De l’Actionnariat dés collectivités publiques.

S předmluvou prof. R. Beudanta. Paříž, Sirey, 1928, str. 27 + 440, 8°, Frs. 50—.
Jest to otázka t. zv. smíšených podniků (gemischtwirtschaftliche Unternehmungen, entreprises d’économie mixte), kterou učinil p. Albert Chéron, profesor obchodního práva na universitě štrasburské, thematem své práce, poctěné cenou Institutu. Jde o účast státu i jiných veřejných svazků na soukromých obchodních společnostech. Předmět, ležící jaksi na rozhraní práva veřejného a soukromého a neobyčejně zajímavý svou mnohotvárností, zasluhuje obzvláštní pozornosti, neboť klade nejen množství nerozřešených otázek právnické konstrukci theoretické, nýbrž má též stále větší význam praktický. Nelze se také vyhýbati úvahám hospodářským.
První část knihy jest věnována theoretickým úvahám de lege ferenda. Ch. nejprve s hlediska obecne hospodářského zkoumá oprávněnost samotné existence nové formy hospodářského podnikání, stavě ji proti podnikání veřejných korporací ve vlastní režii a proti systému koncese, s ohledem těž na potřeby poválečné doby. Vyvrací námitky, jako by forma smíšených podniků mohla sloužiti snahám socialisačním.
Jest však s hlediska veřejného práva, přípustno, aby se veřejné korporace spojovaly se soukromníky v obchodních společnostech? Nepřekročí veřejná korporace svou účastí na soukromém podnikání meze své působnosti? (Règle de la spécialité.) Má veřejná korporace způsobilost' ku provozování ob- chodu? (Question de capacité.) Ch. žádá, aby předmět smíšeného podniku náležel vůbec do působnosti zúčastněné veřejné korporace a aby její účast nebyla v nepoměru s její kapitálovou schopností. Proto v každém jednotlivém případě má účast zejména nižších veřejných korporací býti podmíněna schválením »Conseil d’Etat«, který by také určil bližší podmínky této účasti. (U nás jest umožněna kontrola v několika směrech: Jest tu především dozorčí právo nadřízených orgánů, u obcí na př. § 97 č. 6 ob. zř. čes., připojený zákonem č. 40 z r. 1897, který se zmiňuje zvláště o společnosti akciové, § 14 zák. č. 329/21 a § 102 ob. zříz. čes., zabezpečující obdobně princip speciality u nás — ale jest tu hlavně také nutnost koncese, která dává státu možnost zkoumati i vhodnost zamýšlené účasti veřejné korporace na určitém podniku.)
Účel veřejné účasti v soukromých obchodních společnostech vyžaduje četných odchylek od pravidelných forem práva akciového. Především volný oběh akcií nebude vždy v intencích veřejné korporace, která nechce se spolčiti s kýmkoliv a chce někdy právě zabrániti pronikání nevítaného, na př. zahraničního, kapitálu.
Jest také vhodno, aby veřejná korporace byla podrobena všem obmezujícím a kontrolním předpisům, daným na ochranu širokého okruhu menších upisovatelů? Nejdůležitější jest otázka, má-li veřejná korporace podle všeobecných zásad býti postavena ve svých právech na roveň ostatním akcionářům, tedy míti podíl ve správě podniku jen v poměru ke své kapitálově účasti. To by vedlo к důsledku, že buď veřejná korporace má většinu a ovládá sama celou společnost, pak společnost není než »régie déguisée« s nevýhodami veřejného podnikání vůbec. Soukromníci sotva by byli přivábeni k účasti, kdyby takto své kapitály měla dáti do správy státu. Kdyby však veřejná korporace byla v menšině, mohla by býti sdružením se soukromých společníků vyloučena z vedení podniku a nebylo by dosaženo účelu, za kterým do společnosti vstoupila. Proto Ch. žádá, aby veřejné korporaci bylo vyhrazeno veto co do otázek, týkajících se veřejného zájmu, které by bylo v každém jednotlivém případě přesně vymeziti, jinak však aby na valných hromadách hlasovací právo veřejných svazků bez ohledu na výši jejich kapitálové účasti bylo obmezeno, na př. na tři čtvrtiny hlasů přítomných akcionářů soukromých. Veřejné korporaci dlužno přiznati právo na stálé zastoupení ipso iure v představenstvu společnosti. Ch. pokládá za člena představenstva veřejnou korporaci samu. Nesměla by svými zástupci zaujímati více než tři sedminy celkového počtu míst. Důsledně také civilní odpovědnost za výkon funkcí zakladatelů a členů představenstva má stíhati veřejnou korporaci a nikoliv její zástupce. A přirozeně bude i proti státu dána příslušnost řádných soudů. Ve smyslu svých požadavků navrhuje Ch. vzhledem jednak k četným odporujícím si předpisům francouzského práva, jednak k jeho mezerám, stručný text zákona, který by se obmezil na základní rysy obecné úpravy, avšak ponechal dostatečně široké pole různosti jednotlivých případů.
