Č. 2865.

Církevní věci. — Samospráva obecní: 1. * Volním projevem vlastníka budovy, jímž tento budovu tu, ponechávaje ji ve svém vlastnictví, sám věnoval neomezeně a bezvýhradně k bohoslužebným účelům církve katolické, a přijetím tohoto věnování se strany příslušného orgánu církve, které se projevuje a dokonává rituelním aktem konsekračním, dostane se disposice s budovou touto — jakožto předmětem bohoslužbě určeným — do sféry vnitřních záležitostí církevních, vyhrazených dle § 14 zák. ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z. správě příslušných orgánů (úřadů) církevních. — 2. * Jestliže obec, která budovu svou tímto způsobem k bohoslužebným účelům církve katolické věnovala, později s budovou tou naloží jinak bez souhlasu příslušných orgánů církve, může výkon příslušného usnesení obecního zastupitelstva (obecní rady) býti předmětem opatření podle §§ 102 a 103 čes. ob. zřízení. — 3. Obecní zřízení ze 17. března 1849 č. 170 ř. z. nemá předpisu analogického § 31 č. 5 česk. ob. zřízení z r. 1864 o tom, že obecní zastupitelstvo má v poradu bráti všechny záležitosti, ježto nenáležejí k obyčejné správě jmění.
(Nález ze dne 14. listopadu 1923 č. 19 163).
Prejudikatura: Boh. 1661 adm.
Věc: Obecní zastupitelstvo v N. (adv. Dr. Vítězslav Zenkl z Prahy) proti ministerstvu vnitra v Praze v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty v Praze (min. rada Dr. Ant. Tobíška a odbor, rada Dr. Ed. Lederer) stran zastavení usnesení obecního zastupitelstva v N. o užívání kaple.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osk v N. M. rozhodnutím z 19. dubna 1922 vyslovila toto: »Ob. zastupitelstvo obce N. usneslo se dne 14. února 1921 propůjčiti obecní, dosud římsko-katolickému ritu věnovanou kapli církvi">Ob. zastupitelstvo obce N. usneslo se dne 14. února 1921 propůjčiti obecní, dosud římsko-katolickému ritu věnovanou kapli církvi československé k spoluužívání pro její bohoslužby, proti usnesení tomu podal děkanský úřad v N. M. stížnost. Rozhodujíc o stížnosti té nucena jest osp po rozumu § 102 ob. zříz. usnesení dotčené zrušiti, neboť jest v odporu se zřizovací listinou z 19. března 1862, dle které na základě odkazu Václava H. z N., zemřelého dne 19. listopadu 1855, se schválením biskupské konsistoře a tehdejšího krajského úřadu kaple ta obcí n-skou zřízena byla pro bohoslužby římsko-katolického ritu; dle zřizovací listiny, jejíž platnost úřad zdejší předpokládá, smí se v kapli té bohoslužby konati toliko dle ustanovení a svolení duchovního správce, děkana v N. M. Zřizovací listina podepsána byla tehdejším představeným a ob. zastupitelstvem n-ským s jedné, a tehdejším děkanem v N. M. s druhé strany a opatřena jest pečetěmi obecního úřadu v N. a děkanského úřadu v N. M.«
Odvolání ob. zastupitelstva bylo zsp-ou v Praze rozhodnutím z 1. června 1921 zamítnuto jako bezdůvodné, poněvadž obci nepřísluší samostatně ničeho opatřovati ohledně budov, jež svého času za souhlasu příslušných činitelů byly věnovány účelům církevním. Svým usnesením překročila obec svou pravomoc a porušila tím zákon.
Další odvolání zamítl žal. úřad ve shodě s min. škol. nař. rozhodhodnutím z důvodů uvedených v rozhodnutí druhé stolice a podotkl k vývodům odvolání, že zřizovací listina jest potud platnou, pokud ob. zastupitelstvem za souhlasu úřadů církevních nebyla změněna.
O stížnost uvážil nss takto:
Podle § 102 ob. zříz. přísluší správě státní vykonávati právo dohlédací k obcím, aby nevystupovaly z mezí působnosti své a nečinily ničeho, co by bylo proti zákonům; pakli by zastupitelstvo obecní v usnesení svém z mezí působnosti své vystoupilo anebo něco učinilo, co je proti zákonům, má okresní úřad politický právo a povinnost zakázati, aby se taková usnesení nevykonávala.
Kdežto žal. úřad, pokud se týče instance předchozí, spatřují důvod pro zakročení svoje podle § 102 ob. zříz. v tom, že obec svým usnesením překročila svou pravomoc a tím porušila zákon, tvrdí stížnost, že obec jsouc podle § 28 ob. zříz. oprávněna spravovati svoje jmění, nepřekročila oním usnesením ani svoji kompetenci ani neporušila zákon, poněvadž z toho, že jde o kapli, neplyne ze zákona pro obec žádné omezení disposičního práva. Nutno tedy zkoumati, které z obou stanovisek tu uvedených se shoduje se zákonem.
