Č. 2435.

Samospráva obecní. — Popisní věci: * Předpis odst.
2. čl. 5 vl. nařízení z 25. srpna 1921 č. 324 Sb. o označení jmen ulic, a to na prvém místě v jazyce státním, platí nejen pro budoucí, nýbrž i pro dosavadní označení ulic.
(Nález ze dne 30. května 1923 č. 9314.)
Věc: Městská obec Teplice-Šanov (adv. Dr. Arnošt Cantor z Teplic-Šanova) proti ministerstvu vnitra (min. rada Dr. Lad. Prokop)
o pojmenování ulic.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 24. dubna 1922 uložila osp v T. starostovi tohoto města, aby dle odst. 2. čl. 5 vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 324 Sb. do 1. června 1922 dál označiti ulice a veřejná místa v T. kromě v řeči německé též v jazyku státním a to na prvém místě.
Příkaz ten byl pořadem instancí, v poslední stolici nař. rozhodnutím potvrzen.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Stížnost nepochybuje o tom, že město T. patří mezi obce, kterým jest v odst. 2. čl. 5 vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 324 Sb. uložena povinnost, aby vedle event. pojmenování jinojazyčného označily ulice a veřejná místa vždy v jazyku státním, a to na prvém místě, ale má za to, že toto ustanovení se vztahuje toliko na pojmenování ulic a veřejných míst, na němž se obec usnesla teprve po dni 6. září 1921 t. j. po dni, kterého nabylo účinnosti toto vládní nařízení, a dovozuje dále, že by odst. 2. čl. 5 cit. vl. nař. odporoval zákonu ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb., k jehož provedení bylo vl. nař. č. 324 ai 1921 vydáno, kdyby byl předpis ten vykládán jako platný i pro dosavadní pojmenování ulic a veřejných míst.
Nss se k tomuto názoru přikloniti nemohl.
Zákon ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. již svým nadpisem a pak nápisem oddílu II. vyjadřuje, že materií, kterou chce upravovati, jsou nejen názvy osad v nejširším slova smyslu, nýbrž i názvy resp. pojmenování ulic a veřejných míst.
Z dosavadních pojmenování ulic a veřejných míst odstraní se všecka, která podle §u 7 zákona jeví se nedovolenými a budoucí pojmenování ulic děje se pod dozorem politických úřadů (§ 10).
Předpis § 7 cit. zák., ve kterém se prohlašují určitá pojmenování
a zevní označení ulic a veřejných míst za nedovolená, má vedle této positivní normy ještě druhou stránku. Rubem jeho jest, že dosavadní pojmenování ulic, pokud neodporují zákonu, a nejeví se tudíž nedovolenými, ponechává v platnosti.
Tyto předpisy dávají beze vší pochybnosti na jevo, že chtějí topografickou a orientační úpravu měst a míst nejen ode dne působnosti zákona na jednu kolej uvésti, a nejen to, co v budoucnosti nového přibude, této jednotné úpravě podrobiti, nýbrž celý dosavadní
stav v oboru této látky jednotně upraviti. Vztahuje se tedy zákon na pojmenování ulic a veřejných míst vůbec.
Předpisy §§ 7—10 zák. č. 266 ai 1920 upravují pojmenování ulic a veřejných míst obsahově, kdežto jazykovou úpravu pojmenování a označení těch ponechává § 22 téhož zákona zvláštnímu nařízení. Praví-li se v tomto §u, že užívání jazyků při provádění tohoto zákona upraví se nařízením, pak je tím zřejmě vysloveno, že úprava užívání jazyků obsáhne celé pole působnosti zákona, a poněvadž — jak výše vyloženo — zákon se vztahuje na dosavadní i budoucí pojmenování ulic, podléhá také jazykové úpravě veškeré pojmenování a označení ulic dosavadní i budoucí.
Nelze proto přiznati důvodnost názoru ve stížnosti vyslovenému a hájenému, že zákon nezmocnil vládu, aby nařízením upravila užívání jazyků při označení ulic též ohledně názvů z dřívější doby již pocházejících a stávajících, proti nimž není závady po rozumu § 7 zákona.
Dospěl-li soud takto výkladem přímo z předpisů zákona čerpaných k úsudku, že zákon se vztahuje i na dřívější z doby před účinností zákona pocházející pojmenování ulic a veřejných míst, pak není místa pro argumentaci a contrario z § 11 zákona, jakou se stížnost snaží dovoditi, že zákon pro dosavadní pojmenování ulic předpisu nemá.
Pak ovšem ani materialie zákona, zejména návrh poslance R., nemohou vyvrátiti, co jasně a přímo plyne ze zákona samého. Ostatně jde z jednání v poslanecké sněmovně na jevo, že návrh ten byl zamítnut jen z toho důvodu, aby byl zákon č. 266/20 postaven na stejné stanovisko, jaké zaujímá ústavní zákon jazykový, který připouští řešení otázek jazykových vládními nařízeními. Nelze proto důvodně vykládati, že zamítnutím tohoto návrhu bylo projeveno stanovisko dotýkající se materielní stránky zákona.
Když tedy — jak z úvah těchto vyplývá —, obsahová i jazyková úprava pojmenování ulic a veřejných míst zasahuje všechna pojmenování dosavadní i budoucí, není také pochyby, že pojmenování ulic
v daném případě podrobena jsou předpisům čl. 5 vl. nař. z 25. srpna
1921 č. 324 Sb. Při rozboru těchto předpisů nelze přehlédnouti, že odst. 2. čl. 5 tohoto nař. obsahuje dispositivní předpis, že v místech zde vyjmenovaných, k nimž nesporně patří také stěžující si obec, pojmenování a označení ulic a veřejných míst vedle označení jinojazyčného musí se vždy a to na prvém místě státi v jazyce státním.
K tomu není usnesení ob. zastupitelstva vůbec zapotřebí, tak disponuje již samo nařízení v mezích zákona vydané. Tento předpis provésti náleží obci. Opomenula-li toho, má dle odst. 3. čl. 5 nař. dohlédací úřad správy státní právo i povinnost zjednati pomoc na náklad obce.
Poněvadž není sporu o tom, že dosavadní pojmenování a označení ulic a veřejných míst v T. jest v jazyce jiném, nežli čsl., pak se stal naříkaný příkaz starostovi obce ve shodě se zákonem, a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2435. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 179-181.