Poznámka: Náš právní řád počítá s účastí veřejných svazků na akciových společnostech, již od konce minulého století. Vedle uvedeného zákona č. 40/1897 srv. zejména zákony o místních drahách č. 8/1893 z. z., č. 2/1895 a č. 149/1910 ř. z. (zák. č. 373/19 přikázal arci stavbu místních drah státu.) Naše poměry odpovídají do značné míry Ch. požadavkům. Není u nás tolik překážek v platném právu jako často v cizině při systému normativním. Téměř všechny otázky mohou býti svobodně upraveny stanovami, kterým obchodní zákon ponechává velmi širokou volnost. Obmezující předpisy akciového regulativu, které se ostatně nevztahují na všechny kategorie podnikání, nebrání, aby nebyla udělena koncese společnosti, jejíž stanovy regulativu odporují, pokud jen státní správa pokládá veřejnou účast v daném případě vůbec za užitečnou a kautely stanov za vyhovující. Soud by nemohl odepříti registraci. Jest pozoruhodno, že náš tolik napadaný systém koncesní má zde značnou výhodu svou pružností. Bude dobře nezapomenouti při budoucí reformě akciového práva na potřeby smíšených podniků, chceme-li se vyhnouti nutnosti zákonné intervence v každém jednotlivém případě. Obchodní zákon dopouští, aby veřejná korporacè si vyhradila určitý počet zástupců v představenstvu; výslovně tak zákon o společnosti s r. o. (§ 15 odst. 3, § 16 odst. 3., § 32 odst. 4.). Zpravidla také veřejná korporace ponechává ve vedení podniku převahu soukromému kapitálu. Již § 5 zem. zák. č. 8/93 vyhradil zem. výboru pouze 2 místa v představenstvu z 10, a podle instrukce zem. výb. z r. 1896 ohledně »drah, na nichž země se zúčastní toliko převzetím kmenových akcií, omezuje se působení zemského výboru na důtklivější hájení zemských finančních zájmů, plynoucích z držby kmenových akcií«. Srv. též stanovy Národní banky a plavebních společností labské a dunajské, které mají ostatně také výslovné ustanovení o soudní příslušnosti. Veto v zájmu veřejném jest zajištěno částečně také nutností státního schválení při změnách stanov. Podle našeho práva se však má obecně za to, že členem před- stavenstva může býti jen osoba fysická. Třeba proto pokládati za členy představenstva nikoli veřejnou korporaci, nýbrž jednotlivé její zástupce. Proto jest otázka ručení veřejné korporace za tyto své zástupce arci, velmi pochybná. Na druhé straně však třeba uvážiti m. j., že si činí stát nárok na presenční známky a tantiémy připadající na jeho zástupce. (Usnesení vlády z 19. února 1926.) Proti koncepci Ch. bylo by snad také s logického hlediska možno namítnouti, že veřejná korporace by měla vlastně jako člen představenstva jen jeden hlas. Přijme-li se však představa o jejím plurálním právu hlasovacím, zbývá ještě další otázka, mohou-li si hlasy jednotlivých zástupců odporovati.