Nss vyslovil a blíže odůvodnil již v nálezu Boh. 1661 adm. právní názor, že
1) volním projevem vlastníka budovy, jímž tuto budovu, ponechávaje ji ve svém vlastnictví, sám neomezeně a bezvýhradně věnoval k bohoslužebným účelům církve katolické a
2) přijetím tohoto věnování se strany příslušného orgánu církve, které se projevuje a provádí rituelním aktem konsekračním t. j. aktem příslušného církevního hodnostáře, jejž tento vykonává mocí svého církevního úřadu, stane se ona budova předmětem bohoslužbě určeným, čímž právo disposice s ní přechází do sféry vnitřních záležitostí církevních, které spravovati podle ustanovení § 14 zákona o zevních právních poměrech církve katolické ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. přísluší orgánům, vykonávajícím církevní moc úřední. Byla-li tedy budova, o kterou tu jde — ač zůstala dosud vlastnictví obce — vlastnicí bez omezení časového neb jiného věnována k bohoslužebným účelům církve katolické a byla-li podle ritu této církve na doklad přijetí tohoto věnování vysvěcena, pak ovšem jest disposiční vlastnické právo obce v příčině budovy té ve smyslu shora uvedeného omezeno a překročila obec meze své působnosti, jestliže samostatně bez souhlasu a spolučinnosti příslušného úřadu církevního s budovou onou naložila způsobem od onoho věnování úchylným.
Nutno tudíž zkoumati, zda oba shora uvedené momenty jsou dány.
Pokud jde o věnování vlastníkem, tedy jest uvésti toto:
Ve spisech jest založen opis listiny z 19. března 1862, opatřený děkanem v N. M., jehož správnost stížnost v odpor nebéře; listina tato zní:
»List zřizovací kaple veřejné rodiny Páně v N.
My představeni, výbor a veškerá obec N., okresu ... v kraji ... vyznáváme tímto listem, že na základě odkázaných 100 zl. na zřízení kaple obce naší od někdy spolusouseda našeho Václava H., zahradníka v p. —, zemřelého dne —, dosáhnuvše k tomu povolení vysoce důstojné biskupské konsistoře královéhradecké dne — a veleslavného úřadu krajského dne — společným nákladem na obci vystavěli jsme veřejnou kapli a ji oltářem opatřili, aby v jistých dnech od vysoce důstojné konsistoře biskupské povolených zde drahá oběť mše sv. sloužena bývala, jindy ale též mládež školní, starci a neduživci nemohouce dojíti služeb božích ve vzdáleném chrámu Páně pobožnost svou tu též vykonávati mohli. Aby pak na časy budoucí a věčné tento náš posvátný příbytek Páně a služba Boží v něm byly pojištěny, tímto listem zavazujeme se, že obecním nákladem svatyni tu vždy v dobrém stavu chceme zachovávati, oltář a vše k službě Boží potřebné opatřovati, knězi sloužícímu mši sv. na den svatého Josefa, pěstouna Páně, nebo nazítří a v pondělí po svatých andělích strážných vždy od tiché po 1 zl. a od zpívané po 2 zl. jménem stipendia doručiti, kněze příležitostí naší dovážeti a odvážeti, a vůbec v kapli té pobožnosti konati toliko dle ustanovení a svolení duchovního správce našeho, důstojného děkana nm-ského.
Na pevné a věčné toho složení list tento jest zdělán, ve dvou stejnopisech (z nichž jeden u vysoce důstojného b. ordinariátu a druhý v radniční pokladně uložen jest) sepsán a od nás představených a výborů jménem veškeré obce n-ské, též od důstojného děkanského úřadu nm-ského podepsán a pečetí opatřen jest, a žádáme, aby list tento knihami pozemními při c. k. úřadu okresním v N. M. utvrzen byl.
Dána v N. dne slavného svěcení kaple a památky sv. Josefa, pěstouna Páně 19. března 1862.«
Následují podpisy představeného, dvou radních a 6 výborů obce N., děkana nm-ského a 2 svědků.
Úřady spatřují v obsahu této listiny věnování ve smyslu shora vylíčeném, které podle nař. rozhodnutí jest potud platným, pokud nebylo obecním zastupitelstvem za souhlasu úřadů církevních změněno.
Stanovisko toto jest podle názoru nss-u správné; neboť z listiny oné jde nepochybně, že obec opatřivši si přivolení jak nadřízeného úřadu státního, tak souhlas příslušného úřadu církevního, kapli onu k účelům bohoslužebným církve katolické zbudovala, tedy k těmto účelům věnovala, čehož zevním dosvědčením jest právě ona listina.
Stížnost naproti tomu vytýká především, že ona věnovací listina obec nezavazuje, poněvadž není vydána na základě řádného usnesení ob. zastupitelstva a nedostalo se jí schválení vyšším úřadem.
Námitku tuto neshledal soud důvodnou; neboť jednak obec přistupujíc k stavbě zajisté usnesení toho obsahu učinila a jest listina ona jenom osvědčením toho, jednak v době, kdy ona listina vydána byla, neplatilo ještě nynější obecní zřízení; naopak platilo obecní zřízení ze 17. března 1849 č. 170 ř. z., ježto obecní zřízení z 24. dubna 1859 č. 58 ř. z. vyjma předpisy o domovské příslušnosti účinným se nestalo.
