Č. 3003.

Vojenské věci. — Policejní právo trestní: I. * V administrativním řízení pro přestupek nesplnění mobilisačního příkazu nemůže se osoba k předvedení silostroje povinná omlouvati pouze tím, že vlastní síla stroje nedostačuje, aby byl dopraven na určité místo. — II. V policejním řízení trestním může se nss zabývati výtkami proti výměře trestu jen, pokud se výměra ta nestala v mezích trestního předpisu, a nemůže zkoumati hodnocení přitěžujících a polehčujících okolností.
(Nález ze dne 18. prosince 1923 č. 21349).
Prejudikatura: (ad II): Boh. 988 adm.
Věc: Bohumil K. v A. (adv. Dr. Vil. Glaser z Prahy) proti zemské správě politické v Praze stran trestního nálezu pro přestoupení mobilisačních předpisů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Trestním nálezem osp v A. z 3. ledna 1922 byl Bohumil K. uznán vinným přestupkem mobilisační vyhlášky ze 24. října 1921, jehož se dopustil tím, že nepředvedl své motorové kolo přejímací komisi v Plzni, a odsouzen dle nař. min. vnitra a sprav. z 30. září 1857 č. 198 ř. z. k trestu vězení na 3 dny.
Skutkové okolnosti předem uvedené pokládal úřad za zjištěné na základě konaného šetření a doznání Bohumila K. Rozhodnutím zsp-é ze 16. března 1922 bylo odvolání Bohumila K. jakožto bezdůvodné zamítnuto, ježto byla skutková povaha přestupku prokázána.
Rozhoduje o stížnosti Bohumilem K. do posléze uvedeného rozhodnutí podané, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost namítá, že žal. úřad opomenul v rozhodnutí svém učiniti potřebná zjištění a rozhodnutí své opatřiti patřičnými důvody, tak že napadený výrok nelze náležitě přezkoumati, což zakládá vadu řízení.
Námitka tato není důvodná.
Žal. úřad přes námitky st-lovy v odvolání obsažené zamítl rozhodnutím, do něhož si stěžováno jest, odvolání jakožto bezdůvodné a uvedl na odůvodnění výroku toho, že pokládá skutkovou podstatu za prokázanou. V rozhodnutí tomto obsažen jest výrok, že žal. úřad pokládá veškeré námitky odvolání uplatňované za neodůvodněné a to vzhledem ke zjištěním obsaženým v trestním nálezu prvé stolice.
Toto odůvodnění neznemožnilo st-li, jak z obsahu stížnosti plyne, aby se proti nař. rozhodnutí bránil, a to jak z pozdějších výroků na jevo vychází, účinně a také nestojí v cestě, jak z dalšího plyne, náležitému přezkoumání napadeného rozhodnutí. Nelze proto v obsahu napadeného rozhodnutí shledávati podstatnou vadu.
Pokud jde o výrok o vině, namítá se ve stížnosti v podstatě, že žal. úřad v napadeném výroku neprobral výtky st-lem v odvolání uplatňované a neprovedl důkazy v odvolání nabízené, že následkem toho trpí provedené řízení podstatnou vadou a že nález na základě vadného řízení vydaný jest protizákonným.
St-l namítal ve svém odvolání, že jeho vozidlo jako dvojkolka vůbec nepodléhala mobilisační vyhlášce, ježto je nelze považovati za motocykl a že v tomto smyslu dostalo se mu poučení, jež si od znalecké osoby vyžádal.
Mobilisační vyhláškou z 24. října 1921, na které založil úřad stolice prvé svůj odsuzující výrok, žal. úřadem potvrzený, a jejíž obsah odpovídá ustanovení § 11. zák. z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. o válečných úkonech (plněních), bylo nařízeno, aby byla v určitý den majiteli nebo zástupci předvedena všechna civilní automobilová vozidla (automobily osobní, nákladní, vozy závěsné, trojkolky a motocykly). Z doslovu tohoto nař. zejména ze slova »všechna«, vychází zcela zřejmě a naprosto nepochybně na jevo, že příkaz na předvedení se vztahoval na veškeré jízdné silostroje sloužící k dopravě po souši, tudíž také na silostroj, jehož majitelem jest st-l, a který st-l nazývá dvojkolkou.