V druhé části osvětluje autor stav otázky v některých cizích zemích. Obzvláště podrobně a důkladně studuje poměry v sousední Belgii a v Německu, »klasické zemi smíšeného hospodářství«. V Německu došly smíšené podniky největšího rozšíření. Záhy vznikly tam četné společnosti v různých oborech, zejména v elektrárenském, za účasti měst, a to zcela přirozeným vývojem, bez legislativního zásahu, cílevědomou kommunální politikou německých měst, často v obraně proti hrozícím faktickým monopolům velikých soukromých koncernů. (Elektrisace průmyslového kraje rýnsko-vestfálského.) Teprve později následovaly vyšší veřejné svazky a konečně říše, nejnověji v průmyslu leteckém (Lufthansa). V Belgii naproti tomu organisace jednotlivých smíšených podniků stala se zvláštními zákony a má ráz kommercialisované režie veřejné za podřadné jen součinnosti soukromého kapitálu. Vedle místních drah uplatnila se smíšená forma zvláště v belgickém Kongu. Nejnověji: Národní společnost belgických drah vznikla nutností sanace měny, a to výměnou krátkodobých státních dluhopisů za akcie nové společnosti. V Anglii vyskytují se smíšené podniky jen zcela výjimečně, zpravidla z důvodů politických. Nejdůležitější jest případ Anglo-Persian Oil Company, ve které stát má sice menší část kapitálu, avšak absolutní většinu hlasů následkem vydání přednostních akcí s obmezeným právem hlasovacím. Zajímavostí jest, že oficielně nevystupuje jako akcionář stát, nýbrž někteří vyšší státní úředníci jako »trustees«. V Cunard Steamship Company, jím subvencované, má stát pouze jedinou akcii, s níž jest však spojeno zvláštní hlasovací právo. Ve Švédsku jest jmenovitě státní monopol tabákový organisován ve formě smíšené akciové společnosti. V Italii stát teprve za fašistického režimu začal hledati užší součinnost s kapitálem soukromým. Celkem se staly dosud jen pokusy. Velká petrolejářská společnost Azienda generale italiana Petroli jest vlastně jen veřejným ústavem ve formě akciové společnosti, umožňuje však účast soukromého, kapitálu v jednotlivých společnostech místních.
Československu věnováno poměrně značné místo. Zmíniv se o hospodářské působnosti samosprávných svazků podle zákona župního a o řadě jednotlivých konkrétních případů a projektů, rozbírá Ch. podrobněji organisaci Národní banky, plavebních společností labské, dunajské a oderské, a konečně zákony o soustavné elektrisaci. Při výkladech o Národní bance nebylo přihlíženo ke všem změnám nastalým zákonem č. 102/25, zejména ke zrušení § 77 a § 98 posl. věty zák. č. 347/20. (Při zmínce o čl. 21 zák. č. 102/25 jest patrně jen chybou tisku psáno »Gouvernement« místo »gouverneur«.) Ch. se pozastavuje nad tím, že není nikde řeči o ručení státu za členy bankovní rady jím jmenované, domnívaje se, že tito členové jsou podrobeni příkazům vlády. Myslíme naopak, že zmínění členové, ač státem jmenovaní a kdykoliv odvolatelní (a to presidentem republiky), nezastupují vládu a nejsou vázáni jejími pokyny. Vůbec přeceňuje Ch. po našem soudu vliv státu na správu banky. Nesmí se zapomínati, že na valné hromadě má každý akcionář vždy jen jeden hlas, že volby nepodléhají schválení ani vlády ani ministra financí, že vláda nemá v bankovní radě přímého zástupce, a že stát upustil i od klausule veřejného zájmu, obsažené ve zrušené poslední větě § 98 zák. č. 347/20. Avšak posílení posice soukromého kapitálu, které přinesl zákon č. 102/25, jest zajisté silným argumentem ve prospěch názorů Ch. o nutnosti převahy soukromého kapitálu ve správě podniku. V ostatním postrádáme výslovného upozornění na totožnost našeho právního řádu s rakouským až do r. 1918 a zejména zmínky o citovaných již ustanoveních zákona o společnosti s r. o., o kterých autor pojednává jen v kapitole o Rakousku. Právě formy společnosti s r. o. bylo i u nás hojně použito, zejména u elektrárenských svazů (srv. Klapka, Soustavná elektrisace v Českosl. republice, Parlament 1925), a také státem (Čedok).
