Pojistky, znějící doručiteli neb majiteli, nepatří dědicům, nýbrž, do pozůstalosti.
Zemřelý učitel N. v B. uzavřel u mor. zem. pojišťovny pojištění pro případ úmrtí na 2 pojistky, znějící po 2000 K, z nichž jedna měla býti vyplacena doručiteli a druhá majiteli.
N. dal obě tyto pojistky v zástavu za svůj dluh Učitelské záložně »Komenský« v Praze. Tato záložna obě pojistky po úmrtí N. předložila k výplatě a zbytek v obnosu 905 K složila u soudu v B., majíc za to, že zbytek tento patří do pozůstalosti. Ku složení tohoto zbytku k soudu byla záložna ta nucena též exekucemi proti pozůstalé vdově vedenými, kterýmižto exekucemi uvedený obnos byl zabaven.
Usnesením soudu v B. bylo určeno, že obnos tento s řečenými exekucemi nemá nic společného a že o určení jeho rozhodne pozůstalostní oddělení tohoto soudu.
Pozůstalostní oddělení pak rozhodlo, že k soudu složený zbytek do pozůstalosti po N. nenáleží a že se přiděluje jeho dítkám do vlastnictví.
Zatím byl tento obnos k soudu složený zabaven nově a sice v exekučních záležitostech proti N., resp. jeho pozůstalosti, a mezi jinými zabavila jej též obč. záložna v O.
Dítky po N. podaly na ni žalobu pro nepřípustnost exekuce, odvolávajíce se na ono usnesení soudu pozůstalostního.
Že zůstavitel ani mezi živými ani testamentem, kteréhož vůbec neučinil, nějaké osoby za vlastníka pojistek neurčil, o tom mezi stranami nebylo sporu.
Žalovaná namítala nedostatek legitimace žalobců k žalobě, poněvadž se nepřihlásili k pozůstalosti a pak že nejsou dědici jedinými, nýbrž že vedle nich vystupuje také pozůstalá vdova.
Všechny stolice žalobu zamítly.
Důvody 1. stol.:
Pojištěním zabezpečuje pojišťující jistou majetkovou výhodu buď pro sebe, buď pro nějakou osobu třetí.
Má-li pojištěné výhody býti účastna osoba třetí, jest nezbytně nutno, aby pojišťující tuto osobu projevem vůle určil, ať se projev vůle stal za živa, ať tento projev vůle byl zřejmý teprve z testamentu. Neustanovil-li pojišťující takovou osobu třetí, neopouští zabezpečená majetková výhoda, pojistkou representovaná, majetkový okruh pojišťujícího a zůstává v něm.
Tak jest tomu také v přítomném případě. Zemřelý N. nějakou osobu třetí, která by měla míti účast na pojištěné sumě, neustanovil. Následkem toho zůstaly obě pojistky v jeho majetku a pojištěné sumy náležely pozůstalosti. Stalať se pozůstalost v nedostatku určení jiné osoby majitelkou obou pojistek, a nebýti té okolnosti, že pojistky byly zabavené, byla by bývala i jich doručitelkou. Ba v přítomném případě lze tvrditi, že zemřelý N. ani neměl úmyslu, pojištěné sumy někomu jinému věnovati, poněvadž uzavřel zápůjčku u učitelské záložny »Komenský« a záložně té dal obě pojistky v zástavu. Vybral tedy N. pojistky vlastně již napřed pro sebe a není vyloučeno, že neplacením úroků anebo zvýšením zápůjčky byl by celý pojištěný obnos sám realisoval.
Zbyla-li tedy nějaká částka po zaplacení dluhu, nenáleží tato částka někomu třetímu, nýbrž jedině pozůstalosti po N. a jako taková mohla býti od věřitelů zabavena.
Sluší ještě vytknouti, že žaloba tato odpovídá předpisům §. 37. ex. ř. a že vzhledem k vydanému usnesení pozůstalostního oddělení nemůže legitimace žalobců k této žalobě býti brána v pochybnost.
