Č. 2724

Školství: O podmínkách zrušení veř. školy obecné podle § 9 zák. č. 189/1919.

(Nález ze dne 4. října 1923 č. 16236.)
Věc: Místní školní rada v Ž. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o zrušení veřejné školy obecné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Předseda zškr-y v Brně nařídil výnosem z 30. listopadu 1921, požádav předem místní školní činitele o vyjádření, na základě § 9 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., pozměněného a doplněného zákonem z 9. dubna 1920 č. 295 Sb., zrušení jednotřídní školy obecné s německým jazykem vyučovacím v Ž. a odůvodnil opatření toto zcela nepatrným počtem dítek návštěvou školy povinných. Odvolání místní škol. rady zamítlo min. škol. nař. rozhodnutím jako neodůvodněné, ježto v daném případě nepřekročil předseda zškr-y meze oprávnění dané § 9 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. pozměněného a doplněného zákonem z 9. dubna 1920 č. 295 Sb. O stížnosti vytýkající nezákonnost a vadu řízení uvažoval nss takto: Podle prvé věty § 9 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., která v tomto směru zákonem z 9. dubna 1920 č. 295 Sb. změněna nebyla, má předseda zškr-y právo zrušiti školu národní, ať byla zřízena podle tohoto zákona či podle zákonů starších, není-li ani 40 dětí, jež do této školy choditi jsou povinny. Nss vyslovil již ve svém nálezu ze dne 24. září 1921 č. 11774 právní názor, že podle předpisu tohoto může býti veřejná škola národní zrušena jen tehdy, není-li v dotyčném místním školním obvodu ani 40 dětí, o kterých platí v příčině věku předpis § 21 říš. zákona školního ze 14. května 1869 č. 62 ř. z. ve znění zákona z 2. května 1883 č. 53 ř. z. a které nejsou od návštěvy veřejné školy národní trvale nebo dočasně osvobozeny z některého důvodu § 23 cit. školního zákona. Jedině tyto ohledy mají význam a jest také nedostatečný počet dětí jediným zákonným předpokladem pro zrušení obecné školy národní.
1 V přítomném případě činil v době pro napadené rozhodnutí směrodatné celkový počet dětí povinných k návštěvě německé školy obecné v Ž. dle vlastních úředně osvědčených údajů zástupců st-lů 16 osob, počítá-li se v to i 11 dětí, jichž školní příslušnost dle tvrzení st-lky jest sporná. Poklesl tedy v místním obvodu bývalé německé obecné školy v Ž. počet dětí školou povinných pod hranici, při jejímž dosažení škola zrušena býti nemůže, a nelze napadenému rozhodnutí po této stránce vytýkati nezákonnost. Napadá-li stížnost dále rozhodnutí žal. úřadu pro nezákonnost z toho důvodu, že ve sporném případě nebyl vzat zřetel k ohledům účelnosti, pak přezírá, že § 9 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. nepředepsal kromě dříve uvedeného předpokladu žádných jiných podmínek pro zrušení obecné školy národní a že tudíž nechtěl funkcionáře v § 4 jmenovaného při jeho rozhodování jinak vázati a určovati mu pro úsudek v příčině ponechání nepotřebné školy jiné, ať skutkové, ať právní směrnice. Předpis ten není předpisem kogentním, ukládajícím jmenovanému funkcionáři za povinnost, aby za určitých předpokladů školy zrušil, nýbrž pouhým zmocněním, kterého týž dle svého volného uvážení může, ale nemusí použíti. Pokud stížnost vytýká vadu řízení v tom směru, že v potíraném rozhodnutí nebyla uvedena jména dětí, které dle názoru žal. úřadu náležejí k české národnosti resp. v místě trvale nebydlí a tudíž k návštěvě německé obecné školy oprávněny nejsou, nemohl nss výtku tu shledati podstatnou a důvodnou. Jak již shora bylo dolíčeno, postupuje předseda zškr-y při zrušení škol národních podle volného uvážení a jest při svém výroku vázán zákonem jenom potud, že nesmí zrušiti školu, pokud počet dětí činí 40. V přítomném případě jest nesporno, že celkový počet dětí této hranice nedostoupil, byl tedy dán