Formy smíšeného podniku užívá dokonce i sovětské Rusko, které organisovalo společně s kapitálem zahraničním, hlavně německým, několik společností pro různé obory zahraničního obchodu. Autorově pozornosti ušlo sovětské nařízení z 19. února 1926 o účasti státních orgánů ve společnostech občanského práva, které jest zajímavo také tím. že vyhovuje i požadavku »speciality«. Srv. text tohoto nařízení, otištěný v »Ostrecht«, červen 1926 s poznámkami prof. Wolffa.
V několika málo státech staly se pokusy obecnější úpravy smíšených podniků zvláštními zákony. Jest to především Rakousko, kde zákon z 29. července 1919 sleduje zřejmě tendence socialisační. Jinak je tomu v Rumunsku; tam zák. z 6. června 1924 má v první řadě na mysli kommercialisaci hospodářských podniků státu. Stanoví přesně, které podniky musí stát provozovati ve vlastní režii a u kterých jest přípustná účast kapitálu soukromého. Upravuje dosti zdařilým způsobem jejich organisaci tak, aby zachoval jejich národní ráz, aby zajistil přednost ve vedení soukromé iniciativě za účinného dozoru státu a tomuto podíl na zisku. Podle zák. z 3. července 1924 mohou takové smíšené společnosti zejména také obdržeti koncesi k těžení nerostů a petroleje. Ve Švýcarsku rozšířila se smíšená forma podnikání dosti záhy, naráží však na obtíže v platném právu. Proto osnova nového zákona o obligacích obsahuje několik výslovných ustanovení o účasti veřejných korporací na akciových společnostech, zejména o delegování zástupců veřejnoprávní korporace do správní rady a jejich odvolávání, a o ručení veřejné korporace za tyto své delegáty. Osnova předvídá též účast veřejných svazků na správě společnosti bez současné účasti kapitálové, zdůraznění to principu veřejného.
V třetí části vrací se autor do své vlasti. Smíšené hospodářství jest ve Francii novějšího data a celkem dosud vzácností. Jde většinou ještě o pouhé pokusy i projekty, měnící se někdy podle politické konstelace. Ch. dobře ukazuje příčiny a důvody tohoto neúspěchu. I ve Francii stojí v popředí potřeby poválečné doby, využití vodních sil, elektrisace, plavba, průplavy a pod. Účast obcí na akciových společnostech jest nyní upravena dekretem z 28. prosince 1926. Členem představenstva jest sama obec, která přejímá civilní odpovědnost za své zástupce v představenstvu a dává za ně garanční akcie. (Ve Francii totiž musí členové správní rady složití určitý počet akcií jako záruku; čl. 26 zák. z 24. července 1867.) — Jest litovati, že Ch. obmezuje se na společnost akciovou, nechávaje mimo úvahu otázku, pokud by se hodila k tomuto úkolu společnost s r. o., zavedená ve Francii zákonem ze 7. března 1925.
Nelze v rámci pouhé recense všímati si všech stránek problému, které došly výrazu v krásné knize Chéronově, »napěchované myšlenkami a fakty« (Beudant). Dílo jest, pokud nám známo, první, které jedná o problému v celé jeho šíři. Soustředěného pojednání o tomto předmětu jest tím více třeba, že rozmanité jeho otázky jsou navzájem v úzké souvislosti a vyžaduji řešení s jednotného hlediska se zřetelem ke všem stránkám problému. Kniha zasluhuje specielně i u nás značnou pozornost při nedostatku literatury o smíšeném hospodářství přes to, že význam tohoto i u nás denně roste. Velká cena knihy spočívá také v její srovnávací methodě a v bohatém materiálu, jinak nám nesnadno přístupném, o poměrech v nejdůležitějších zemích Evropy. Kniha bude zajisté vítána nejen právníky, nýbrž značnou měrou i národohospodáři a politiky. — Zmínky zasluhuje i krásná předmluva prof. Beudanta, zástupce veřejného práva na universitě štrasburské.
Dr. Vrba.

Citace:

Časopis pro právní a státní vědu. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 5, s. 195-195.