Č. 2456.

Nemocenské pojišťování: Majitel závodu průmyslového jest legitimován ke stížnosti na nss do rozhodnutí min. soc. péče, kterým vysloveno bylo podle § 43 nemoc. zákona, že jest povinen zříditi zvláštní závodní pokladnu.
(Nález ze dne 5. června 1923 č. 9882.)
Věc: Firma »Spolek pro chemickou a hutní výrobu« závod v H. (adv. Dr. Otto Wondreys z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (za zúčastněnou okr. nemocenskou pokladnu ve Slezské Ostravě adv. Dr. Lev Winter z Prahy) o závodní nemocenskou pokladnu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Rozhodnutím z 20. ledna 1920 nevyhovělo min. soc. péče v pořadí instančním žádosti firmy »Spolek pro chemickou a hutní výrobu« závod v H., aby zrušena byla závodní nemocenská pokladna u tohoto podniku existující z důvodu, že tuto pokladnu nelze čítati k oněm pokladnám, které by měl v býti dle min. výnosu z 12. září 1919 č. 21.788 vydaného na základě čl. XXI. zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. zrušeny, nýbrž že její další trvání je ve smyslu čl. VII. cit. novely právem odůvodněno. K námitkám odvolání, že pokladna nebyla zřízena podle § 43 nemoc. zákona, min. soc. péče podotklo, že sl. zem. vláda v Opavě měla právo dodatečně zkoumati otázku nebezpečnosti podniku, poněvadž dříve při zřizování závodních nemoc. pokladen před platností zákona z 15. května 1919 č. 268 Sb. nebyl kladen zvláštní důraz na to, šlo-li o závodní nem. pokladnu podle § 42 nebo 43 a stávalo se, že i v případech, kde de facto šlo o závodní nemoc, pokladnu
podle § 43 nemoc. zákona, nebylo to do příslušného rozhodnutí pojato.
Pokud pak bylo namítáno, že provozování podniku není spojeno se zvláštním nebezpečím nemoci, podotknuto v nař. rozhodnutí, že výsledek zevrubného šetření byl pro odvolatelku krajně nepříznivý.
Rozhoduje o stížnosti nss neshledal především důvodnou námitku vznesenou při veřejném líčení zástupcem zúčastněné strany, že se stěžující si firmě nedostává legitimace, bráti rozhodnutí žal. úřadu v odpor stížností u tohoto soudu, a odůvodněnou tím, že z veřejnoprávně povinnosti, již uložil zákon z 15. května 1919 č. 268 Sb. v čl. XXI. odst.
1. ministru soc. péče, nevzniká pro podnikatele subjektivní právo na to, aby ministr povinnosti té vyhověl a závodní pokladnu zřízenou podle § 42 nemoc. zák. zrušil.
Podle stavu spisů nemůže býti sporu o tom, že závodní pokladna, o niž jde, nebyla zřízena z příkazu zsp-é po rozumu § 43 zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z., nýbrž že byla zřízena ve smyslu § 42. Závodní pokladny tohoto druhu nemohou podle § 11 zákona z 15. května 1919 č. 268 Sb. již prováděti pojištění v § 1 nařízené a proto bylo ministru sociální péče v čl. XXI. odst. 1. uloženo, aby je zrušil.
Žádostí podanou dne 14. dubna 1921 u zsp-é v Opavě stěžující si firma domáhala se také výroku tohoto obsahu. Žádost ta nebyla však předložena ministerstvu sociální péče, jež k vyřízení jejímu bylo podle cit. čl. XXI. jediné příslušno, nýbrž již první úřední opatření učiněné zsp-ou svědčí tomu, že zmíněnou žádost vzala za základ zcela jiného úředního jednání; zaslala žádost výměrem z 20. dubna 1921 okresnímu hejtmanství ve Frýdku s tím, aby vyslechnuvši příslušnou okresní nemocenskou pokladnu a připojivši úřední lékařské dobrozdání co nejrychleji sdělilo, zda chod závodu jest spojen s obzvláštním nebezpečím nemoci, takže by udržování nemoc, pokladny bylo ve smyslu § 43 nemoc. zákona zákonitě oprávněno.
V logické spojitosti se zavedením tohoto řízení jest slovné znění výroku prvé stolice, jímž tato na podkladě konaného šetření konstatovala, že provozování podniku stěžující si firmy spojeno jest se zvláštním nebezpečím nemoci ve smyslu § 43 nem. zák., z tohoto zjištění pak vyvodila důsledek, že další trvání závodní pokladny nemocenské jest ve smyslu čl. VII novely k zákonu o nemocenském pojištění z 15. května 1919 č. 268 Sb. právem odůvodněno.