zákonný předpoklad pro zrušení školy a jsou tudíž uvedené námitky stížností pro právní posouzení věci zcela bezvýznamné. Ostatně jest ze správních spisů patrno, že zástupcové st-lky byli před vydáním napadeného rozhodnutí o směrodatných skutečnostech slyšeni a že se o jazykové způsobilosti sporných dětí vyjádřili a sami udali, že děti ty ovládají jak německý, tak i český jazyk. Musili tedy zástupcové ti jména dětí, o něž jde, znáti a nemůže st-lka důvodně tvrditi, ze by neuvedení jmen oněch dětí v nař. rozhodnutí mohlo míti vůbec nějaký vliv na její právní posici ve sporu nebo že by snad ztížilo její obranu a bylo důsledkem toho podstatnou vadou řízení, ke které by nss podle § 6 zák. o ss musil přihlédnouti. Také výtka nedostatečnosti a nevyčerpání námitek v odvolání uve- dených neobstojí, uváží-li se, že ze stížnosti jest patrno, že st-lka byla si jasně vědoma, které skutkové podstaty byly základem rozhodnutí a že tedy nedostatek bližších důvodů nijak jí v hájení jejích práv na újmu býti nemohl a také nebyl. Podle vylíčeného není nar. rozhodnutí ani v odporu se zákonem, ani netrpí řízení podstatnou vadou, pročež bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Cit. nález nss-u z 24. září 1921 č. 11774 praví v té příčině: Předpis § 9 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. váže právo k zrušení školy jediné na podmínku, že zde není ani 40 dětí povinných do školy té choditi; není-li tato podmínka splněna, nelze práva ke zrušení podle tohoto předpisu užíti, a může pak zrušení školy nastati jenom za všeobecných podmínek stanovených pro Moravu § 19 zemského zákona ze dne 24. ledna 1870 č. 17 z. z., jenž praví, že veřejná škola národní může býti zrušena toliko se svolením ministerstva školství a to jen tehdy, nepatří-li ke školám nutným. Zákon z 9. dubna 1919 nemá bližších ustanovení o tom, které děti jsou povinny do příslušné školy choditi, takže otázku tu nutno posuzovati podle všeobecných zákonů školských, upravujících povinnou návštěvu školní a zřizování škol. V tom směru jest především poukázati na říšský zákon o školách národních ze dne 14. května 1869 č. 62 ř. z. ve znění zákona ze dne 2. května 1883 č. 53 ř. z., jenž v § 21 stanoví povinnost školní na dobu od dokončení šestého až do dokončení 14. roku věku, a — nehledě k úlevám připuštěným týmž § 21 — v § 23 vyjímá z této povinnosti navštěvovati školu toliko děti, které buď navštěvují školy vyšší anebo školy nebo kursy tak zařízené, že nahrazují vyučování škol obecných, pak děti stížené neduhem duševním nebo těžkým neduhem tělesným, jenž vadí účelu vyučovacímu neb návštěvě školy a konečně takové děti, jež vyučovány jsou doma anebo v ústavě soukromém. Nařizuje-li pak dále na základě § 59 tohoto zákona § 1 mor. zák. ze dne 24. ledna 1870 č. 17 z. z., že veřejnou školu obecnou jest zříditi tam, kde v obvodu jedné hodiny cesty podle pětiletého průměru jest alespoň 40 školou povinných dětí, které by navštěvovati musely školu více než 4 km vzdálenou, možno onen předpis zákona z 9. dubna 1919 vykládati jen tak, že školu možno zrušiti toliko, není-li v příslušném místním obvodu ani 40 dětí, které spadají co do věku pod uvedený předpis § 21 ř. zák. škol. a které nejsou trvale nebo dočasně vyjmuty z některého důvodu uvedeného v § 23 téhož zákona. Jediné tyto zřetele padají na váhu při posouzení otázky, jsou-li podmínky zrušení školy podle prvé věty § 9 zákona z 9. dubna 1919 dány; nerozhodnou jest okolnost, kolik dětí školu skutečně navštěvuje aneb kolik dětí do školy jest zapsáno, třeba dlužno doznati, že ve většině případů nebude velkého rozpětí mezi počtem dětí povinných do školy choditi a počtem dětí školu navštěvujících anebo do školy zapsaných.1)

Citace:

č. 7024. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 696-698.