Obecní zřízení z r. 1849 v §§ 71 a násl. neobsahuje předpisu, podle něhož by k usnesení o věnování nemovitosti náležející vlastnicky obci k bohoslužebným účelům bylo zapotřebí usnesení ob. zastupitelstva, zejména nemá obdobného předpisu, jaký obsažen jest v §u 31 č. 5 ob. zříz. z r. 1864, ustanovujícím, že obecní zastupitelstvo má v poradu bráti všechny záležitosti, ježto nenáležejí k obyčejné správě jmění.
Ostatně věnovací listina ona podepsána jest představeným a 8 členy obecního zastupitelstva, z čehož lze vzhledem k velikosti obce a předpisu § 44 ob. zříz. z r. 1849 právem souditi, že listinu tu podepsali všichni členové obecního zastupitelstva; mimo to věnování onou listinou provedené bylo také po téměř 60 roků uznáváno. Stejně nepředpisuje obecní zřízení z r. 1849 pro takovouto listinu požadavek schválení vyšším orgánem samosprávným, zejména ne okresním výborem, který v té době ještě zřízen nebyl; pro věnování samo však obec — jak již shora podotčeno — schválení dozorčího úřadu státního si opatřila.
Nelze tedy shledati nezákonnost ani vadnost v postupu úřadů, kteří v oné listině spatřovali platné osvědčení bezvýhradného věnování oné kaple obcí pro účely bohoslužebné; že pak šlo o věnování pro účely církve katolické, jest zjevno z toho, že jednak listina sama dovolává se povolení biskupské konsistoře královéhradecké, jednak že — jak stížnost uvádí — obyvatelstvo tehdejší příslušelo k církvi římsko-katolické.
Nedůvodným je též další tvrzení stížnosti, jakoby závazek v oné listině uznaný, nekonati bohoslužby v kapli bez svolení »našeho důstojného děkana nm-ského«, nebyl přešel na nástupce tehdejšího děkana P. R.; neboť ze znění oné listiny jest zjevno, že závazek tam převzatý platí do budoucnosti bez omezení časového a že děkan nm-ský jest v listině uveden jen jakožto příslušný funkcionář církevní.
Pokud pak jde o přijetí onoho věnování se strany příslušného orgánu církve, tedy stačí poukázati na povolení biskupské konsistoře v Hradci Králové z — v oné listině uvedené, jednak na to, že kapie byla podle oné listiny vysvěcena dne 19. března 1862 »knězem Janem R., děkanem nm-ským.«
Stížnost dále namítá, že domnělý závazek převzatý r. 1862 nepřešel na kapli nynější, která r. 1909 byla znovu postavena a znovu vysvěcena, aniž obec závazek onen byla pro novou budovu obnovila.
Ani tato námitka není důvodnou; neboť jednak obec znovu zřizujíc onu kapli plnila jen závazek v listině z r. 1862 převzatý, jednak zůstalo i v příčině nově zřízené kaple nesporně při dřívějším užívání jejím a užívání to trvalo po řadu let, aniž bylo zjevno, že se strany obce byl kdy tvrzen zánik onoho věnování z r. 1862. Kromě toho — jak stížnost sama udává — i nově zbudovaná kaple byla bez odporu obce vysvěcena ritem římsko-katolickým.
Pokud pak stížnost tvrdí, že onou listinou z r. 1862 měla býti zajištěna bohoslužba pro veškeré obyvatelstvo obce, takže když nyní značná část občanstva přísluší církvi československé, musí býti zajištěna i bohoslužba této církve, nelze ani v tomto směru dáti stížnosti za pravdu.
Jak již shora zmíněno, věnována byla kaple svého času k bohoslužebným účelům římsko-katolickým; tím stala se úprava bohoslužby v kapli té vnitřní záležitostí církve katolické, jejíž správa náleží povolaným církevním úřadům katolickým bez ohledu na to, zda snad část nebo i většina obyvatelstva obce později přestoupí k náboženskému vyznání jinému od náboženského vyznání církve katolické odlišnému.
Konečně tvrdí stížnost ještě, že věnovací listina z r. 1862 obsahuje toliko slib nekonati bohoslužby bez povolení děkana nm-ského, takže nanejvýše by mohla církev římsko-katolická zastávati svá práva pořadem práva, že tu však nejde o případ, kde je možno použíti § 102 ob. zříz.
Námitka tato jest již vyvrácena vývody shora podanými, z nichž plyne, že věnování sporné kaple stalo se pro účely římsko-katolické církve bez výhrady a bez obmezení, čímž založen veřejnoprávní poměr mezi obcí a církví římsko-katolickou, jenž vymyká se kompetenci řádných soudů.
Učinila-li tedy obec svým usnesením ze 14. února 1921 o užívání kaple k bohoslužbě opatření odchylné od dosavadního užívání, spočívajícím na věnování a vysvěcení pro bohoslužbu katolickou, a to bez souhlasu příslušných úřadů církevních, překročila meze své působnosti.
Vzhledem k tomu bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou

Citace:

č. 2865. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 969-973.