Č. 2401.

Státní úředníci. — Administrativní řízení: I. Rozhodl-li ministr s plnou mocí pro správu Slovenska ve věci personální úředníka politické správy, kterážto věc není vyhrazena ministru vnitra — tedy s platností konečnou, možno rozhodnutí vydané ministrem vnitra k »rekursu« strany pokládati jen za opětné rozhodnutí téhož úřadu. — II. Povaha služebního poměru státního úředníka jako veřejnoprávního nevylučuje ujednání — povahy rovněž veřejnoprávní — mezi státní správou a úředníkem o maíerielních nárocích úředníkových. — III. Připověď učiněná stát. úředníku jednotlivým referentem ministerským o určité úpravě požitků neposkytuje úředníku subjektivní nárok toho obsahu.
(Nález ze dne 25. května 1923 č. 8807).
Věc: Dr. František D. v T. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o nárok na diety.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: St-li. hlavnímu služnému v Trnavě, byly diety 40 Kč denně, které vedle svvch normálních služebních požitků bral až do konce července 1920, počínajíc 1. srpna 1920 sníženy a koncem července 1921 docela zastaveny. Podáním z 5. srpna 1921 vznesl na úřad ministra pro Slov. žádost, aby mu diety per 40 Kč denně na dobu o d 1. srpna 1920 neztenčeně byly poukázány a i na dále vypláceny; nárok ten opíral jednak o konkursní vypsání míst při politické správě na Slovensku v r. 1919, na jehož základě se do státní služby ucházel a byl přijat, jednak o úmluvu, která s ním před jeho jmenováním u ministra vnitra uzavřena byla tehdejším referentem nynějším sekčním chefem K., a kterou mu prý ministerstvo zaručilo vedle pravidelných platů VI. hodn. třídy diety 40 Kč po celou dobu jeho služby na Slovensku, uváděje, že jen za těchto podmínek do státní služby vstoupil, a že nároky jeho dlužno posuzovati dle této úmluvy a nikoli dle směrnic vydaných pro úřednictvo na Slovensku činné usnesením min. rady z 27. července 1920. K vyzvání, aby nárok svůj prokázal příslušným dekretem, poukázal podáním z 12. října 1921 opětně na zmíněný konkurs, na opětovné příslušné ujištění tehdejšího personálního referenta min. vnitra K. a na dekret min. pro Slovensko ze 7. ledna 1920, kterým mu poukázány služební požitky.
Ministr pro Slov. rozhodnutím z 30. listopadu 1921 nevyhověl této žádosti, poněvadž dle bodu II usnesení min. rady z 27. července 1920 příslušejí diety státním zaměstnancům na Slovensku z území mimoslovenského zatímně přiděleným a dle bodu II D 2) cit. usnesení ženatým zaměstnancům na systemisovaná místa ustanoveným, pokud se nemohou pro úředně zjištěný nedostatek bytů do nového působiště přestěhovati; ježto pak žadatel není ani zatímně ustanoven ani nevede dvojí domácnost, nelze jeho žádosti vyhověti.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost podaná na nss, v níž st-1 namítá, že nárok jeho na denní dietu 40 K, které se domáhá za dobu od 1. srpna 1921, nelze posuzovati dle generelního usnesení min. rady ze 27. července 1920, nýbrž že mu přísluší dle zvláštní úmluvy, kterou prý v tom směru uzavřel s čsl. erárem zastoupeným ministerstvem vnitra v dubnu 1919.
Zároveň s touto stížností podal Dr. D. proti uvedenému rozhodnutí min. pro Slov. ve věci také odvolání na min. vnitra, které však rozhodnutím tohoto úřadu z 21. dubna 1922 bylo ze stejných důvodů zamítnuto s dodatkem, že na st-le jako na státního úředníka podléhajícího předpisům služební pragmatiky, vztahuje se odst. V zásad pro úpravu služebních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku, schválených usnesením vlády z 27. července 1920, dle něhož zaměstnancům na Slovensko z území mimoslovenského přikázaným přiznán byl od 1. srpna 1920 na místo diet mimořádný přídavek pouze na dobu jednoho roku, takže po uplynutí lhůty té přestává nárok jak na diety tak i na další mimořádný přídavek.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost na nss souhlasná se stížností prve uvedenou.
Rozhoduje o podaných stížnostech, nss musel se nejprve vypořádati se skutečností, že v téže věci rozhodovali jednak ministr pro Slov., jednak min. vnitra, takže jsou tu dvě rozhodnutí o témž nároku a každé z nich napadeno samostatnou stížností na nss.
Min. vnitra ve svém odvodním spise, poukazujíc na ustanovení § 14 zákona z 10. prosince 1918 Sb. 64, dle něhož vláda má právo dáti některému svému členu plnou moc, aby vydával nařízení a konal vše na udržení pořádku, na konsolidování poměrů a na zabezpečení řádného státního života na Slovensku, uvádí, že v rámci této plné moci uloženo bylo výnosem ministerstva vnitra z 5. května 1919 č. j. 3920 pres. úřadu ministra pro Slov., aby likvidace úředníků přidělených na Slovensko zkoušel a upravoval, takže důsledkem toho byl tento úřad
