Č. 2436.

Veřejní úředníci (Slovensko): Policejní kapitán na Slovensku jmenovaný prvním radou (jiného) města s regulovaným magistrátem nemá vůči státu nárok na náhradu stěhovacích výloh, třebas později jmenován byl v novém působišti úředníkem státním.
Administrativní řízení: Něco o obnově řízení.
(Nález ze dne 1. června 1923 č. 9185).
Prejudikatura: Boh. 1480 adm.
Věc: Vojtěch B. v K. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o doplacení rozdílu mezi podporou a služebními požitky, diet a stěhovacích výloh.
Výrok: Stížnost, pokud směřuje proti výroku o rozdílu služebních požitků a podpory za dobu od 1. března do 15. listopadu 1919 a proti výroku o dietách, odmítá se jako nepřípustná, jinak se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-1 jako městský policejní kapitán v Ž. byl dán županem župy Trenčínské dne 13. ledna 1919 do disponibility.
Byv dekretem župana župy komárenské spolu vládního komisaře města Komárna z 30. října 1919 jmenován prvním radou města Komárna, nastoupil službu tu 13. listopadu 1919 a dostával od toho dne tamtéž plat. Usnesením vlády ze 14. dubna 1921 byl pak jmenován státním úředníkem.
Po dobu oné disponibility bral st-1 od města Žiliny až do 15. listopadu 1919 jen podporu rovnající se výslužnému, na něž by byl měl tehdy nárok.
Žádost st-lovn z 22. března 1920, aby mu placeny byly od 13. listopadu 1919 ze státní pokladny diety, zamítnuta byla pravoplatným rozhodnutím žal. ministra ze 17. července 1920. Dne 17. dubna 1921 vznesl a dne 25. srpna 1921 urgoval i doplnil st-1 žádost k předsedovi ministerstva, aby mu nahrazen byl rozdíl mezi žilinskými příslušnými služebnami požitky a vyplácenou podporou od 1. března do 15. listopadu 1919, dále útraty stěhování ze Ž. do K. a konečně diety od 13. listopadu 1919 do 10. května 1920, kdy se teprve mohla rodina za ním do K. přistěhovati.
Nař. rozhodnutím z 20. dubna 1922 požádal žal. úřad župana v Trenčíně vzhledem k tomu, že st-li byla vyplácena městem Ž. toliko podpora, ač měl nárok na plné služební požitky dle platných uherských zákonů a statutů města, aby v oboru své působnosti uložil městskému výboru, aby o žádosti st-lově za vyplacení onoho rozdílu rozhodl.
Současně poukázal žal. úřad st-le na hořejší pravoplatné rozhodnutí o dietách a odepřel mu náhradu stěhovacích útrat, poněvadž v době stěhování byl st-1 úředníkem města K., nikoli úředníkem státním.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí ve všech třech směrech, domáhající se všech tří nároků na státu čsl., uvážil nss toto:
Dle obsahu a prosby žádostí ze 17. dubna 1921 a 25. srpna 1921 podaných předsedovi ministerstva domáhal se st-1 všeobecně náhrady rozdílu mezi svými služebními požitky jako městského policejního kapitána v Žilině a podporu ve výši pense mu vyplácenou za dobu od 1. března do 15. listopadu 1919.
Z toho, že vylíčil st-1, jak k vyplácení pouhé podpory došlo z nařízení župana, a že tvrdil, že bez jeho vlastní viny bylo mu županem těžce ublíženo, nelze a nemohl také žal. ministr posouditi, že se tím st-1 domáhá přímo na státu čsl. náhrady škody úředním orgánem státním mu nesprávným výrokem úředním způsobené.
Když tedy žal. ministr o žádosti s tohoto stanoviska nerozhodl a když stížnost jeho způsob rozhodnutí o této části st-lovy žádosti jediné s tohoto stanoviska náhrady škody orgánem straně způsobené potírá, jest to dle § 2 zák. o nss-u a §§ 5 a 6 zák. o ss zcela nový nárok, jenž nebyl ve správním řízení do sporu vznesen a o němž proto nebylo ve správním řízení rozhodováno (§ 5).
Stejně znemožňuje nss-u § 14 zák. o ss, aby jednal o stížnosti proti výroku o dietách, poněvadž je opožděná.
Neboť nař. rozhodnutí otázku diet znovu věcně neřeší, nýbrž dovolává se jen pravomoci dřívějšího rozhodnutí o nich ze 17. července 1920, není tedy novým rozhodnutím podléhajícím zákonnému přezkoumání. Obrací-li se tedy stížnost sice formálně proti pozdějšímu vyřízení, ale potírá-li je jen věcně, směřuje ve skutečnosti proti prvému rozhodnutí ze 17. července 1920. Ježto však dle správních spisů a sice dle vlastních podání st-íových tento je již před 17. dubnem 1921 obdržel, uplynula 60denní lhůta cit. § 14 dávno dříve než tato stížnost na nss byla vznesena.
Zamýšlí-li snad stížnost v nových žádostech o diety spatřovati návrh na obnovu řízení z toho nového důvodu, že se diety určitým osobám v obdobných poměrech vyplácely, stačí již — nehledě k tomu, bylo-li by možno považovati okolnost tu za zákonný důvod pro obnovu — poukázati na to, že touž okolností, ovšem bez udání jmen odůvodňována byla již prvá pravoplatně zamítnuta žádost.
Proto byly obě tyto části stížnosti odmítnuty jako nepřípustné.
Ale ani v bodu třetím, v otázce stěhovacích výloh ze Ž. do K. nelze dáti stížnosti za pravdu.
St-1 odvozuje souhlasně se správními spisy svůj nárok na tuto zamítnutou náhradu z okolnosti, že byl na základě zmocnění žal. ministra županem a vládním komisařem župy komárenské a města K. za prvého radu města K. jmenován, nikoli tedy městským výborem zvolen, pročež tvrdí, že byl dočasně jmenovaným státním úředníkem, jemuž při úředním přeložení přísluší nárok na tuto náhradu.
Avšak tu přehlíží st-1, jak to již nss nálezem Boh. 1480 adm. ve zcela obdobném případu vyslovil, byl st-1 dle správních spisů i svých vlastních tvrzení ve správních spisech, ba i ve stížnosti obsažených jmenován výslovně radou města K., čímž dáno tím, kdo jej jmenoval, zřejmě na jevo, že jmenoval st-le radou municipálního města, tedy úředníkem municipálním.
Rovněž přehlíží st-1, že sám, žádaje dle správních spisů dne 27. prosince 1919 město Ž. ještě o doplacení podpory za prvou polovici listopadu, předložil dekret městské rady komárenské z 21. listopadu 1919, jímž z usnesení magistrátu města K. o poukázání platu st-li jako jmenovanému radovi poukázán byl z prostředků města K. od 13. listopadu 1919 plat VII. h. hř. 3. stupnice.
Odporuje tedy tvrzení st-lovo o jeho karakteru jako státního úředníka již od 13. listopadu 1919 správním spisům, i nelze spatřovati nezákonost v tom, že žal. ministr, spatřuje v st-li úředníka města K., poukázal ho s nárokem na náhradu stěhovacích nákladů na město K. jako na jeho tehdejšího zaměstnavatele.
Bylo proto tuto část stížnosti zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2436. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 181-183.