Čís. 9104.

Kandidát advokacie, žádající o připuštění k advokátní zkoušce u vrchního soudu v historických zemích, nemůže se dovolávati předpisů platících na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, najmě uherského nařízení 1456/1918. Vrchní soud, u něhož si přeje kandidát advokacie, dokonavší praxi v obvodu jiného vrchního soudu, vykonati advokátní zkoušku, působí z vlastní moci, nikoliv jako soud dožádaný vrchním soudem, v jehož obvodu kandidát dokonal praxi.
(Rozh. ze dne 1. srpna 1929, R I 640/29.) Vrchní soud v Praze nevyhověl žádosti Dra M-а, kandidáta advokacie v Berehově, o připuštění k advokátní zkoušce u vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Stěžovatel nedovolává se toho, že mu přísluší dobrodiní vládního na- řízení ze dne 6. září 1922, čís. 262 sb. z. a n., jež mu nepřísluší proto, že nevyhověl podmínce jeho § 2, nýbrž sám praví, že jeho žádost podle toho nařízení není posuzovati (a má v tom pravdu potud, že to ani nelze), a netvrdí ani, že vyhověl podmínce § 5 (4) zákona ze dne 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n., jako že opravdu nevyhověl, an sám říká, že má praxi advokátní teprv od 18. února 1927, kdežto je potřebí tří let, nýbrž důvodem stížnosti jest, že podle § 5 (7) cit. zák. ze dne 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n. jest mu přiznati výhody uherského vl. nař. čís. 1456/1918, podle jehož § 1 jest prý mu do právní praxe započítati v plném rozsahu dobu, kterou ztrávil ve válečné službě vojenské, kterou prý konal od 6. prosince 1915 do 15. listopadu 1918, a námitku, že toto uherské nařízení 1456/1918 bylo zrušeno vlád. nařízením čsl. ze dne 10. května 1929, čís. 70 sb. z. a n., vyvrací tím, že toto nařízení vešlo v platnost teprv 14. června 1929, tedy teprv po tom, kdy žádost za připuštění ke zkoušce měl už dne 23. května 1929 podanou, tedy ještě za platnosti uh. nařízení čís. 1456/1918. Avšak tento vývod se míjí cílem, neboť uh. nař. čís. 1456/1918 platilo sice i za Čsl. republiky až do zrušení vládním nařízením ze dne 10. května 1929, čís. 70 sb. z. a n., pokud nebylo zrušeno již dřív, avšak platnost jeho se vztahovala vždy jen na oblast Slovenska a Podkarpatské Rusi na území republiky, v němž platí právo uherské, nikdy však neplatilo v oblasti historických zemí (Čech, Moravy a Slezska, či nyní země moravskoslezské) a tedy také ne u vrchního soudu v Praze, u něhož stěžovatel o zkoušku žádá, zrovna tak jako naopak nemohl by se kandidát žádající o připuštění ke zkoušce u vrchního soudu v Bratislavě neb v Košicích dovolávati předpisů platných kdysi jen v rakouské polovici bývalé říše Rakousko-uherské, nýbrž jen předpisů bývalých uherských a předpisů vydaných po převratu Československou republikou, takže, žádaje o připuštění ke zkoušce u vrchního soudu v Praze, může se opírati jen o předpisy bývalé rakouské a přistoupivší k tomu předpisy československé. Oblast práva neřídí se a nemůže se tu říditi podle toho, že je kandidátem advokacie v Podkarpatské Rusi, jak si to přeje, nýbrž podle toho, kde je soud, jenž s ním má zkoušku vykonati. Míní-li, že by ho vrchní soud v Košicích ke zkoušce byl připustil, netřeba se s ním o to příti. Míní-li však, že vrchní soud v Praze působí jen jako soud dožádaný vrchním soudem v Košicích, tedy se mýlí, aspoň pro oblast historických zemí a tedy i vrchního soudu v Praze, neboť podle práva této oblasti působí vrchní soud v Praze z vlastní moci, jakž plyne z min. nař. ze dne 11. října 1854, čís. 264 ř. zák. a ze dne 10. října 1854, čís. 262 ř. zák., podle něhož kandidát, jenž si přeje vykonati advokátní zkoušku u jiného vrchního soudu, než v jehož obvodu dokonal praxi, má sice podati žádost u vrchního soudu, v jehož obvodu praxi dokonal, ale tento soud má ji nikoli vyříditi, tedy nikoli případně povoliti a onen kandidátem designovaný vrchní soud dožádati, nýbrž zaslati ji designovanému vrchnímu soudu k rozhodnutí, ovšem s poznámkou, zda se u něho (u zasílajícího soudu) kandidát snad už zkoušce nepodrobil nebo, nezakročil-li skrze něj o zkoušku již u jiného soudu vrchního, k vůli kteréž poznámce, jež má za účel zjištění, zda kandidát už jednou nebo vícekráte nepropadl, jediné se žádost musí podati vždy u soudu, v jehož obvodu praxe dokonána, nota bene dokonána, tedy ne u některého ze soudů, jichž obvody kandidát, teprv praxi konaje, ale nedokonávaje, měnil, ježto těch může býti více, onen, kde praxe dokonána, však jen jeden, by kandidát neunikl kontrole, kolik zkoušek a s jakým výsledkem podstoupil.

Citace:

č. 9104. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 112-114.