Č. 2477.

Spolkové právo. — Řízení před nss-em: I. * Nestačí k zániku existence spolku jednou pravoplatně ustaveného oznámení jeho funkcionářů, že spolek se rozešel bez usnesení valné hromady, jestliže podle stanov náleží valné hromadě usnášeti se o rozchodu. — II. * Jednotliví členové spolku, jehož další existence byla úřadem takto popřena, jsou legitimováni ke stížnosti do tohoto výroku.
(Nález ze dne 12. června 1923 č. 7560.)
Věc: Jan K. a Emanuel J. v Praze (adv. Dr. Jos. Choc z Prahy) proti ministerstvu vnitra (min. taj. Dr. Václav Dusil) stran rozchodu spolku Ú. D. v Praze.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem z 30. srpna 1921 vzal žal. úřad na vědomí utvoření spolku Ú. D. v Praze k přihlášce podané Emanuelem J., V. Š. a Karlem Č. na základě předložených stanov, o čemž byl Emanuel J. zpraven výměrem zsp-é z 12. září 1921 s tím, že tato nezakazuje podle zákona z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. utvoření spolku toho, dle stanov nepolitického Dne 30. září 1921 oznámil Emanuel J., Frt. J. a Emil P. pol. ředitelství v P., že se ustavující valná hromada konala v přítomnosti více než 30 přihlášených členů a že zvoleno bylo prozatím 6 členů výboru, kolik je nutno, aby výbor byl schopen usnášeti se a byl k usnesení kompetentní. Zvoleni byli ostatních 6 členů výboru, náhradníci a revisoři zvolí se na mimořádné valné hromadě, která bude svolána a konána do 4 neděl veřejně, kdy bude již přihlášen větší počet členů. V ustavující schůzi výboru zvolen předsedou Frant. J., místopředsedou Václav Š., jednatelem Emil P., tajemníkem Em. J. a pokladníkem Karel K.
Dne 10. října 1921 sdělili jmenovaní právě členové výboru policejnímu ředitelství, že resignují tímto jako členové výboru na své funkce a vystupují ze spolku vůbec. Em. J. vzdává se svých práv jako zakladatel a proponent spolku.
Podáním z 11. října 1921 pak oznámil Frant. J. jako předseda a P.
jako jednatel téhož úřadu, že se spolek dobrovolně rozešel. Rozejíti se odůvodňuje resignací funkcionářů a tím, že spolek pro nedostatek členů nemůže svolati valnou hromadu, k níž je nutná účast 30 členů. Jmění spolku neexistuje a rozejití spolku bude oznámeno v Úředním listu.
Oznámení to bylo vzato na vědomí žal. úřadem dne 11. listopadu
1921 a policejní ředitelství vyzváno, aby přidrželo odstupující představenstvo, aby vyhovělo předpisu § 26 zák. z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z.
Podáním datovaným dnem 15. listopadu 1921 a došlým k policejnímu ředitelství dne 14. prosince 1921 oznámil Emanuel J. jakožto proponent, tajemník a člen výboru spolku, že spolek existuje dále.
Nař. nyní rozhodnutím vyslovil žal. úřad, jemuž ono podání bylo
úřední cestou předloženo, že nemá příčin, aby pozměnil opatření učiněné výnosem z 11. listopadu 1921, poněvadž oznámení o dobrovolném rozchodu spolku ze dne 11. října 1921 bylo řádně podepsáno dle předpisu stanov a mimo to doloženo resignací všech spolkových funkcionářů, kterou podepsal také Emanuel J. iako tajemník spolku.
O stížnosti do výroku toho podané uvážil nss takto:
Vzhledem k přednesení zástupce žal. úřadu při veřejném ústním
líčení jest se předem zabývati námitkou nedostatku legitimace st-lů
k stížnosti.
Námitku tu neshledal nss důvodnou.
Svou stížností domáhají se st-lé jako členové spolku nápravy újmy,
již shledávají v tom, že úřad popřel způsobem, po jejich názoru bezprávným, existenci onoho spolku. Kdyby tvrzení to bylo správné, šlo by o ochranu práva občanům zaručeného ústavou (§ 113 ústavní listiny), totiž spolky tvořiti a, byly-li platně utvořeny, jak v tomto případě se tvrdí, také je udržeti v jejich trvání. Jednalo by se tedy o zásah do subjektivních, právním řádem zaručených práv a nelze proto upříti st-lům po rozumu § 2 zák. o ss legitimaci k stížnosti.
Popírá-li úřad legitimaci tu také z toho důvodu, že st-lé prý členy
spolku toho nejsou, jde o nové nedoložené, ze správních spisů nevycházející tvrzení, jež nss nemůže položiti za základ svému rozhodnutí. Ve věci samé dal se nss vésti těmito úvahami:
Jak z vylíčeného děje patrno, jde o spolek, jehož stanovy byly žal.
úřadem vzaty na vědomí a jehož utoření se nebylo zakázáno zsp-ou. Podle oznámení z 30. září 1921 spolek konal ustavující valnou hromadu dne 28. září 1921 u přítomnosti více než 30 přihlášených členů a zvolen byl výbor, který vykonal ihned ustavující schůzi a zvolil funkcionáře. Toto oznámení bylo vzato policejním ředitelstvím na vědomí a spolek pokládán za ustavený, jak patrno zejména i z přípisu policejního ředitelství z 30. září 1921, jímž opis stanov sdělen úřadu pro vyměřování poplatků v Praze. Nesporno jest, že spolek ten nebyl dosud úředně rozpuštěn.
Jedině sporná otázka jest, zda spolek existuje přes to, že úřadu
byl oznámen jeho rozchod a že úřadem bylo oznámení to vzato na
vědomí i když pak oznámení to bylo opět odvoláno, ježto neodpovídá skutečnosti.
