návrhu, od 12. října 1928 do 22. března 1929. Poukázati jest i k § 378 ex. ř. a § 387 ex. ř., podle nichž lze žádati o zatímní opatření nejen před zahájením sporu, nýbrž i za jeho trvání a i po právoplatném jeho ukončení (před započetím exekuce). Lze nejvýše připustiti, že se návrh žalované strany, učiněný před rozhodnutím v rozvodovém sporu, stal odmítnutím žaloby bezpředmětným jen, pokud jde o dobu po právoplatném odmítnutí žaloby, neboť věc nutno posuzovati podle doby, kdy návrh byl podán, nikoliv kdy o něm jest rozhodováno, a soud rozhoduje nazpět za dobu od podání návrhu na zatímní opatření, nikoliv jen za dobu počínající dnem jeho rozhodnutí o návrhu. Nesmí závisetí na náhodě, kdy soud přikročí k vyřízení návrhu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vzhledem k obsahu rozhodnutí rekursního soudu, jež jest napadeno dovolacím rekursem, lze se obírati jen otázkou, zda lze zamítnouti návrh na povolení prozatímního opatření podle § 382 čís. 8 ex. ř. z důvodu, že před vyřízením návrhu byl spor ve věci samé ukončen právoplatným odmítnutím žaloby o rozvod od stolu a lože. Prozatímní opatření tohoto druhu jest, jak již v rozhodnutí čís. 6802 sb. n. s. dovoženo, svou podstatou a povahou odlišné od ostatních prozatímních opatření, kotvíc v hmotněprávních předpisech občanského zákona, v § 91 po případě v §§ 108 a 117 obč. zák., a nejde při něm, jak soud prvé stolice neprávem uvádí, o to, by vymožení nároku, který jest jiíž zažalován nebo který má býti žalobou uplatněn, nebylo před rozhodnutím sporu dlužníkem rušeno. Podmínky prozatímního opatření podle § 382 čís. 8 ex. ř. jest posuzovati podle stavu v době podání návrhu. Byla tedy v tomto případě jedna z podmínek pro jeho povolení, podání žaloby o rozvod, v čas podání návrhu splněna. Vzhledem k řečenému uznal rekursní soud správně, že ukončení sporu o rozvod před vyřízením návrhu na prozatímní opatření nemůže býti důvodem pro zamítnutí návrhu, a právem zrušil usnesení prvé stolice, v němž návrh na povolení prozatímního opatření byl zamítnut jen z důvodu, že před jeho vyřízením byl spor skončen. Jiné otázky nebyly ve zrušovacím usnesení řešeny, naopak vše ostatní bylo vyhrazeno novému rozhodnutí, které má soud prvé stolice učíniti. Nelze se proto s dalšími vývody dovolacího rekursu obírati a stačí k nim podotknout!, že rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ve Vídní ze dne 16. dubna 1913 č. j. R II 391/13, uveřejněné v »Právnických rozhledech« ročník 1914, strana 172 spočívá na jiném skutkovém podkladu.