Č. 7626.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva zemská: 1. * K výroku zem. úřadu samosprávného, jímž se nevyhovuje žádosti zem. zaměstnance o přeložení do výslužby na základě ohlášení dobrovolného odchodu ve smyslu zák. č. 286/24, netřeba souhlasu min. fin., předepsaného v § 15, odst. 2. cit. zák. — 2. Zaměstnanec nemá právního nároku na kladné vyřízení žádosti pensijní podle §§ 9 a násl. zák. č. 286/24.
(Nález ze dne 12. prosince 1928 č. 33460.)
Prejudikatura: Boh. A. 7507/28.
Věc: Ing. Josef Ř. v K. proti zemské správní komisi v Opavě o přeložení do výslužby podle zák. čís. 286/1924.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem zsk pro Slezsko ze 6. dubna 1925 nebylo vyhověno žádosti st-le, zem. stav. komisaře v melioračním odboru zem. úřadu stav., o povolení jednoroční neplacené dovolené k získání praxe z oboru hornického v kamenouhelných dolech, st-l byl však upozorněn na ustanovení zák. č. 286/24, pokud se dotýkají výhod dobrovolného odchodu zaměstnanců z veř. služby (§§ 9—12), a poznamenáno, že vzhledem k dosavadní úspěšné úřední činnosti st-lově a se zřetelem ke stále stoupajícímu nedostatku kulturních techniků ve slez. zem. službách by st-l mohl býti znovu přijat do zem. služeb, kdyby se o místo v zem. službách do 1 roku ucházel. — Odvolávaje se na tento výnos ohlásil st-l podáním z 11. dubna 1925 dobrovolný odchod ze služeb zemských a žádal o přeložení do trvalé výslužby na základě § 11 zák. č. 286/1924, načež v dubnu 1925 se souhlasem zsk fakticky služby opustil, nastoupiv hornickou praxi v K. — Zsk výnosem z 15. června 1925 prohlásila, že rozhodnutí o této žádosti st-lově považuje za předčasné, poněvadž st-li byla poskytnuta možnost do jednoho roku ucházeti se o opětné propůjčení místa v oddělení melioračním, čímž bylo vysloveno, že v tom případě by st-l mohl býti do zemských služeb přijat. — Když pak byl st-l po uplynutí jednoho roku výnosem zsk ze 16. července 1926 upozorněn, že dosud ani neprojevil úmyslu místo v zem. službách nastoupiti, ani resignace na ono místo nepodal, a byl vybídnut, aby do 8 dnů prohlásil, co zamýšlí, jinak že bude postupováno podle ustanovení služ. pragmatiky pro slez. zem. zaměstnance, vysvětlil st-l v podání z 23. července 1926, že podle obsahu výnosu z 15. června 1925 měl za to, že zsk po uplynutí jednoho roku bez dalšího podnětu st-lova přikročí k vyřízení žádosti jeho o pensionování; poněvadž se tak nestalo, opakoval st-l žádost z 11. dubna 1925 o přeložení do trvalé výslužby podle § 11 zák. č. 286/1924.
Zsk nař. rozhodnutím odepřela st-le ze služeb zemských propustiti, poněvadž by náhradou za něho byla nucena přijati zaměstnance jiného, takže by intence restr. zákona nemohla býti v daném případě dosažena, a vybídla ho k nastoupení služby.
Ve stížnosti do tohoto rozhodnutí podané se namítá, že nebylo šetřeno předpisů o kompetenci, poněvadž nebyl vyžádán souhlas min. fin., dále, že nař. rozhodnutí ani po stránce věcné nevyhovuje zákonu a že jest také v rozporu s dřívějšími výnosy a usneseními zsk v téže věci. — — — —
Nss uvážil takto:
Předpisem § 28 zák. č. 286/24 byly země, župy, okresy a obce zmocněny, aby provedly úsporná opatření ohledně svých zaměstnanců a zaměstnanců svých podniků, jakož i fondů a ústavů jimi spravovaných podle obdoby tohoto zákona. V § 15 téhož zák., zařazeném v oddílu jednajícím o zaměstnancích státních, se v odst. 2 stanoví, že ze služ. ohledů a se souhlasem min. fin. může býti žádost za přeložení do trvalé výslužby zamítnuta. Zde se tedy při výroku zamítajícím žádost státního zaměstnance o přeložení do trvalé výslužby vyžaduje součinnosti min-a fin. zřejmě jako strážce fin. zájmů státu. Jde tudíž o to, do jaké míry lze tohoto předpisu užíti obdobně pro obor samosprávy zemské, zamítá-li zsk žádost zem. zaměstnance o přeložení do trvalé výslužby podle cit. zák.
