Č. 2682

Pensijní pojištění: I. O podmínkách přeměny náhradních smluv v náhradní ústavy viz větu II. při Boh. 2681 adm. — II. Nositel pojištění jest povinen, starati se o to, aby získané nároky byly kryty prémiovou reservou; tomuto požadavku není vyhověno pouhým závazkem zaměstnavatele, že ručí pojištěncům za výplatu likvidních dávek.

(Nález ze dne 22. září 1923 č. 15659.)
Prejudikatura: Boh. 2041, 2457 a 2681 adm.
Věc: František H. ve V. M. proti ministerstvu sociální péče (min. rada Dr. Bron. Wellek) o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Rozhodnutím ze dne 17. května 1922 nevyhovělo min. soc. péče žádosti Františka H. za uznání existujících náhradních pensij- ních zařízení podle § 66 pens. zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. z těchto důvodů: Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná nepopírá správnost skutkové podstaty, na níž založil žal. úřad nař. rozhodnutí, zejména že neexistoval vůbec samostatný pensijní fond, odděleně účtovaný a spravovaný, že náhradní smlouva neobsahuje ustanovení o řádném a pravidelném dotování jeho příspěvky stanovenými podle zásad pojistné matematiky a řádného předpisu o pravidelném sestavování pojistně-matematických bilancí; stížnost namítá pouze, že existence samostatného pensijního fondu ani jeho dotování nebylo třeba proto, že st-l převzal osobní ručení za dostatečné plnění pensijních dávek, po případě za náhradu případných opatření nutných k sanaci, jak vysvítá z prohlášení z 15. června 1915 schváleného býv. min. vnitra z 1. září 1915. Dovozuje pak dále, že náhradní smlouvy, o jichž uznání jde, uzavřené mezi st-lem a jeho zaměstnanci ve smyslu cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z., mohly dne 31. prosince 1918 vyhovovati podmínkám § 65 zákona z 5. února 1920 č. 89 Sb. toliko v podstatě a v hlavních bodech, a je—li zde diskrepance mezi tímto zákonem a uvedeným cís. nař. z r. 1914, že bylo povinností žal. úřadu, aby se zřetelem k účelu zákona, zlepšiti sociální postavení pojištěnců, žádanou přeměnu povolilo. Nss neuznal stížnost důvodnou. Doznává-li stížnost sama, že zvláštního fondu, jak jej má na mysli 65 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. tu nebylo, pak nemá st-l již z tohoto důvodu nároku, aby o jeho žádosti bylo jednáno, neboť cit. § 65 nařizuje výslovně, že za náhradní ústavy mohou býti na příště uznány pensijní ústavy, pokladny, fondy, atd., jejichž stanovy (řády a pod.) byly podkladem náhradních smluv, uzavřených podle zákona z 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 nebo podle cís. nař. ze dne 25. června 1914 č. 138 ř. z., a předpokládá tudíž existenci zvláštního souhrnu jmění, jež pouhým osobním ručením nahrazeno býti nemůže. Pokud pak jde o předpoklady § 65 č. 1—4 cís. nařízení z 25. června 1914 č. 138 ř. z., jimž podle § 65, odst. 1 zákona z 5. února 1920 č. 89 Sb. vyhovovati má obsah náhradní smlouvy nejposléze dne 31. prosince 1918, vyslovil nss v nálezu Boh. 2041 právní názor, že zákon z r. 1920 omeziti chtěl přeměnu náhradních smluv v náhradní ústavy pouze na ony případy, kdy se náhradní pojištění provádělo prostřednictvím zvláštních zařízení, která — ač ne formálně, přece však fakticky měla povahu náhradních ústavů ve smyslu formálních předpokladů § 65 cís. nařízení z r. 1914, že tedy s tohoto hlediska v požadavku § 65 zákona z r. 1920, aby stanovy (řády a p.) takovýchto zařízení odpovídaly obsahem svým předpisům č. 1—4 § 65 cís. nař. z r. 1914, spatřovati lze pouze konkrétní výraz myšlénky zákonodárce, že přeměna státi se má pouze v oněch případech, kdy dotčené zařízení jak věcně tak i formálně vyhovuje oněm požadavkům, jež kladlo cís. nařízení z r. 1914 na náhradní ústavy ve vlastním slova smyslu jako podmínku jejich uznání. Nss vyslovil však dále v nálezu Boh. 2457 adm., že nositel pojištění jest povinen se o to starati, aby získané nároky pojištěnců kryty byly prémiovou reservou ve výši vypočtené podle pojistno-matematických zásad, aby tento kapitál byl k disposici pro případ změny po- jistné příslušnosti a mohl býti odevzdán novému nositeli pojištění. Tomuto zásadnímu požadavku § 65 není však vyhověno pouhým závazkem zaměstnavatele, že ručí pojištěncům za výplatu likvidních dávek. Za dostatečnou záruku jeho splnění uznává zákon právě jen příslušné ustanovení do náhradní smlouvy (stanov) pojaté. Vycházeje z tohoto právního názoru i v tomto případě neshledal nss že by byl žal. úřad jednal proti zákonu, když odepřel schváliti přeměnu náhradních smluv st-lových v náhradní ústav pro nedostatek věcných podmínek § 65 cit. zákona. Neshledal však ani vytýkané vady řízení, pokud ji stížnost spatřuje v tom, že žal. úřad se nezabýval obsahem stanov náhradního pensijního ústavu st-lem nově vypracovaných. Neboť zákon — jak vysvítá z ustanovení § 64, odst. 1 - tvoření nových pensijních ústavů připouští pouze způsobem přeměny existujících již náhradních smluv a to podle obsahu stanov ke dni 31. prosince 1918. Žal. úřad nebyl tudíž ani povinen ani oprávněn zabývati se meritorně návrhem nově vypracovaných stanov náhradního ústavu. Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2682. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 621-623.