Č. 2877.

Mimořádná opatření: * Příročí nařízené zákonem z 23. července 1919 č. 440 Sb. týká se jen pohledávek za bývalým c. k. erárem, c. a k. erárem a král. uh. erárem, o nichž náleží rozhodovati soudům.
Státní úředníci: Nárok na náhradu cestovného vznesený státním úředníkem čsl. za služební úkony konané jím v jeho dřívější vlastnosti úředníka býv. státu rakouského před převratem, nelze odmítnouti ani podle zák. č. 440/1919 ani poukazem na čl. 205 mírové smlouvy St. Germainské.
Administrativní řízení: K otázce vnitrostátní působnosti mírových smluv.
(Nález ze dne 17. listopadu 1923 č. 13 564).
Věc: MUDr. Jos. D. v L. proti ministerstvu vnitra o cestovné za úřední cesty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l zdrav. rada u osp-é v L., konal v r. 1915 a 1916 úřední cesty do okresu P., a účtoval za ně plné cestovné 689 K 96 h, žádaje o náhradu těchto cestovních výloh. Min. vnitra, jemuž žádost ta byla předložena zsp-ou v Praze, výnosem z 26. ledna 1922 žádosti té nevyhovělo se zřetelem k zákonu z 23. července 1919 č. 440 Sb. a z toho důvodu, že zadržené resp. nevyplacené požitky za dobu před převratem zatěžují dle čl. 205 mírové smlouvy St. Germainské nynější Rakousko a nikoliv republiku čsl.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Žal. úřad nerozhodl o otázce, zdali a do jaké výše jest po zákonu odůvodněn subjektivní nárok st-lův, nýbrž odmítl nárok ten zásadně, poněvadž po jeho náhledu nahraditi cestovné ono není povinna republika čsl., nýbrž nynější Rakousko. K odůvodnění toho náhledu svého odvolal se žal. úřad na zák. z 23. července 1919 č. 440 Sb. a na čl. 205 mírové smlouvy St. Germainské.
Cit. zákon neobsahuje však materielních předpisů právních o pohledávkách státních úředníků býv. Rakouska vůči c. k. eráru nebo c. a k. eráru. Naopak dlužno z předpisu § 1 souditi, že pohledávky takové na mysli neměl, když užil výrazů o pohledávkách vzniklých ze smluv nebo ze skutečností nastalých před 28. říjnem 1918 a neučinil zmínku o pohledávkách z práva veřejného, jakou jest dojista pohledávka státního úředníka vůči státu z poměru služebního. Z celého pak obsahu tohoto zákona, nejpregnantněji pak z jeho § 2 jde na jevo, že zákon ten se týká pohledávek dobývaných před řádnými soudy buď žalobami neb exekučními návrhy a proto ukládá se v § 7 provedení tohoto zákona ministru spravedlnosti a financí.
V daném případě neuplatňuje však st-l své pohledávky ze služebního poměru proti bývalému mocnářství rak.-uh., nýbrž proti republice čsl. a neuplatňuje jich před soudem, nýbrž před úřady správními. Nelze proto pro zamítnutí jeho žádosti z tohoto zákona čerpati žádný důvod.
V dalším opírá žal. úřad své rozhodnutí o ustanovení čl. 205 mírové smlouvy St. Germainské, dle něhož nynější vláda rakouská bude samojediná práva za všecky závazky sjednané za války bývalou vládou rakouskou mimo závazky z papírů rentových, bonů, obligací, hodnot a bankovek, o kterých se tato smlouva výslovně zmiňuje.
Nař. rozhodnutí, odkazujíc st-le s jeho nárokem na náhradu cestovného na republiku rakouskou a vyslovujíc, že dlužníkem jeho není republika čsl., v jejíž službě jako úředník jest, zasahuje jednak do majetkových práv st-lových, jednak se dotýká kontinuity mezi služebním poměrem, v jakém byl st-l až do státního převratu, a poměrem, do kterého vstoupil převratem. Podle principů právního státu však opatření takové nezbytně vyžaduje positivního podkladu v právním řádě státu, a předpokládá tedy existenci právní normy, která jej připouští, a to i tenkráte, kdyby pro opatření takové byla tu smlouva mezinárodní.
Mezinárodní smlouva, jak nss již opětně (tak na př. ve svém nálezu Boh. 1079 adm.) vyslovil, podle své juristické povahy jako právní jednání mezi státy může o sobě míti právní účinky, zakládati práva a povinnosti jenom pro státy, nikoliv také přímo pro jednotlivce. Stát uzavíraje mezinárodní smlouvu, projevuje toliko smluvní vůli naproti druhému státu, jako koordinovanému kontrahentu; v tomto projevu však nelze spatřovati ještě manifestaci výsostné vůle státu vůči jednotlivcům, aby se dle toho, co ve smlouvě ustanoveno, chovali. Aby smlouva nabyla účinnosti v tom směru také uvnitř státu, k tomu je zapotřebí dalšího aktu, jímž stát přikáže plnění smlouvy těm, kteří při tom uvnitř státu jsou zúčastněni. Ustanovení smlouvy mezinárodní stávají se tedy uvnitř státu účinnými teprve tím, že stát, prováděje smlouvu, učiní potřebné opatření, zejména tedy dá svým orgánům i jednotlivcům předpisy, aby se dle nich zachovali. Pokud se podle platného právního řádu vnitrostátního předpisy takové mohou platně státi jenom ve způsobe normy právní, nabudou ustanovení mezinárodní smlouvy této povahy a stávají se jako právní pravidla účinnými pro jednotlivce teprve tím, že je stát vydá, při čemž bude podle právního řádu ve státě platného posuzovati, jakých náležitostí k tomu třeba, zejména je—li zapotřebí formy zákona, či nikoliv. Ustanovení mezinárodní smlouvy mohou býti takto recipována do právního řádu vnitrostátního arci nejen tím, že stát vydá zvláštní zákony a nařízení k jich provedení potřebná, nýbrž i tak, že ve formě potřebné ke vzniku takového právního pravidla — tedy, kde bylo třeba zákona, ve formě předepsané pro vydání zákona — smlouvu, po případě již předem všechny smlouvy určitým způsobem uveřejněné prohlásí za součást právního řádu vnitrostátního. Mírová smlouva St. Germainská byla arci publikována ve Sbírce zák. a nař. pod č. 507 z r. 1921, nestalo se to však formou, kterou ústavní listina v § 49 stanoví pro platnou publikaci zákona, ani ve formě nařízení dle § 84 úst. listiny. A není také ve státním právu čsl., ani všeobecné normy, která by již předem mezinárodní smlouvy ve Sbírce zákonů a nařízení publikované prohlašovala za součást právního řádu vnitrostátního, ani specielní normy, která by takové opatření činila ohledně oněch ustanovení smlouvy St. Germainské, o která se nař. rozhodnutí opírá. Vzhledem k tomu nelze ustanovení smlouvy této pokládati o sobě pro obor vnitrosprávní za platnou právní normu a nelze o ně opírati administrativní akty, jimiž se zasahuje do majetkových práv jednotlivců.
Z těchto důvodů bylo nař. rozhodnutí zrušiti jako nezákonné po rozumu § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2877. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 995-997.