Jest tedy pro posouzení viny st-lovy zcela nerozhodné, dostalo-li se st-li nesprávného poučení. Proto není vadou řízení, že úřad nepřipustil důkazu o mínění osob třetích, týkajícím se výkladu ustanovení vyhlášky.
St-l namítal dále v odvolání, že nebylo možno vozidlo jeho předvésti pro mimořádnou povahu vozidla, jež by nebylo sneslo cestu do Plzně, o čemž vedl důkaz znalecký, že pak úřad tím, že důkazy tyto neprovedl a uplatňované námitky neprobral, způsobil vadnost řízení.
Vyhláška z 24. října 1921, která prohlašuje neuposlechnutí příkazu v ní obsaženého za trestné podle zák., obsahuje pouze příkaz, aby vozidla tato předvedena byla v určitý den a na přesně určené místo. Stíhaný delikt jest tudíž ve směru objektivním dokonán již nesplněním příkazu tohoto. Ke skutkové povaze tohoto deliktu po stránce subjektivní se nepožaduje zlý úmysl, nýbrž jen, že porušení příkazu bylo zaviněno. Může tedy trestnost vyloučiti jen absolutní nemožnost příkaz uvedený splniti. Dle vyhlášky byli majitelé automobilového vozidla povinni učiniti opatření, aby vozidlo bylo předvedeno na určeném místě, ve stanovené době.
Z příkazu toho nelze dovozovati, že povinnost k předvedení automobilového vozidla se ukládá jen v případech, když vozidlo může být dopraveno na určené místo jeho vlastní silou. St-le by mohla tedy omlouvati toliko naprostá nemožnost dopravy vozidla do místa určení, nikoli však okolnost st-lem tvrzená, že vlastní síla jeho vozidla nedostačovala, aby bylo dopraveno na místo určení. Pokládal-li tedy žal. úřad okolnosti v tomto směru namítané, že jeho motorové kolo má slabou konstrukci, pouze 2 1/2 H.P., že by proto cestou do Plzně utrpělo poruchu, která by další dopravě jeho zabránila, za nerozhodné a z toho důvodu důkazy o nich nabídnuté nepřipustil, nelze v tom shledávati podstatnou vadu řízení, neboť okolnostmi těmi není vyloučena možnost dopravy vozidla jiným způsobem, než použitím jeho vlastní motorové síly, a není tudíž namítána absolutní nemožnost, vyhověti příkazu mobilisačnímu.
Stížnost dále vytýká, že výrok o trestu není odůvodněn, a že z nař. rozhodnutí nevyplývá, zda bylo hleděno k tomu, že st-l jest dosud zachovalý a že se přiznal.
Výtkami proti výměře trestu může se nss v policejním řízení trestním zabývati jen, pokud trest nebyl vyměřen v mezích zákonné sazby trestu, není však povolán zkoumati, zdali přitěžující a polehčující okolnosti byly správně hodnoceny. Tento názor vyslovil nss již ve svém nál. Boh. 988 adm. Nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z., dle něhož bylo zde trest vyměřiti, stanoví dva způsoby trestu a to »peněžitou pokutu od 1 do 100 zl. aneb vězení od 6 dnů do 14 dnů.« Dle doslovu předpisu může tudíž úřad rozhoduiící dle svého uvážení uložiti trest peněžité pokuty aneb trest vězení. Trest vězení nemá zde povahu trestu náhradního.
Další ustanovení cit. nař., že má býti měřítkem při stanovení trestu, že nikdy nesmí býti uložen trest vyšší onoho, který by byl nejnižší, kdyby skutek měl povahu přečinu neb přestupku podobného způsobu podle všeobecného trestního zákona, nemůže zde přijíti v úvahu, poněvadž trestní zákon neobsahuje delikt, který by měl podobnou skutkovou povahu jako přestupek, o který zde jde. Jelikož st-li uložen byl trest vězení, který nepřesahuje sazby zákonné, jest i námitka do výroku o trestu vznesená nedůvodná.
Tím vyvráceny jsou veškeré námitky stížnosti, kterou náleželo proto jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 3003. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1237-1239.