Č. 3031.

Jazykové právo: * Z ustanovení § 8, odst. 2 jazykového zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb. nemůže strana odvozovati právní nárok, aby úřad přes to, že nejsou dány podmínky § 2, odst. 2, přijímal a vyřizoval podání v jazyku jiném než státním.
(Nález ze dne 28. prosince 1923 č. 21570.)
Věc: Alois B. v B. proti ministerstvu spravedlnosti (minist. místotaj. Dr. Jan Srb) o užívání menšinového jazyka.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím odmítlo a vrátilo min. sprav. německým jazykem sepsané odvolání st-lovo z rozhodnutí předsednictva vrch. zem. soudu v Praze ze 16. července 1922, kterým zamítnuta byla rovněž německým jazykem sepsaná dohlédací stížnost Dra Aloise B. podaná proto, že mu byl doručen pouze v jazyce českém obžalovací spis stát. zastupitelství v Praze z 20. června 1922 pro zločiny dle §§ 76 a 87 tr. z. spáchané v parlamentě v Praze.
Podle důvodů tohoto rozhodnutí odepřel žal. úřad věcně vyříditi podání st-lovo, poněvadž sepsáno bylo v jazyku menšinovém, a není zde předpokladů dle § 2, odst. 2 zák. jazykového, aby se úřad mohl uchýliti od zásady vyslovené v § 1 tohoto zák., dle níž činiti jest podání u úřadů republiky v jazyku státním, neboť nejen že trestný čin, pro který obžalovací spis na st-le byl podán, spáchán byl v Praze, ale i spor, o který zde jde, vznikl u zemského trestního soudu v Praze, a v Praze není menšiny kvalifikované dle § 2, odst. 2 cit. zák.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná obrací se jednak proti tomu, že st-li byl státním zastupitelstvím doručen obžalovací spis jedině v řeči státní, které ani st-l, ani jeho právní zástupce mocen není, jednak vytýká, že žal. úřad neprávem odepřel přijmouti a vyříditi stížnost, kterou se st-l proti tomuto postupu státního zastupitelství domáhal nápravy.
V prvém směru uznal nss námitky stížnosti nepřípustnými.
Nař. rozhodnutím nebyla vůbec řešena otázka, zda st-li právem či neprávem dodán byl obžalovací spis v jazyku státním, neboť žal. úřad pro zmíněnou jazykovou závadu odmítl věcně vyříditi podání st-lovo domáhající se rozhodnutí této otázky, takže meritorně řešena byla ona věc teprve předsednictvem vrchního zemského soudu v Praze. Není zde tedy dosud výroku poslední instance správní, o němž by nss mohl judikovati (§ 5 zák. o ss), a musil proto námitky stížnosti, pokud brojí proti dodání obžalovacího spisu v řeči české, odmítnouti jako nepřípustné.
V příčině otázky, zda žal. úřad právem odmítl odvolání st-lovo sepsané v jazyku menšinovém, uvážil soud takto:
Úřad odepřel vyříditi podání st-lovo sepsané v jazyku německém, poněvadž dle § 1 jaz. zák. lze u něho činiti podání zásadně jen v jazyku státním, a pro úchylku od tohoto pravidla uvedenou v § 2, odst. 2 jaz. zák. není zde věcných předpokladů.
Stížnost netvrdí, že v daném případě jsou zde podmínky uvedené v § 2 zák. jaz., zakládající povinnost úřadu přijmouti podání strany sepsané v jazyku menšinovém, domnívá se však, že úřad přes to neměl odmítati st-lovo podání, nýbrž měl přijetím a vyřízením jeho umožniti dle § 8 jaz. zák. straně, jež ani sama ani její právní zástupce nejsou znalí jazyka státního, styk s úřadem, a měl ji způsobem tím chrániti před právní škodou, jež by jí z neznalosti jazyka vzejíti mohla.
Nss neshledal námitku tuto důvodnou.
Dle § 8 cit. zák. má se zevrubnější provedení jaz. zák. státi nařízením moci výkonné, a má nař. ono obsahovati také předpisy o tom, co opatřiti jest k usnadnění úředního styku se stranami neznalými jazyka, v němž při dotyčném úřadu se úřaduje, jakož i k ochraně stran před škodami právními, jež by jim z neznalosti jazyka vzejíti mohly.
Leč z tohoto ustanovení zák. slibujícího vydání předpisů, jichž cílem by bylo usnadnění úředního styku se stranami neznalými jazyka státního a ochrana jich před právními újmami, jež by jim z neznalosti té vzejíti mohly, nemůže strana neznalá státního jazyka dovozovati pro sebe právní nárok na to, aby úřad upustil od zásady vyslovené v § 1 jaz. zák. a připouštěl podání v jazyku menšinovém vždy, kdykoliv by toho žádala strana neznalá jazyka státního, aby se chránila před právní újmou, jež by jí ze zachování tohoto předpisu vzejíti mohla, třeba by podmínky, za jakých § 2 cit. zák. uchýlení od zásady oné jedině dopouští, splněny nebyly.
Nutno proto přípustnost podání st-lova sepsaného v jazyku menšinovém posuzovati jen s hlediska §§ 1 a 2 cit. zák.
Stížnost ovšem vytýká, že v § 1 cit. zák. není vysloveno pravidlo, že u úřadu přijímati a vyřizovati jest jen podání sepsané v jazyku státním, v tom však nelze jí dáti za pravdu.
§ 1 cit. zák. nařizuje, že jazyk čsl. jest jazykem, v němž se děje úřadování všech úřadů republiky. Jen jako výjimku z tohoto pravidla uvádí zákon v § 2, že úřady jsou povinny za předpokladů v něm uvedených přijímati také od příslušníků jazyka menšiny podání sepsaná v jazyku menšiny, a tato vyřizovati nejen v jazyku čsl., nýbrž i v jazyku podání, z čehož plyne, že tam, kde předpokladů pro uvedenou výjimku není, má plnou platnost pravidlo, že podání činiti jest v jazyku státním.
Stížnost domnívá se konečně, že úřad měl připustiti podání st-lovo sepsané v jazyku menšinovém také z toho důvodu, poněvadž trestní čin, jehož obžalovací spis se týče, stal se před zákonodárným sborem, jehož působnost vztahuje se na území celé republiky. Než dle § 2 jaz. zák. jest tato okolnost pro přípustnost podání v jazyku menšinovém úplně bezvýznamnou, neboť záleží jedině na tom, zda sporná záležitost vzešla v soudním okresu, v němž podle posledního sčítání lidí obývá alespoň 20% státních občanů dotčeného jazyka menšinového.
V případě tomto nepopírá st-l vůbec správnost tohoto předpokladu, na němž spočívá nař. rozhodnutí, že totiž záležitost ona vzešla v Praze, kde podle posledního sčítání lidu není kvalifikované menšiny jinojazyčné, poněvadž pak námitky proti tomuto výroku vznesené po stránce právní neshledal soud důvodnými, musela býti stížnost jako bezdůvodná zamítnuta.

Citace:

č. 3031. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1294-1296.