Č. 2837.

Veřejní notáři (Slovensko): 1. I přeložení veř. notáře na jiné služební místo jest »jmenováním«. — 2. Nenastoupí-li veř. notář, přeložený ministrem spravedlnosti na jiné služební místo do stanovené lhůty na tomto novém místě, pozbývá svého úřadu.
(Nález ze dne 6. listopadu 1923 č. 10 864.)
Věc: Dr. Richard R. v Bratislavě (adv. Dr. Viktor Richter z Bratislavy) proti ministerstvu spravedlnosti (min. rada Dr. Theodor Nussbaum) stran ztráty úřadu veřejného notáře.
Výrok: Stížnost se zamítá jednak jako nepřípustná, jednak jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl rozhodnutím žal. úřadu z 15. července 1922 jako veřejný notář v B. dle § 2 zákona z 12. srpna 1921 č. 305 Sb. přeložen z důvodů služebních do Š.
Rozkladu proti tomuto přeložení nevyhověl žal. úřad výnosem ze 14. prosince 1922.
V podání, které došlo min. sprav. dne 11. září 1922, uváděl st-l, že by měl ve smyslu § 8 zák. čl. XXXV:1874 svůj nový úřad (v Š.) nastoupiti během tří měsíců, tedy do 30. listopadu 1922, že však po 23letém působení v župě br. a po 12leté praksi v Br. samé mu není možno, všechny běžné a namnoze velmi vážné a spletité záležitosti v tak krátké době ukončiti a žádal, aby mu povolena byla lhůta k odchodu z notářského místa v Br. do konce srpna 1923.
Výměrem žal. úřadu z 18. ledna 1923 byla st-li k nastoupení úřadu v Š. ve smyslu § 8 zák. čl. XXXV:1874 povolena lhůta do 1. února 1923.
Zprávou ze 4. února 1923 sdělil správní výbor spojených veřejných notářských komor na Slovensku žal. úřadu, že st-1 dosud služby nenastoupil a výbor navrhnul, aby následkem toho přestal býti veřejným notářem a aby byl ze seznamu veřejných notářů vymazán.
Nař. rozhodnutím bylo pak zjištěno, že st-1 pozbyl úřadu veřejného notáře dle ustanovení §§ 8 a 33 a) zák. čl. XXXV:1874, poněvadž ve lhůtě na základě § 8 cit. zák. čl. jemu povolené úřadu veřejného notáře v Š. nenastoupil.
O stížnosti pro nezákonnost podané uvažoval nss takto:
St-1 namítá, že zákonné předpoklady § 8 zák. čl. XXXV:1874 nejsou v daném případě splněny, ježto
a) se vůbec nejedná o jmenování st-lovo, nýbrž o přeložení, a na přeložení se cit. zák. předpis vůbec nevztahuje, a
b) st-l o svém přeložení neobdržel ani řádného jmenovacího dekretu ani dekretu o přeložení, nýbrž že vyrozuměn byl toliko nepřímo přípisem správního výboru notářské komory.
Námitky tyto neshledal nss důvodnými.
Zákonný článek XXXV:1874, jímž instituce veřejných notářů jest upravena, mluví v § 1 o tom, že notáře jmenuje ministr spravedlnosti. Vedle jmenování ve vlastním slova smyslu, t. j. vedle prvotního ustanovení notářem, zná cit. zák. článek i překládání notářů na jiné úřední místo t. j. změnu úředního místa (srov. § 12, posl. odst., § 47). Avšak i takovéto přeložení notáře, které se ovšem mohlo státi jen na žádost nebo se souhlasem jeho, spadá pod pojem jmenování v širším slova smyslu, jak je má na mysli § 1 cit. zák. čl., ježto cit. zák. článek vybudován jest na principu, že úřad notářský spojen jest s určitým místem a že místo to obsazuje se jmenováním (§ 6 ve spojení s § 1 cit. zák.). Že i v tom případě, když notář svoje služební místo změní, se nejedná o nic jiného než o jmenování v širším slova smyslu, plyne z úvahy, že zákon v § 8 předepisuje náležitosti, které notář ve příčině nastoupení svého úřadu splniti má (§ 9—15); mezi nimi pak žádá i složení přísahy, a v této poslední příčině výjimku stanoví výslovně pro ten případ, že notář svoje služební místo změnil; z toho tedy jde najevo, že ostatní náležitosti i přeložený notář splniti musí, třebaže v jednotlivostech, na př. ve příčině kauce, věc mu ulehčena jest tím, že zbytek dosavadní kauce jest převeden na soudní dvůr jeho nového působiště (§ 47).
Byla-li situace takováto již za platnosti zák. čl. XXXV:1874, byl princip svrchu uvedený prohlouben — třeba jen na dobu přechodnou — zákonem z 12. srpna 1921 č. 305 Sb. Zákonem tímto dána byla žal. úřadu možnost, veřejné notáře na Slovensku přeložiti v přechodné době i z moci úřední na jiné místo služební. Přeložení takové obsahuje v podstatě dvě stránky t. j. ono odchylkou od dosavadního platného právního řádu zbavuje notáře dosavadního jeho místa služebního a ustanovuje jej notářem na novém místě služebním. Jest tedy i přeložení z moci úřední po této stránce také »jmenováním« na nové místo služební a spadá pak i pod ustanovení § 8 cit. zákona.
Pokud pak st-l vytýká, že o tomto přeložení neobdržel žádného dekretu, vychází patrně z toho názoru, že jmenovací dekret resp. dekret o přeložení na jiné služební místo vydaný ministrem spravedlnosti musí býti doručen v originále.
Námitka tato směřuje v podstatě proti rozhodnutí žal. úřadu z 15. července 1922 a byl by tedy st-l mohl námitku tuto uplatňovati toliko stížností proti tomuto poslednímu rozhodnutí. Ježto rozhodnutí toto doručeno bylo st-li již dne 30. srpna 1922, stížnost pak k nss podána byla na poštu teprve dne 24. března 1923, brání nss-u předpis § 14 zák. o ss, aby se námitkou touto mohl zabývati, a jest stížnost v tomto bodě nepřípustnou.
St-l namítá konečně, že úřad v Š. nenastoupil z toho důvodu, že proti přeložení podal stížnost k nss-u, pokládaje je za nezákonné. Tím patrně chce namítnouti, že přeložení jeho nestalo se pravoplatným a že tedy nebyl povinen předpisům § 8 cit. zák. vyhověti. Názor tento jest však mylný.
Stížnosti, která proti rozhodnutí žal. úřadu z 15. července 1922 u nss byla podána a která nálezem Boh. 2838 adm. z dnešního dne č. 10 865/23 byla zamítnuta, nepřísluší podle § 17 zákona o ss odkládací účinek, nebyl-li účinek takový na žádost správním úřadem výslovně přiznán. Dle tvrzení odvodního spisu žal. úřadu st-l žádosti takové vůbec nepodal, přeložení vešlo tedy v moc práva a jeví se námitka v tom směru bezdůvodnou.

Citace:

č. 2837. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 913-915.