Č. 2390.

Státní úředníci. — Administrativní řízení (Slovensko): I. Generální finanční ředitelství v Bratislavě rozhoduje s konečnou platností i ve věcech týkajících se zaměstnanců finanční správy na Slovensku, pokud věci ty nebyly zvláště vyhrazeny ministerstvu financí. — II. Okolnost, že nedostatečná kvalifikace stát. úředníka byla zaviněna chorobou, nevylučuje právní důsledky této kvalifikace pro otázku časového postupu, propočtení služebních let a pod.
Řízení před nss-em: Bezvýznamnost rozhodnutí učiněného správním úřadem ve věci určitého žadatele pro rozhodování v obdobných případech u jiných žadatelů.
(Nález ze dne 23. května 1923 č. 8731.)
Prejudikatura: Boh. 1694 adm.
Věc: Ludovít P. v P. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě stran vyměření zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jednak jako nepřípustná, jednak jako bezdůvodná.
Důvody: Ludovít P., učení revident v Prešově, byl dekretem gen. fin. ředitelství v Bratislavě z 11. srpna 1921 dán ve smyslu § 80 zákona z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služ. pragm.) koncem srpna 1921 na trvalý odpočinek a bylo mu vzhledem na započítatelnou služební dobu 31 roků a poslední služné per 5208 K poukázáno od 1. září 1921 výslužné ročních 5885 K 04 h s příslušným drahotním přídavkem a nouzovou výpomocí.
Stížností jeho podané do výměry výslužného, ve které poukazoval na přihlášku o propočtení služební doby a žádal zařadění do příslušné hodnostní třídy a na základě toho o zvýšení výslužného, gfř výměrem z 23. září 1921 nevyhovělo z toho důvodu, že byl od 12. února 1912 až včetně do roku 1921 nepřiměřeně kvalifikován, což po rozumu § 51 služ. pragm. vylučuje za dobu tu časový postup, takže by propočítání celkové služební doby mohlo býti provedeno jen ke dni 12. února 1912.
Proti tomuto rozhodnutí podal Ludovít P. rozklad, v němž zdůrazňoval, že příčina diskvalifikace nebyla úřední nedbalost nebo služební přečin, nýbrž stálá choroba a opětoval žádost, aby mu propočtena byla jeho služební doba až do dne dání do výslužby. Také s touto žádostí byl rozhodnutím gfř z 26. prosince 1921 zamítnut s odůvodněním, že pro zařadění do vyšší třídy je jedině kvalifikace směrodatná a ne okolnosti, které ji zavinily.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss:
V příčině námitky žal. úřadu, že nebyl vyčerpán postup instanční, až k min. financí jdoucí, setrval nss při právním názoru vysloveném v nálezu Boh. 1694 adm., na který se strany dle §u 44 jedn. řádu odkazují a dle něhož rozhoduje vzhledem na nařízení min. pro Slov. z 30. prosince 1918 č. 12 Sb. z r. 1919, vydané na základě § 14 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. gfř v Bratislavě ve všech věcech finančních a tedy i ve věcech týkajících se úřadů finanční správy a osob u ní zaměstnaných, pokud nebudou ministerstvu financí zvlášť vyhrazeny, na místě min. financí a tedy konečně.
Rozhodování o pensijních záležitostech úředníků finanční správy na Slovensku nebylo ministerstvu financí dle dopisu jeho ze dne 16. září 1922 č. 68.866/5193-11 B/5a vyhrazeno a sluší tedy nař. rozhodnutí pokládati za konečné a pravoplatné rozhodnutí úřadu správního.
Ve věci samé vycházel soud z těchto úvah:
St-1 jmenován byl dekretem gfř z 30. listopadu 1919 účetním revidentem při fin. ředitelství v Prešově, čímž se stal úředníkem čsl. republiky a jest jako takový podroben zákonům a ustanovením pro státní úředníky republiky čsl. platným, zejména zákonu z 23. ledna 1914 č. 14. ř. z. (služ. pragm.) a všem nařízením a předpisům k němu vydanými, jakož i všem zákonům a ustanovením pozdějším, které upravují služební a právní poměry státních úředníků.
Stížnost dle svého obsahu nepopírá, že měl st-1 v rozhodné době nepřiměřenou kvalifikaci a netvrdí, že by kvalifikace ta nemohla býti vůbec důvodem pro odepření časového postupu resp. pro odepření provedení propočtení služební doby a tím ve svém právním reflexu i pro odepření zvýšeného výslužného; brojí však proti názoru žal. úřadu, že tyto právní důsledky se dostaví i tehdy, byla-li nedostatečná kvalifikace zaviněna nemocí.
Nss nemohl této námitce přiznati oprávněnost.
Právní institut časového postupu do požitků vyšší hodnostní třídy zavedený do úřednického práva služební pragmatikou a prohloubený zákonodárstvím popřevratovým měl vyrovnati, jak z důvodové zprávy k služební pragmatice plyne, alespoň v materielním ohledu nerovnosti, které se v postupových poměrech státních úředníků s ohledem na princip systemisační vyvinuly, a měl jim automaticky zabezpečiti určitou nejnižší výměru požitků. Institut ten vyhradil státním úředníkům právní nárok na zmíněné materielní výhody, spojené před tím pouze s povýšením do vyšších hodnostních tříd a stanovil určité předpoklady, při jichž splnění se výhody ty mají dostaviti.
Úřad při rozhodování o vzneseném nároku na přiznání časového postupu omezen jest pouze na zjištění, zda předpoklady zákonem požadované jsou v daném případě splněny a je—li tento nárok po právu (služ. pragm. § 55). Jedním z předpokladů pro přiznání časového postupu jest dle § 51, odst. 4 služ. pragm. a contrario aspoň dobrá kvalifikace úředníkova. Zákon v §u tom stanoví, že kvalifikace »méně přiměřená« a »nepřiměřená« překáží časovému postupu a že léta, pro která byla dána tato kvalifikace, nejsou započítatelná pro časový postup. Tato právní zásada převzata byla v celém svém rozsahu jak do § 1 zákona o připočtení válečných let z 23. července 1919 č. 457 Sb., tak i do § 1 zákona o propočtení služební doby z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. a § 25 prov. nař. k němu z 22. prosince 1920 č. 666 Sb.
Z toho, co předesláno, plyne, že úřad v řízení předcházejícím rozhodnutí o přiznání časového postupu resp. propočítání služební doby může a má v příčině zákonného předpokladu kvalifikace zjistiti pouze skutečnost, jakou kvalifikaci vykazuje úředník nárok uplatňující za časové období v úvahu přicházející a že nemůže ba ani nesmí při rozhodování zkoumati, z jakých premis vzešel celkový posudek o služební způsobilosti a schopnosti dotyčného úředníka.
Žal. úřad ve shodě s předeslaným právním názorem vyslovil na podkladě spisových znalostí, že st-1 nemá pro nepřiměřenou kvalifikaci za určitá období časová nároku na časový postup a tím i na propočtení služební doby, ve výroku tom však nelze se zřetelem k tomu, co dříve bylo dovozeno, spatřovati nezákonnost.
Vývody stížnosti poukazující na jiný případ, v němž propočtení služebních let i při nepřiměřené kvalifikaci bylo provedeno, nemohou míti pro sporný případ žádného právního dosahu, ježto nss může pouze zkoumati, zda nař. rozhodnutí jest v souhlase se zákonem, nemůže však přihlížeti k tomu, zda úřad správní také v jiných případech stejně zákon vykládá, jak jej vyložil v případě sporném.
Bylo tudíž stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 2390. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 106-108.