Č. 2871.

Státní zaměstnanci. — Řízení před nss-em: 1. * Stížnost do odepření učiniti návrh na jmenování oficianta kancelářským úředníkem je podle § 3 lit. f) zák. o ss nepřípustná, i když úřad, jenž odepřel návrh učiniti, v dekretu, jímž byl stěžovatel ustanoven oficiantem, výslovně uvedl, že ho po splnění jistých předpokladů navrhne na místo kancelářského úředníka, a to i kdyby snad ony předpoklady byly splněny. — 2. Uplatňuje-li státní zaměstnanec v poměru smluvními domnělý nárok na jmenování úředníkem pragmatikálním, nevadí projednání stížnosti předpis § 3 lit. a) zák. o ss. (Nález ze dne 15. listopadu 1923 č. 19 722).
Věc: Josef W. v Lipt. Sv. Mikuláši proti ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska o návrh na jmenování kancelářským úředníkem.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Dekretem z 22. dubna 1921 jmenoval ministr pro Slov. na základě splnomocnění min. vnitra z 30. prosince 1921 st-le oficiantem v systematisovaném stavu kancelářských oficiantů politické správy na Slov. s podmínkou, že do 31. prosince 1921 dokáže znalost státního jazyka a s podotknutím, že pro tento služební poměr platí ustanovení nař. vešk. min. z 25. ledna 1914 č. 21 ř. z. a nařízení k němu vydaných. Dále tam uvedeno, že když st-l zkouškou prokáže znalost státního jazyka, bude navržen na definitivní převzetí v hodnosti kancelářského úředníka.
Dne 7. října 1922 složil st-l před zkušební komisí župy spišské zkoušku z jazyka slovenského s úspěchem. Podáním z 28. listopadu 1922 obrátil se na ministra pro Slov. se žádostí o jmenování za kancelářského úředníka, poukazuje k tomu, že podmínce mu uložené shora cit. dekretem vyhověl.
Žádost tuto odmítl ministr pro Slov. rozhodnutím nyní naříkaným s odůvodněním, že st-l zkoušku ze slovenčiny nesložil včas, t. j. do konce roku 1921, a že za nynějšího zákonného stavu nelze již se zřetelem na nař. vlády z 30. května 1922 č. 202 Sb. učiniti návrh na jeho jmenování kancelářským úředníkem, poněvadž veškerá místa toho druhu jsou vyhrazena legionářům a vojenským certifikatistům. Současně zakázáno st-li užívati titulu kancelářského oficiála.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná domáhá se jeho zrušení pro nezákonnost dovozujíc, že žal. úřad bezdůvodně st-li odpírá učiniti návrh na jeho jmenování kancelářským úředníkem, když zkoušku ze slovenského jazyka s úspěchem složil. Má-li úřad za to, že se tak stalo opožděně, nenese vinu st-l, nýbrž okolnosti, jimž se musil podrobiti.
Odvodní spis namítá nejprve po formální stránce nepříslušnost nss-u předně proto, že stížnost uplatňuje proti ustanovení §u 3 lit. f) zák. o ss nárok na jmenování, dále proto, že listina, ze které odvozuje uplatňovaný nárok, jest dle §u 6 ad 3) nařízení č. 21 z roku 1914 aktem soukromoprávním a že proto příslušnosti nss stojí v cestě také § 3 lit. a) cit. zákona.
Konečně namítá odvodní spis, že případ není ve smyslu § 5 zák. o ss vyřízen pořadem instancí, ježto k spornému jmenování jest kompetentním ministerstvo vnitra, k němuž jakožto ke konečné instanci měl st-l podati odvolání z nař. rozhodnutí. Věcně hájí odvodní spis názor nař. rozhodnutí, jak co do té okolnosti, že st-l podmínce mu uložené nevyhověl tím, že zkoušku nesložil do konce roku 1921, tak i poukazem na zákon č. 202 z roku 1922, zabraňující žal. úřadu nyní učiniti žádaný návrh.
Rozhoduje o stížnosti musil se nss především zabývati výtkami odvodním spisem vznesenými po stránce formální.
Pokud jde o výtku opřenou o § 3 lit. a) zák. o ss, sluší poukázati k tomu, že st-l domáhá se toho, aby byl učiněn návrh na jmenování jeho pragmatikálním státním úředníkem. Není sporu o tom, že jmenování toho druhu jest aktem veřejnoprávním. Pokud pak v určitém případě předchází takovému jmenováni návrh, nelze pochybovati o tom, že i takovému návrhu, pro jeho úzkou souvislost s aktem jmenovacím, nelze upírati charakter veřejnoprávní. Nelze proto tuto námitku uznati důvodnou.