Důvody II. stol.:
Rozhodnutí sporu tohoto spočívá jedině v rozřešení otázky, kdo byl v den úmrtí pojištěnce N. vlastníkem jeho pojistek.
Tu pak dlužno především poukázati k tomu, že v řízení pozůstalostním poručník obou nyní žalujících dědiček, jakož i jich matka prohlásili sice, že zbývající pojistné nepatří do pozůstalosti, nýbrž připadá prý samo sebou pozůstalým dítkám co dědicům.
V tomto důvodu spočívá však implicite doznání, že pojistné ono skutečně patří do pozůstalosti, poněvadž dědici mohou nárok svůj odvozovali toliko ze zůstavitele a uplatňovali jej toliko na pozůstalost.
Usnesením pozůstalostního soudu bylo též ono zbývající pojistné žalobnicím jakožto zákonným dědicům jich otce odevzdáno.
Nabyly ho tudíž důvodem práva dědického a proto již muselo pojistné to patřiti do pozůstalosti (§§ 531., 797. ob. z. obč.).
Leč i ze samé smlouvy pojistné v tomto konkrétním případě plyne, že byly obě pojistky vlastnictvím pojištěného a tudíž patřily do jeho pozůstalosti.
Neboť jedna z pojistek zní na doručitele, druhá na majitele, i bylo při obou zůstaveno disposici pojištěného, kdo bude doručitelem resp. majitelem. S oběma mohl týž volně nakládati, mohl je stornovati, změniti, vžiti si na ně zálohu, aneb je zastaviti, jak se tak fakticky též stalo. Mohla-li z nich Učitelská záložna »Komenský« realisovati svou pohledávku oproti pojištěnému jí příslušící — a stalo se to doznané v souhlasu žalobnic, resp. jich poručenstva — nemohly býti vlastnictvím žalobnic, nýbrž vlastnictvím jich otce, dlužníka, resp. součástkou jeho pozůstalosti.
Jen kdyby pojišťovací smlouva uzavřena byla ve prospěch osob třetích, patřila by pojistka těmto a nikoliv pozůstalosti.
Při tom nečiní ani rozdílu, zní-li pojistka na dožití či na úmrtí. V tomto případě má pojištění ovšem posloužiti hlavně pozůstalým, ač — jak výše řečeno — z něho těžiti může i pojištěný sám ještě za svého života. Než i jiné statky hromadí otcové hlavně pro své dítky, a přece zůstává jim vlastnictví, ač-li se ho výslovně dříve nevzdají, až do smrti, a dítky nabývají ho teprve odevzdací listinou.
Nelze proto přisvědčiti názoru odvolatelek, že pojištěná suma netvoří součástku jmění pojištěncova a že by úmrtím jeho ze jmění jeho se vylučovala, nehledě ani k nelogičnosti obou těchto závěrků.
S ustanoveními zákona o posloupnosti dědičné nelze srovnati ani názoru odvolatelek, že by pojištěná suma musela připadnouti jen dědicům nepominutelným (§ 728. ob. z. obč.).
Důvody III. stol.:
Dovolání žalující strany, vznesenému toliko pro nesprávné právní posouzení věci (§ 503. č. 4. c. ř. s.), nedostává se jakéhokoliv oprávnění. Rozhodnutí odvolacího soudu jest úplně bezvadné a jeho odůvodnění v podstatě správné.
V tomto odpůrčím procesu nezáleží tak mnoho na tom, aby se zjistilo, zda-li soudní depositum 905 K, na něž se vede exekuce, patří do pozůstalostní hmoty po N., nýbrž na tom, zda-li obě žalobkyně jsou s to, tvrdit! a prokázati takové své právo na toto depositum, které by činilo exekuci, žalovanou vedenou, nepřípustnou ť§ 37. ex. ř.). Takového práva nedokázaly, naopak je zjištěno, že v pojistkách nejsou ani označeny jako oprávněné a že ani v době úmrtí N. neměly pojistek v držbě neb v detenci.
Dovolání nemohlo tedy míti žádného úspěchu.
(Rozh. z 13./11. 1912, č. j. Rv III 516/12.) J. B—a.