Č. 2343.

Státní občanství: K nabytí stát. občanství podle § 1 č. 3
úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. jest třeba, aby rodiče osoby, o niž jde, měli — podle okolností — řádné bydliště nebo domovské právo na území čsl. republiky v době, kdy uvedený zákon vešel v platnost; nestačí, je-li tato podmínka splněna jen u matky, kdežto otec dříve zemřel.
(Nález ze dne 11. května 1923 č. 7881).
Prejudikatura: Boh. 1915 adm.
Důvody: Podáním z 29. dubna 1921 žádala Kateřina L., aby byla
přijata do domovského svazku obce T. V žádosti udala, že se narodila dne 23. června 1887 v T. jako dcera manželů Františka a Augusty H., kteří měli domovské právo v T., že se dne 23. října 1911 provdala za nadmyslivce 2. pluku tyrolských císařských myslivců Řehoře L., který
patřil domovským právem do Turynky v býv. Haliči a ve světové válce padl. St-lka zdržovala se od svého narození do provdání a od vypuknutí světové války až dosud v T., kdež provozuje obchod se střižným a konfekčním zbožím. Pobírala jako vdova po bývalém rak. uh. poddůstojníkovi z povolání zaopatřovací požitky, jež jí byly dnem 30. dubna
1921 zastaveny.
V žádosti tvrdila, že jest jako bývalá rakouská státní občanka dle § 1 č. 3 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 Sb. čs. státní občankou, poněvadž se v T., tedy na území čs. republiky, narodila z rodičů do T. domovským právem příslušných.
Za příčinou této žádosti obrátila se obec T. na zsp-ou, aby rozhodla, je-li st-lka čs. státní příslušnicí.
Zsp rozhodnutí z 19. července 1921 vyslovila, že st-lce nemůže býti vydáno osvědčení ve smyslu § 1 č. 3 zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 236 Sb., poněvadž ve smyslu tohoto zákonitého ustanovení jsou státními občany čsl. republiky pouze oni bývalí státní občané rakouští a uherští, kteří se narodili na území čsl. republiky jako děti státních občanů rakouských neb uherských, majících tam domovské právo v den, kdy vstoupila v platnost mírová smlouva Saint Germainská, t. j. dne 16. července 1920 a jest tedy třeba, aby rodiče těchto osob tohoto dne se stali čsl. státními příslušníky. Podmínka tato není v daném případě splněna, poněvadž otec st-lky v udaný den nebyl na živu.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra odvolání st-lkou z toho podanému z důvodu v odpor vzatého rozhodnutí.
Rozhoduje o stížnosti, vytýkající nezákonnost a vady řízení řídil se nss těmito úvahami:
St-lka opírá svůj nárok na uznání, že jest čsl. státní příslušnicí, o ustanovení § 1 č. 3 a § 2 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 Sb.
Dle ustanovení § 1 č. 3 jsou státními občany čsl. bývalí státní občané němečtí, rakouští a uherští, kteří se narodili na území čsl. republiky jako děti státních občanů německých, majících na tomto území řádné bydliště nebo státních občanů rakouských nebo uherských, majících tam právo domovské, i když osoby, o něž jde, samy nemají v době, kdy tento zákon vejde v platnost, bydliště neb domovského práva v republice československé.
V daném případě jest spornou otázka, zda zákon v ustanovení právě uvedeném požaduje jen, aby rodiče osoby, o jejíž státní občanství jde, měli své bydliště, pokud se týče právo domovské na území republiky v době narození dítěte, či žádá-li zákon, aby je měli v době, kdy zákon vešel v platnost, t. j. v den 16. července 1920.
Touto otázkou zabýval se nss již v nálezu Boh. 1915 adm.
V tomto nálezu byl vysloven právní názor, že k nabytí státního občanství podle § 1 č. 3 cit. úst. zákona jest třeba, aby rodiče osoby, o niž jde, měli — podle okolností — řádné bydliště, nebo právo domovské na území republiky čsl. v době, kdy zákon tento vešel v platnost.
Měli-li sice rodiče osoby, o niž jde, právo domovské na území republiky čsl. až do své smrti, nedožili se však dne, kterým ústavní zákon vešel v platnost, t. j. dne 16. července 1920 (§ 20 t. zák. a vyhláška min. vnitra ze dne 20. srpna 1920 č. 492 Sb.), pak ovšem není uvedená podmínka splněna.
Na tomto právním názoru nss trvá.
St-lka přiznává, že její otec nedožil se zmíněného rozhodného dne, nýbrž pouze matka, jež měla v té době čsl. státní občanství, má však za to, že ani při manželských dětech nevyhledává se pro nabytí nároku založeného v bodu 3§1 úst. zák. č. 236 z r. 1920, aby oba rodiče rozhodného dne se dožili, nýbrž, že dostačí,dožije-li se ho alespoň matka.
Tento názor jest zřejmě nesprávný, neboť zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 236 Sb. zachoval v § 13 v platnosti dosavadní ustanovení o nabývání "a pozbývání práva domovského — pokud tímto zákonem se nemění. Dle zákona o právu domovském ze dne 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. nabývají však děti manželské právo domovské v oné obci, do které příslušel otec v době jejich narození nebo v době dřívějšího úmrtí. V případě změny práva domovského následují nezletilé děti manželské otce (§ 12). Z ustanovení těchto jde, že státní občanství a domovské právo manželských dětí řídí se jedině dle státního občanství a domovského práva otce a že domovské právo matky u děti manželských nemá významu. Okolnost, že zákon č. 236/20 v § 1 v odst. 3 mluví o občanech v množném čísle, vysvětluje se tím, že jedná o dětech vůbec, nerozeznávaje mezi dětmi manželskými, jejichž domovské právo se řídí dle otce, a dětmi nemanželskými, řídícími se dle matky — neposkytuje však opory pro názor, že u dětí manželských v případě dřívějšího úmrtí otce stačí, když matka v době. kdy zákon č. 236/20 nabyl účinnosti, měla na území čsl. republiky právo domovské.
Ježto manželský otec st-lčin nedožil se rozhodného dne, t. j. dne 16. července 1920, nejsou splněny náležitosti právě udaného zákonitého ustanovení a jeví se nárok st-lčin, pokud jest na tomto ustanovení zákona založen, v zákoně neodůvodněn.
Je-li domovské právo matky beze všeho významu pro domovské právo manželských dětí, není vadou řízení, že žal. úřad nekonal šetření o tvrzení st-lčině, že její matka v T. bydlí, má tam domovské právo a dosud jest na živu a není ani vadou, že se žal. úřad o těchto okolnostech v nař. rozhodnutí nezmínil.
Pokud st-lka udává, že narozením nabyla ve smyslu § 2 úst. zák. č. 236/1920 čsl. státního občanství, dlužno poukázati na to, že se provdala za Řehoře L., který patřil domovským právem dle udání do Turynky v býv. Haliči a ve světové válce padl.
Tímto provdáním nabyla dle § 7 zákona ze dne 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. domovského práva v obci, v níž měl její manžel domovské právo, tedy dle vlastního udání v Turynce a není čsl. státní příslušnicí, neboť vdova dle § 11 tohoto zákona podržuje domovské právo v obci, v níž byl její manžel v době smrti příslušný.
Jsou tedy veškeré námitky stížnosti bezdůvodny.

Citace:

č. 2343. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 22-24.