Č. 2885.

Živnostenské právo: * Průkaz způsobilosti požadovaný §em 13 a) odst. 1 živn. řádu nelze podati vysvědčením o vyučení zaměstnání v obchodě neoprávněně, t. j. nikoliv na základě živnostenského listu provozovaném.
(Nález ze dne 17. listopadu 1923 č. 19 666).
Věc: Rudolf H. v U. B. proti ministerstvu obchodu o živnost obchodu se smíšeným zbožím.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 16. března 1921 vyslovila osp v U. B., že stlovu opověď živnosti obchodu se smíšeným zbožím nelze vzíti v úřední projednání, poněvadž st-l nepředložil průkazů, že živnosti té se řádně vyučil ve smyslu § 13 a) živn. řádu. Předložená vysvědčení z 2. května 1901 a 15. května 1904 jsou falešná, poněvadž st-l nemohl se v letech 1898-1907 u svého otce Jindřicha H. učiti a v letech 1901-1904 pracovati jako příručí, když tento živnostenského listu na obchod se smíšeným zbožím neměl.
Odvolání z tohoto výměru zamítla osp v Brně ze stejných důvodů a další odvolání min. obch. nař. rozhodnutím. Ministerstvo uvádí jako důvod svého rozhodnutí, že nijakým způsobem nebylo prokázáno, že otec st-lův měl živnostenský list znějící na živnost obchodní a že tudíž byl oprávněn vydati svému synu vysvědčení o tom, že se u něho učil a byl zaměstnán v obchodě se smíšeným zbožím.
Ve stížnosti do tohoto rozhodnutí podané st-l přiznává, že nemůže prokázati, že jeho otec měl živnostenské oprávnění k provozování obchodní živnosti, tvrdí však, že otec obchod se smíšeným zbožím skutečně provozoval a že on se v tomto obchodě skutečně řádně vyučil a v něm jako obchodní pomocník více než 2 roky zaměstnán byl, po stránce právní pak dovozuje, že průkazem o tom prokázal svou způsobilost ve smyslu §u 13 a) živn. řádu.
Jest tedy podstata sporu stížností na nss vzneseného v tom, že žal. úřad založil rozhodnutí na právním názoru, že průkaz požadovaný §em 13 a) živn. řádu může býti podán jen vysvědčením o vyučení a zaměstnání v obchodní živnosti po právu t. j. na základě živnostenského listu (koncese) provozované, st-l naproti tomu zastává právní názor, že požadavku § 13 a) jest vyhověno také průkazem o vyučení a zaměstnání v obchodě fakticky po živnostensku byť i bez živnostenského oprávnění provozovaném.
Nss shledal, že názor žal. úřadu jest ve shodě se zněním i s duchem živn. řádu.
Živnostenský řád upravující v § 13 a) průkaz způsobilosti pro živnosti v §u 38, odst. 3 a 4 vyjmenované nařizuje v odst. 2, že tento průkaz má býti podán vysvědčením učebním a vysvědčením o služební době v živnosti obchodní.
Že živnostenský řád užívaje tu výrazu »živnost obchodní«, má na mysli jen živnost obchodní oprávněně provozovanou a nezahrnuje pod něj i pouhé faktické neoprávněné provozování obchodu po živnostensku, nasvědčují tyto úvahy:
Živnostenský řád v hlavě II. obsahuje předpisy a podmínky pro nastoupení živnosti ( § 11, 13 a, 14, 23). Jestliže pak jednotlivé jeho normy mluví o provozování živnosti, o majetníku živnosti a pod., sluší — pokud ovšem není opak ze souvislosti patrný (jako na př. v §u 132) za to míti, že má na zřeteli živnostenské oprávnění, jehož nabyto bylo způsobem ve II. hlavě předepsaným, t. j. řádným nastoupením živnosti. Tím méně lze míti za to, že by živnostenský řád v 2. odst. §u 13 a) užíval výrazu »živnost obchodní« ve smyslu jiném t. j. zahrnujícím i obchod neoprávněný, kdy jde o předpis stanovící podmínku pro nastoupení určitého druhu živností obchodních, tedy pro nabytí jistého oprávnění živnostenského.