Žal. úřad setrvav nař. nyní výrokem na svém původním opatření,
jímž onen domnělý rozchod vzal na vědomí, projevil tím jasně své stanovisko, že onomu dodatečnému odvolání ohlášeného rozchodu nepřikládá váhy, že tudíž ono původní ohlášení pokládá za jedině rozhodné a směrodatné, dal se, jak z jeho výroku patrno, k závěru tomu vésti úvahou, že oznámení o rozchodu bylo podepsáno řádně dle stanov a mimo to doloženo resignací všech spolkových funkcionářů, podepsanou i proponentem spolku Em. I., kteréžto předpoklady odpovídají spisům a zejména i ustanovení stanov ( čl. 12).
Stížnost brojí proti opatření žal. úřadu v podstatě dvěma námitkami a to:
1. že podle čl. 10 lit. e) usnášeti se o rozchodu spolku náleží valné
hromadě, ke kterémuž usnesení vůbec nedošlo,
2. že úřad se neměl spokojiti s pouhým oznámením o rozchodu,
nýbrž měl zkoumati, zda bylo postupováno dle stanov a zda tudíž ono oznámení odpovídá nejen skutkovému stavu, nýbrž i právnímu stavu stanovami založenému.
Nss uvážil o námitkách:
Podle čl. 10 lit. e) stanov valné hromadě náleží usnášeti se o rozchodu spolku, což nastane podle 2. odst. čl. 19, zejména v tom případě, klesne-li počet členů tak, že další práce spolku dle stanov není možná.
Z toho je patrno, že, jakmile spolek jednou byl ustaven, náleží rozhodnutí o tom, zda má se rozejíti, pouze členstvu representovanému valnou hromadou, nikoli však jednotlivým osobám, ať již jako pouhým členům, ať jako funkcionářům spolku. Dokud tedy valná hromada spolku jednou ustaveného na jeho rozchodu se neusnesla, nelze mluviti o dobrovolném rozchodu v právním smyslu. V daném případě nebylo úřadu taino, že usnesení takového zde nebylo, neboť v oznámení z 11. října 1921, o něž právě nař. výrok se opírá, bylo výslovně uvedeno, že valná hromada pro nedostatek členů nemohla býti svolána při čemž bylo podotknuto, že pro svolání hromady té je nutná účast 30 členů.
Nehledí-li se ani k tomu, že tento předpoklad neodpovídá stanovám, podle nichž počet 30 členů se vyhledává pouze pro ustavující valnou hromadu (čl. 19 1. odst.), byla však okolnost ta nerozhodná, když není ustanovení stanov ani zákona o spolčování, kterým se následkem dočasného nedostatku členstva přenáší právo statutárně pouze valné hromadě náležející na jednotlivé členy nebo funkcionáře, neboť tito mohou vykonávati vliv na další existenci spolku jen nepřímo tím, že z něho vystoupí, nikoli však disponovati přímo s jeho existenci v ten způsob, že bez účasti veškerého zbývajícího ještě členstva vysloví autoritativně zánik spolku.
Ona skutečnost mohla by ovšem sloužiti snad za základ k úřednímu rozpuštění spolku po rozumu § 24 in fine zákona z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z., kteréhožto opatření však státní správa v daném případě nepoužila.
Jestliže tudíž žal. úřad spokojiv se s pouhým oznámením o rozchodu spolku, byť i podáno bylo od jeho funkcionářů oprávněných dle stanov k zastupování spolku toho na venek, svým výrokem uznal, že spolek se rozešel, nařídiv jeho výmaz ze spolkového rejstříku, ač věděl, že rozchod nebyl usnesen orgánem jedině k tomu oprávněným, totiž valnou hromadou, nemá opatření to opory v zákoně.
Nss-u bylo se však zabývati ještě otázkou další.
Opatření to bylo totiž vysloveno žal. úřadem již v jeho výnosu
z 11. listopadu 1921 a zvěděl o něm Em. J., proponent, tajemník a
člen výboru spolku nejpozději dne 14. prosince 1921, jak patrno z protokolu sepsaného u okresního policejního komisařství téhož dne, kdežto stížnost podána byla k nss-u teprve dne 15. dubna 1922.
Nss přes to neshledal, že stížnost, na které nález jest založen, nevyhovuje § 14 zák. o ss.
Svým podáním ze 14. prosince 1921 domáhal se totiž Em. J. uznání
další existence spolku, odvolav jménem svým i jménem ostatních účastníků ono původní oznámení o dobrovolném rozchodu spolku a uváděje faktické okolnosti, z nichž dovodil, že spolek ve skutečnosti se nerozešel a že trvá dále. Žal. úřad, jak z jeho výroku patrno, zabýval se sporem ve věci samé uvažuje i o okolnosti další, totiž o významu resignace spolkových funkcionářů. Jeho nynější výrok jeví se tudíž býti rozhodnutím novým, samostatným, a nikoli pouhým odkazem k výroku dřívějšímu, proti němuž by stížnost k nss-u byla ovšem již vyloučena.
Poněvadž pak v tomto druhém výroku, který je jedině předmětem
přezkoumání nss-em, dospěl k závěru, dle svrchu uvedeného mylnému, že k zániku ustaveného jednou spolku dobrovolným rozchodem stačí pouhé formálně správné prohlášení jeho funkcionářů i když není kryto usnesením valné hromady, k vyslovení rozchodu toho dle stanov jedině kompetentní, a poněvadž ani druhý podpůrný důvod, totiž resignace všech funkcionářů spolku závěr o zániku spolku rozchodem neospravedlňuje, bylo zrušiti výrok ten po rozumu § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2477. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 247-250.