Okolnost, že slib, o nějž jde, jest obsažen v listině o ustanovení st-le kancelářským oficiantem, tedy v aktu soukromoprávním, jest bez významu, neboť nejde o uplatňování nároku z poměru oficiantského, nýbrž o věc zcela odlišnou, rázu — jak řečeno — veřejnoprávního.
Pokud žal. úřad vznáší další výtku s hlediska § 3 lit. f) zákona o ss, sluší uvážiti, že v §u 2 cit. zák. vysloven jest princip, že ochrany tohoto tribunálu může se dovolávati, kdo tvrdí, že jeho subjektivní práva byla zasažena rozhodnutím neb opatřením správního úřadu, nemajícím opory v zákoně. Leč zákon o ss stanoví v dalších předpisech výjimky z tohoto principu, ve kterých omezuje ochranu, danou §em 2 jednak po stránce materielní, jednak po stránce formální. Omezení po formální stránce obsahuje § 5, omezení po stránce materielní vypočí- tává taxative § 3. pod. lit. f) posléz cit. předpisu vylučuje zákon z příslušnosti nss-u rozhodování o stížnostech, uplatňujících nároky na jmenování do veřejné služby, s výhradou, že by šlo o nároky opřené o tvrzené právo obsazovací neb navrhovací.
V daném případě domáhá se st-l nesporně toho, aby učiněn byl návrh na jeho jmenování definitivním kancelářským úředníkem a dovozuje, že tento nárok spočívá na úředním aktu žal. úřadu.
Naskýtá se tudíž předem otázka, zda tu nejde o nárok, opřený o právo navrhovací, jaký má na mysli shora zmíněná výhrada § 3 lit. f) zák. o ss. Nss má za to, že tomu tak není, neboť zmíněná výhrada může míti na mysli toliko případy, když subjekt, aktivně oprávněný k podání návrhu na obsazení určitého místa tvrdí, že protiprávním rozhodnutím správního úřadu bylo toto právo porušeno. Že výhrada tato dále nesahá, plyne nade vši pochybnost ze zprávy výboru poslanecké sněmovny ze dne 4. března 1875 (351 příl. k sten. prot. posl. sněmovny 8. zasedání), v němž se konstatuje, že stížnost pro porušení zákonem založeného práva navrhovacího a jmenovacího jako ku př. presentačního práva vydržovatele školy na místa učitelská mají být připuštěny.
Plyne-li z těchto úvah, že nárok st-lův nelze opříti o zmíněnou výhradu, zbývá si ještě uvědomiti, v jakém vztahu stojí jeho předmět k jmenování samotnému, ohledně něhož jest stížnost k nss nade vší pochybnost nepřípustná. V tom směru nemá nss žádných pochyb o tom, že pod pojmem jmenování, jak je má na mysli § 3 lit. f), nelze vyrozumívati toliko konečný jmenovací akt samotný, nýbrž i celý proces, jehož výslednicí se tento akt jeví t. j. i veškeré kroky s ním související, jmenovitě i jednání přípravná, která dle zákona nebo dle ustálených zvyklostí obyčejně jmenování předcházejí. Není pochyby, že k těmto přípravným krokům náleží i podání návrhu na provedení jmenování, je-li návrh takový v tom kterém konkrétním případě vůbec činěn. Vylučuje-li však zákon stížnost k nss, když uplatňuje nárok na jmenování, jakožto souhrn všech kroků, vedoucích k jmenovacímu aktu ve vlastním slova smyslu, in toto, nelze důvodně stížnost připustiti ani ohledně jednotlivých jeho složek a součástí. Ježto, jak již dovozeno, jest návrh na jmenování jednou z takových složek, tedy pouhým akcessoriem jmenování, nelze ani ohledně něho uznati z důvodu § 3 lit. f) přípustnost stížnosti k nss.
Poněvadž v daném případě stížnost takový nárok uplatňuje, musila býti již proto odmítnuta, aniž bylo třeba se zabývati dalšími formálními námitkami spisu odvodního a věcnými výtkami, ve stížnosti uplatňovanými.

Citace:

č. 2871. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 983-986.