V oboru zemské samosprávy není samostatného orgánu, povolaného hájiti zájmy zem. fondu, který by měl obdobné postavení jako má min. fin. v oboru správy státní, neboť v zem. samosprávě není správa finanční od ostatní zem. administrativy oddělena, nýbrž soustřeďuje se spolu s ostatní správou v rukou zv-u (zsk). Není tedy v oboru zem. samosprávy orgánu, jehož souhlas by si zv (zsk) v případě obdobném onomu, o němž jedná § 15 odst. 2. cit. zák., mohl vyžádati. Že by pak byl zákon pouhým odkazem na obdobu předpisů platných pro obor správy státní omezil právo korporací v § 28 uvedených, zamítati žádosti za dobrovolný odchod jejich zaměstnanců, součinností min-a fin., nelze uznati, neboť taková úprava kompetencí vyžadovala by výslovného předpisu zákonného. Takové normy, která by předpisovala součinnost min-a fin. při rozhodování o žádostech zaměstnanců korporací samosprávných v § 28 cit. zák. jmenovaných, však není. Z toho plyne, že zsk, zamítajíc žádost st-lovu o přeložení do trvalé výslužby, mohla kompetentně rozhodnouti samojediná bez součinnosti min. fin.
Jest tudíž bezdůvodná námitka stížnosti, že zsk neměla kompetence, aby žádost st-le o přeložení do výslužby podle zák. č. 286/1924 zamítla, aniž si byla k tomu vyžádala souhlasu min. fin.
Přikročiv k rozhodování o námitkách stížnosti, že k zamítnutí žádosti o pensionování nebylo dostatečných důvodů služebních, musil nss uvážiti, zda ze zák. č. 286/24 o úsporných opatřeních ve veř. správě plyne veř. zaměstnanci právní nárok na to, aby byl podle tohoto zák. z činné služby propuštěn a dán do trvalé výslužby. Po názoru nss-u nárok takový z cit. zák. vyvoditi nelze.
Cílem zák. č. 286/1924 bylo docíliti snížení nákladů na veř. správu, a jedním z prostředků k dosažení cíle toho bylo omezení počtu veř. zaměstnanců na míru nezbytně nutnou. Snížení počtu zaměstnanců chce zákon provésti pokud možno cestou dobrovolnou (§§ 9—12), ale připouští vedle toho možnost, aby zaměstnanci byli dáni do výslužby i proti své vůli (§ 13), aniž by se s účinkem mohli dovolávati práva na další ponechání v činné službě, nabytého z def. poměru služ. Za účinnosti zák. č. 286/1924 nemají tedy veř. zaměstnanci, jichž se zákon týká, právního nároku na další ponechání v činné službě. Naproti tomu nedává však obsah cit. zák. žádného podkladu k úsudku, že zákonem tím byl založen subj. právní nárok zaměstnanců, aby jejich žádosti o povolení dobrovolného odchodu ze služby s přiznáním výslužného neb odbytného podle cit. zák. bylo vyhověno i tehdy, trvá-li zaměstnavatel na tom, aby zaměstnanec ve svém dosavadním služ. poměru na dále setrval. Ustanovení o dobrovolném odchodu (§§ 9—11 cit. zák), užívajíce všude obratu, že zaměstnanec »může« býti na žádost přeložen do trvalé výslužby, naopak svědčí tomu, že zákon nechce zaměstnanci přiznati právní nárok na propuštění z činné služby, nýbrž že rozhodnutí ponechává úvaze úřadu. Na tom nic nemění ani předpis § 15 odst. 2 cit. zák., podle něhož může býti žádost o přeložení do trvalé výslužby zamítnuta »ze služ. ohledů a se souhlasem min. fin.