příslušným v daném případě o nároku st-lově rozhodnouti.
Čerpal-li však zmíněný úřad svoji kompetenci z takovéhoto zmocnění, pak nejednal, jak bylo již podrobně dovoděno ve zdejším nálezu Boh 2172 adm., jako instance ministerstvu vnitra podřízená, nýbrž jako zástupce tohoto ministerstva, jehož ústy promluvilo a rozhodlo min. vnitra samo. Nelze proto také »stížnost«, kterou st-1 do rozhodnutí úřadu ministra pro Slov. vznesl na ministerstvo vnitra, pokládati za opravný prostředek v technickém smyslu, na iehož základě min. vnitra jako nadřízená instance přezkoumávala rozhodnutí úřadu ministra pro Slov., nýbrž spíše jako rozklad proti prvnímu výroku min.
vnitra, pronesenému prostřednictvím úřadu min. pro Slov., ke kterému ministerstvo vnitra — nyní bezprostředně — rozhodlo ve věci podruhé.
Není tedy v tom rozporu, jestliže nss na základě stížností do toho i onoho rozhodnutí podaných oba tyto akty jako rozhodnutí ve smyslu § 5 konečná podrobuje meritornímu přezkoumání.
Ježto obě nař. rozhodnutí v meritu a podstatně také v důvodech svých se kryjí, a poněvadž st-1 proti oběma stížnostmi souhlasnými uplatňuje nárok na denní dietu 40 Kč za dobu od 1. srpna 1921 dále jdoucí, není třeba, aby ve věci samé bylo na dále mezi nimi rozlišováno.
Nař. rozhodnutí zamítají nárok st-lův na diety denně 40 Kč na dobu od 1. srpna 1921 z důvodu, že mu nárok ten podle zásad o úpravě poměrů státních zaměstnanců na Slovensku, stanovených usnesením vlády z 27. července 1920, nepřísluší. Naproti tomu st-1 namítá, že nárok svůj neopírá o tyto zásady, nýbrž o zvláštní úmluvu, která prý s ním byla uzavřena před jeho jmenováním do politické služby na Slovensku.
V odvodním spisu žal. úřadu uvádí se proti tomu, že Dr. D. není v soukromoprávním smluvním poměru služebním k státu, nýbrž ve veřejnoprávním poměru služebním, podléhajícím služební pragmatice, a z toho patrně dovozuje se nemožnost takové zvláštní úmluvy o služebních požitcích. Než tato okolnost, která podle spisů je nesporná, nebyla by o sobě s to, aby námitku stížností vyvrátila. Neboť ani ve veřejném služebním poměru státním nebyla by zásadně nepřípustnou zvláštní úmluva, kterou by se materielní nároky takovéhoto veřejného zaměstnance státního upravovaly způsobem odchylným od normální úpravy zákonné, aniž by proto pozbývaly svého veřejnoprávního charakteru.
Nss neshledal však, že by st-li takový zvláštní nárok na poskytování diet po dobu jeho služby na Slovensku bez výhrady a bez ohledu na to, jak upraveny budou hmotné poměry ostatního úřednictva tam slouživšího, byl býval přiznán.
Služební poměr st-lův k státu byl ve smyslu §§ 6 a 7 služ. pragm. založen rozhodnutím presidenta republiky ze 17. září 1919 resp. dekretem min. pro Slov. z 3. října 1919, kterým byl jmenován státním úředníkem VI. hodn. tř. s platem prvého stupně této třídy, přiznáno mu služné 6400 K, aktivní přídavek 1104 K ročně a dočasný drahotní přídavek. O nějakém nároku na diety není v tomto jmenovacím dekretu, který je základem jeho služebního poměru, zmínky. Ani žádným pozdějším dekretem nebyl mu přiznán nárok na diety takové, trvale a bezvýhradně.
Naopak z podání st-lových z 1. května 1920 a ze dne 6. září 1920 je patrno, že proti postupnému snižování zmíněných diet ničeho nenamítal a jenom domáhal se náhradou za to jiných výhod ve smyslu svrchu zmíněných zásad z 27. července 1920.
Ze stížnosti i ze správních spisů vysvítá skutečně také, že st-1 odvozuje svůj nárok na sporné diety jedině z přípovědí, které prý byly mu učiněny za jednání o vstup jeho do státní služby tehdejším osobním referentem ministerstva vnitra.
Nss neshledal však potřeby zabývati se otázkou, zda takové přípovědi zmíněným úředníkem byly učiněny a měly-li obsah st-lem tvrzeny. Neboť i kdyby tomu tak bylo, nemohly by o sobě založiti pro st-le právní nárok na spornou dietu, poněvadž jednotlivý úředník ministerstva nemůže svými prohlášeními zakládati nějaké závazky pro stát, pokud nebyl k tomu zmocněn ministrem jako jediným nositelem kompetencí dotyčného úřadu. Že by nějakým úředním aktem ministerstva byl mu býval přiznán nárok na diety bez výhrady a trvale, st-1 netvrdí. A rovněž nenamítá, že by mu příslušel na základě nějakého ustanovení právního, anebo podle citovaných zásad z 27. července 1920.
Jeví se proto stížnosti bezdůvodnými a bylo je zamítnouti.

Citace:

č. 2401. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 129-132.