Z toho vysvítá, že rozhodnutí zsp-é v Opavě, potvrzené v druhé a poslední instanci žal. úřadem, obsahem svým jest výrokem vydaným podle § 43 nemoc. zákona kompetentním k tomu úřadem, že stěžující si firma jest povinna se zřetelem ke zvláštnímu nebezpečí onemocnění závodní pokladnu zříditi, pokud se týče udržovati ji dále jako závodní pokladnu nucenou.
Poněvadž pak výrokem tím stěžující firmě uloženo bylo břímě, kterého do té doby neměla, a nakládalo se s ní jinak nežli s ostatními podnikateli, kteří stejným způsobem závodní pokladny z vlastní vůle byli zřídili, jest stěžující si firma též oprávněna, aby se proti novým povinnostem jí uloženým bránila a dožadovala se pomoci stížností u nss.
Ve věci samé nemohl nss zřetelem k tomu, co bylo výše řečeno o obsahu nař. rozhodnutí, uznati správným náhled, jenž vysloven byl v důvodech připojených k nař. rozhodnutí, pokud by jemu bylo lze rozuměti tak, že jde v daném případě o závodní pokladnu nemocenskou zřízenou již původně podle § 43 nemoc. zákona.
Nař. rozhodnutím potvrzen byl výrok úřadu prvé stolice, že závodní nemoc. pokladna stěžující si firmy se prohlašuje za nucenou pokladnu ve smyslu § 43 nem. zák. Výrok tento neodporuje zákonu, neboť novelou k nem. zákonu vydanou dne 15. května 1919 č. 268 Sb. zachován byl v platnosti předpis § 43, jenž dává právo zemskému politickému úřadu donutiti podnikatele, jehož závod spojen jest se zvláštním nebezpečím nemoci pro osoby v něm zaměstnané, aby zřídil závodní pokladnu nemocenskou. S hlediska účelu tohoto ustanovení zákona jest lhostejno, zda jde o zřízení zcela nové pokladny anebo zda jde jen o to, aby nem. pokladna v závodě z vůle podnikatele již zřízená působila dále z vůle úřadu jako pokladna nucená proti vůli podnikatele. Proto nemohl nss uznati, že by výrok žal. úřadu odporoval zákonu. Zákonitost výroku vydaného podle cit. § 43 nem. zákona podmíněna jest však zjštěním, že závod spojen jest se zvláštním nebezpečím nemoci pro osoby v něm zaměstnané. Zda tomu tak jest, jest otázkou skutkovou, již nss podle § 6, odst. 2 zák. o ss zkoumati může jen po té stránce, zda skutkové zjištění, o něž se opírá nař. rozhodnutí, neodporuje spisům, zda v podstatných bodech nevyžaduje doplnění anebo zda nebyly pominuty podstatné formy řízení správního.
Nař. rozhodnutí založeno jest na skutkovém zjištění, že provozování podniku stěžující si firmy podle výsledku úředního šetření spojeno jest se zvláštním nebezpečím nemoci ve smyslu § 43 nemoc. zákona. V tomto směru popírá stížnost správnost tohoto zjištění a namítá jako podstatnou vadu řízení, že jí výsledek konaného šetření sdělen nebyl a že neměla tedy příležitost, aby se o něm vyjádřila.
Po této stránce uznal nss stížnost důvodnou. Podle spisů konáno bylo šetření ve správním řízení v prvé i druhé stolici, vyslýchána byla okr. nem. pokladna ve Sl. O.,- vyžádáno dobrozdání úředního lékaře, v druhé stolici nad to dobrozdání živnostenského inspektorátu v Č. Těšíně. Avšak výsledek konaného šetření nebyl stěžující si firmě sdělen
ani v řízení před prvou ani před druhou stolicí a to ani ne v nař. rozhodnutí, jež obsahuje, odpovídajíc na příslušnou námitku, pouze všeobecné nijak nekonkretisované sdělení, že, pokud jde o tvrzený nedostatek zvláštního nebezpečí nemoci, výsledek zevrubného šetření byl pro odvolatelku krajně nepříznivý.
Tím bylo stěžující si firmě znemožněno zaujmouti stanovisko k výsledkům úředního šetření a stíženo jí hájení práva i před tímto nss. To činí však řízení podstatně vadným a bylo proto nař. rozhodnutí podle § 6 odst. 2 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 2456. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 215-217.