« Z tohoto ustanovení nelze totiž argumentací a contrario dovozovati, že může-li úřad zamítnouti žádost zaměstnance o přeložení do výslužby jen za těchto předpokladů, přísluší zaměstnanci subj. právní nárok na to, aby jeho žádosti bylo vyhověno, jakmile tu nejsou okolnosti, odůvodňující podle tohoto ustanovení zamítnutí žádosti; neboť ustanovení to jest zřejmě dáno jen se zřetelem na fin. zájem státu, event. jiných veřejnoprávních svazů v § 28 jmenovaných, a jest pouhou instrukcí pro úřady rozhodující o restrikci zaměstnanců, která nemá dalšího právního dosahu, zejména není jí zaměstnancům poskytnut právním řádem chráněný nárok na přeložení do trvalé výslužby. Nemůže tudíž podle právě vyloženého stavu v zamítnutí žádosti zaměstnance o přeložení do trvalé výslužby podle restr. zákona spočívati porušení subj. práva zaměstnancova ve smyslu § 2 zák. o ss, a to ani třehdy, nejsou-li splněny předpoklady, za nichž podle § 15 odst. 2 cit. zák. může býti žádost o přeložení do trvalé výslužby zamítnuta, leč by ovšem v tom kterém případě přistupovaly okolnosti zvláštní, které nabytí nároku na přeložení do výslužby odůvodňují.
Již z těchto úvah plyne, že st-l cítí se bezdůvodně dotčen ve svém domnělém zákonném nároku na příznivé vyřízení své žádosti o přeložení do trvalé výslužby podle restrikčního zákona, pokud vytýká, že tu nebylo ani dostatečných důvodů služebních, což by ostatně musilo býti ponecháno posouzení úřadu o restrikci rozhodujícího.
St-l dovozuje však svůj právní nárok na přeložení do trvalé výslužby podle restr. zák. také z určitých aktů žal. úřadu, jež předcházely nař. rozhodnutí. St-l má za to, že zsk již ve svém výnosu ze 6. dubna 1925 v zásadě přivolila k přeložení st-le do trvalé výslužby podle restr. zák. pod odkládací výminkou, že st-l podá příslušnou žádost. Jakmile st-l žádost podal, mohl se považovati za pensionovaného, a zbývala pak již jen úprava výslužného.
Argumentaci té nemohl však nss přisvědčiti, neboť v cit. výnosu zsk ze 6. dubna 1925 lze spatřovati nejvýše upozornění, že st-l může podati žádost o pensionování podle restr. zák., nikterak nelze však z něho dovozovati, že jím bylo již předem o pensionování st-le závazně kladným způsobem rozhodnuto a to jak vzhledem ke znění výnosu toho, tak i vzhledem k tomu, že nebyl vydán u vyřízení žádosti za pensionování z důvodu dobrovolného odchodu, nýbrž u vyřízení žádosti st-lovy ze 16. března 1925 o jednoroční bezplatnou dovolenou. Opačně nelze usuzovati ani z dodatku, že by zsk mohla st-le opět do zem. služeb přijati, kdyby se do roka hlásil, neboť tento dodatek nemůže se vykládati jinak, nežli, že zsk projevila ochotu pro případ, že by st-l upozornění ohledně možnosti dobrovolného odchodu podle zák. č. 286/1924 skutečně použil a potom se opět do zem. služby chtěl vrátiti, do roka jej opět přijati. Tomuto pojetí neodporuje ani další výnos z 15. června 1925, naopak zsk v něm docela zřejmě dala na jevo, že žádost st-lovu o povolení dobrovolného odchodu, podanou dne 10. dubna 1925, nepovažuje toho času za aktuelní a nemíní ji proto vyříditi. Názor st-lem hájený by ostatně nebyl ani v souhlase s restr. zákonem, podle jehož předpisu § 15 odst. 5 se služ. poměr mění dnem doručení výměru; přeložení do výslužby stává se tedy podle zákona účinným teprve doručením dekretu o pensionování, pouhému podání žádosti o pensionování účinků takových přiznati nelze. — — — —

Citace:

č. 7626. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 456-460.