Požaduje-li druhý odstavec § 13 a) průkazu výučním anebo učebním vysvědčením a vysvědčením o době služební, beze vší pochyby míní tím dokumenty, o nichž živnostenský řád jedná v hlavě VI, na jehož § 79 — později ovšem zrušený (zákon ze 17. října 1919 č. 571 Sb.) — ostatně odkazuje. Že však ustanovení hlavy VI. o pomocných pracovnících, zejména ta, která se týkají učňů, předpokládají, že zaměstnavatel, učební pán, vyhovuje veškerým požadavkům materielním i formálním, na něž živnostenský řád provozování té které živnosti váže, tedy také že živnost provozuje oprávněně, jest patrno obzvláště z oněch předpisů, jež vymezují právo míti učně. Záruky, na nichž živnostenský řád činí toto právo závislým (§ 98), může poskytnouti jen oprávněný živnostník; jen při živnosti oprávněné jest také zabezpečena společenstvům živnostenským ona ingerence na učňovský poměr, jakou jim zákon přiznal (§ 114, odst. 3 b) §§ 98, 99 a j.).
Z těchto úvah vyplývá nezbytný závěr, že průkazu způsobilosti požadovaného v §u 13 a), odst. 2 nabýti lze jen zaměstnáním jako učedník a pomocník v obchodní živnosti oprávněně provozované.
Dovozuje-li stížnost, že § 13 a) klade důraz jen na materielní stránku průkazu způsobilosti získané buď prakticky nebo teoreticky, nikoliv na formální stránku, a opírá-li tento názor o ustanovení odst. 4 § 13 a), jenž připouští, aby průkaz způsobilosti nahrazen byl v mezích tam vytčených vysvědčením o návštěvě školní, jest proti tomu uvésti:
Živn. řád upravuje průkaz způsobilosti v § 13 a) podobně jako v §§ 14 a násl. tím způsobem, že stanoví rozmanité způsoby, jak průkaz ten může býti podán.
Se zřetelem ke kategorickému znění příslušných předpisů a k jejich obsahu podrobně, možno říci kasuisticky vypočítávajícímu náležitosti požadovaného průkazu, musí předpisům těm býti přiznána povaha taxativního vymezení forem průkazu způsobilosti, jež zákon jedině chtěl uznati za přípustné. Z této povahy předpisů o průkazu způsobilosti vyplývá jako nezbytný důsledek, že jest vyloučen jakýkoliv extensivní výklad § 13a), jímž by připuštěn byl průkaz způsobilosti, který by nebyio možno zařaditi pod žádné z výslovných ustanovení tohoto §u.
Poněvadž průkaz o zaměstnání v obchodě neoprávněně provozovaném není, jak bylo vyloženo, průkazem ve smyslu druhého odstavce § 13 a) a jinakým předpisem výslovně připuštěn nebyl, nemohl soud shledati nezákonnost v tom, že nař. rozhodnutí průkaz takový jako zákonu vyhovující neuznalo.
Stížnosti jest ovšem dáti za pravdu, uvádí-li, že tomu, kdo fakticky jako učedník nebo pomocník byl v obchodě zaměstnán, nevěda, že jest provozován neoprávněně, vznikne nezaviněná újma. To však jest pouhý důsledek disposice zákona. Správnost výkladu opírajícího se o znění a ducha zákona nemůže býti zvrácena tím, že jeho praktické provádění způsobí snad v některých případech újmy byť i nezaviněné.
Poněvadž jediná námitka stížnosti založená jest na právním názoru, který nss nemohl uznati za srovnávající se se zákonem, musil stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2885. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1010-1012.