Č. 2384.

Ochranné známky: O podmínkách výmazu ochranné známky pro její podobu se známkou jinou dříve již zapsanou.
(Nález ze dne 22. května 1923 č. 8812,.)
Věc: Firma Trnavská sirkárna W. a spol. v Trnavě (adv. Dr. Rich. Busch z Prahy) proti ministerstvu obchodu (odb. rada Karel Weber — za spolužák stranu adv. Dr. Otto Gellner z Prahy) o výmaz známky.

Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: — — — — —
O stížnosti uvážil nss toto:
V daném případě nařídil úřad výmaz známek st-lčiných z toho důvodu, poněvadž známky ty jsou do té míry podobny známce zúčastněné strany, pro totéž zboží již dříve zapsané, že rozdíly mezi známkami obou firem nikterak nevynikají a mohly by obyčejným kupcem tohoto zboží jen při zvláštní jeho pozornosti býti postřehnuty.
Proti tomuto zjištění žal. úřadu brojí stížnost především námitkou, že v daném případě netřeba se obávati, že by následkem podobnosti obou známek došlo k nedostatečnému rozeznávání provenience zboží známkami těmi chráněného, ježto zúčastněná strana vůbec neužívá slovní známky »Lux«, již si dala zapsati pro zápalky a zboží zápalkové, a nemůže proto dojíti u spotřebitelů onoho zboží k nějaké záměně obou známek.
Vznášejíc tuto námitku, domnívá se stížnost, že majitel známky starší může jen tehdy žádati za výmaz známky pro zboží téhož druhu později zapsané, když sám známky svojí ve skutečnosti také používá a zboží své známkou tou označuje. Naproti tomu prohlásilo min. obchodu, že zmíněná okolnost, zda známky ve skutečnosti se používá či nikoliv, nemá pro rozhodnutí úřadu o žádosti majitele této známky za výmaz známky mladší žádného významu.
Nss neshledal, že by tento názor úřadu odporoval zákonu.
Dle § 2 známk. zákona zajišťuje zápis známky do známkového rejstříku majiteli jejímu právní nárok na vyloučení každého jiného z používání téže známky neb známky jí po rozumu § 3 známk. novely podobné pro zboží stejného druhu.
Nárok ten plyne již ze samotného zápisu známky, a není třeba, aby majitel zapsané známky této skutečně k ochraně svého zboží používal.
Také ten, kdo si dá zapsati ochrannou známku, aniž jí ve skutečnosti používá, nabývá práva k výlučnému jejímu používání a podrží právo to i tehdy, když po provedeném zápisu na nepoužívání známky setrvá.
Tvrdí-li tedy stížnost, že zúčastněné straně nepřísluší výlučné právo k používání známky »Lux«, ježto ve skutečnosti známky té nepoužívá, pak nemá stížnost pro tento názor potřebné opory v zákoně, a proto slušelo námitku tu zamítnouti jako bezdůvodnou.
Dále vytýká stížnost, že zúčastněná strana má chráněnu slovní známku »Lux«, kdežto známky st-lky jsou naproti tomu známkami obrazovými. Z toho chce stížnost patrně dovozovati, že tento rozdíl v povaze obou známek sám o sobě již vylučuje podobnost jejich, takže zúčastněná strana nemůže žádati za výmaz známek st-lčiných po rozumu § 21 známk. zákona a § 3 známk. novely.
Také tato námitka není důvodná.
Jisto jest, že jak st-lka, tak zúčastněná strana mají zapsané známky obsahující slovo »Lux«. Kdežto však zúčastněná strana má slovo to chráněno jako čistou slovní známku bez určitého grafického provedení, vykazují známky st-lčiny slovo »Lux« v určitém grafickém provedení s dodatky.
Jest tedy známka zúčastněné strany čistou známkou slovní, kdežto známka st-lky chová v sobě také prvky grafické, a jest tudíž po této stránce též známkou obrazovou (známky smíšené).
Zákon sám nestanoví, že by u známek takto od sebe se lišících vyloučena byla vzájemná podobnost jejich ve smyslu prvého odstavce § 3 známk. novely z r. 1895, opravňující držitele známky priority starší k žádosti za výmaz známky jí podobné priority mladší.
Záleží tudíž vše na tom, zda obě známky fakticky jsou si podobny tak, že rozdíly jich obyčejný kupec zboží jen s vynaložením zvláštní pozornosti může postřehnouti.
Úřad shledal, že obě známky o které zde jde, jsou si v této míře podobny, a odůvodnil blíže, na základě kterých skutkových okolností k tomuto úsudku dospěl. Jelikož stížnost proti skutkovým okolnostem úřadem uváděným a důsledku z nich vyvozovanému žádných námitek nečiní, vytýkaná okolnost pak, že jedna ze známek jest čistou známkou slovní, druhá pak známkou smíšenou, nevylučuje kvalifikovanou podobnost obou známek ve smyslu § 3 novely z r. 1895, nebylo možno ani tuto druhou námitku uznati důvodnou. Vzhledem k tomu musí celá stížnost jako bezdůvodná býti zamítnuta.
Výrok o útratách zúčastněné strany odpadá, ježto nebyly do skončení ústního jednání likvidovány.

Citace:

č. 2384. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 96-98.