č. 4225.
Státní zaměstnanci: K výkladu čl. III. § 8 zák. č. 230/1920.
(Nález ze dne 12. prosince 1924 č. 22152).
Věc: Antonín S. v O. proti ministerstvu financí o výhodu z důvodu válečné služby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádostí ze 16. července 1920 domáhal se Antonín St. výhod zák. ze 7. dubna 1920 č. 230 Sb. z důvodu, že ze služby vojenské přestoupil bezprostředně do civilní státní služby a službu vojenskou konal od 20. září 1914 do 28. října 1918 a od 28. října 1918 dále v čsl. vojsku až do 31. prosince 1919, kdy přešel do civilní služby státní. Žádost tuto zfř v Brně rozhodnutím ze 14. května 1923 na základě výn. min. fin. ze 16. dubna 1923, zamítlo.
Na st-lův rozklad proti tomuto rozhodnutí pohlížel žal. úřad jako na novou žádost za přiznání výhod zák. č. 230/1920 a rozhodnutím nař. ji zamítl, a to proto, že st-l neměl vůbec za vojenské válečné služby úmyslu vstoupiti do civilní státní služby, ježto — jak sám udává — chtěl se původně věnovati stavu učitelskému a za účelem podrobení se zkoušce dospělosti na učitelském ústavě že si vyžádal studijní dovolenou; o službu státní se pak ucházel teprve, když při zmíněné zkoušce dospělosti neobstál.
Vycházel tudíž žal. úřad dle tohoto odůvodnění nař. rozhodnutí z právního náhledu, že předpokladem pro přiznání výhody z důvodu výkonu válečné služby podle předpisu čl. III § 8 zák. č. 230 je též. aby zaměstnanec měl úmysl vstoupiti do státní služby a že mu výkonem vojenské válečné služby v provedení tohoto úmyslu bylo zabráněno, a předpoklad ten že u st-le splněn není, když sám doznal, že si vyžádal studijní dovolenou, aby se podrobil zkoušce dospělosti na učitelském ústavě, ježto se chtěl původně věnovati stavu učitelskému.
Stížnost naproti tomu namítá, že pro tvrzený st-lův nárok je lhostejné, zda st-l měl v úmyslu býti učitelem či státním úředníkem, ježto, i když neobstál při zkoušce na učitelském ústavě, měl vzhledem k maturitní zkoušce na gymnasiu, kterou složil 11. července 1914, vždy ještě možnost ucházeti se o státní službu, v čemž mu bylo vojenskou službou zabráněno, a že tedy žal. úřad měl hleděti ne na domnělý a ničím neprokázaný úmysl věnovati se stavu učitelskému, nýbrž na fakta, t. j. že st-l byl kvalifikován pro státní službu, že mu možnost vstupu do státní služby vojenskou službou byla odňata a že do státní služby do 1 měsíce po přeložení do neaktivního stavu vstoupil. Neboť kdyby byl aprobován na ústavě učitelském, byl by se stal učitelem, tedy úředníkem úplně na roven postaveným státním zaměstnancům.
Dle těchto vývodů staví se stížnost na stanovisko, že pro přiznáni výhody z důvodu výkonu válečné služby podle čl. III. § 8 zák. č. 230 z r. 1920 rozhodujícím jest jediné, měl-li žadatel vzhledem k své kvalifikaci možnost o službu státní se ucházeti, že mu tato možnost výkonem vojenské válečné služby byla odňata a že pak v stanovené lhůtě po přeložení do neaktivního stavu z vojenské služby o přijetí do státní služby se ucházel, resp. službu v dané lhůtě nastoupil
Naproti tomu pokládá stížnost pro přiznání nároku na výhodu podle cit. zák. předpisu za věc zcela bezvýznamnou, měl-li st-l úmysl vstoupiti do státní služby či do služby jiné a je náhledu, že žal. úřadem uplatňovaná okolnost, že st-l se chtěl věnovati stavu učitelskému, nemůže padati na váhu, ježto není ničím prokázána a ježto mimo to učitel je státnímu zaměstnanci úplně na roven postaven, čili, že by st-li i jako učiteli nárok na zmíněnou výhodu příslušel.
K tomuto stanovisku stížnosti nemohl se nss přikloniti.
Nss vyslovil již ve svém nál. Boh. 2611 adm. právní názor, že zákon č. 230/1920 předpisem či. III. § 8 ne všem zaměstnancům, kteří vstoupili po ukončení války do státní služby, přiznává možnost účastenství na výhodách tam normovaných, nýbrž že vymezuje přesně okruh jich ve dvojím směru, a to jednak příslušenstvím jich k pragm. skupinám A, B, C, požadujícím odbornou kvalifikaci, jednak momentem úplného dosažení této kvalifikace.
V takto kvalitativně vymezené hranici že pak zákon zmíněným předpisem přiznává výhodu kvantitativně jedině těm, kteří za trvání válečného stavu dali nepochybně na jevo vůli vstoupiti do služby státní tím, že se o přijetí do ní ucházeli, byli však odmítnuti pro výkon vojenské služby, a staví jim dále na roven ony, kteří, ač takového projevu vůle neučinili, jsou s to, aby aspoň osvědčili, že vůli tuto měli, že však jim v žádaném projevu bylo výkonem válečné služby vojenské zabráněno a že posléze zákon v takto úzce vymezeném kruhu účastníků ještě žádá, aby dali nad pochybnost jasně v úzce tažené hranici časové na jevo, že vůle vstoupiti do státní služby nedoznala později změny, a že proto činí přiznání výhody závislým na dalších podmínkách, žádaje od osob těch, aby přešly bezprostředně ze služby vojenské do služby civilní aneb o přijetí do ní se ucházeli po přeložení do neaktivního stavu, avšak nejdéle do měsíce po té, a službu tu pak v určité lhůtě také nastoupili.
Při tomto právním názoru setrvává nss i nyní. Pokud tedy stížnost stojí na stanovisku, že není třeba, aby st-l byl měl úmysl vstoupiti do státní služby a aby mu v projevu tohoto úmyslu výkonem vojenské válečné služby bylo zabráněno, nýbrž že pro uplatňovaný nárok st-lův na výhodu z důvodu výkonu vojenské válečné služby stačí, že měl vzhledem k své kvalifikaci možnost do státní služby vstoupiti a že mu výkonem vojenské služby v použití této možnosti bylo zabráněno, jest vzhledem k tomu, co bylo prve uvedeno, bezdůvodná. Poukazuje-li stížnost dále na to, že žal. úřad usuzoval na nedostatek vůle st-lovy vstoupiti do státní služby z domnělého a ničím neprokázaného úmyslu st-lova věnovati se stavu učitelskému a že st-li i jako učiteli nárok na výhodu z důvodu výkonu vojenské válečné služby příslušel, ježto je učitel úplně na roven postaven státnímu zaměstnanci a že proto případný st-lův úmysl státi se učitelem, by nároku st-lovu na výhodu z důvodu výkonu vojenské válečné služby nemohl býti v cestě, sluší k těmto námitkám stížnosti připomenouti jednak, že st-l sám uvedl ve svém' podání z 23. května 1923, jímž se domáhal přiznáni zmíněné výhody, že se nacházel v době od 5. prosince 1918 do 23. června 1919 na studijní dovolené za účelem absolvování učitelského ústavu, ježto se chtěl věnovati stavu učitelskému, a odporuje tudíž stížnost v tom směru spisům, jednak že nárok st-le jako státního úředníka posuzován býti může jenom podle předpisů pro státní zaměstnance platných, tedy podle předpisů zák. č. 230/1920, který však nemá ustanovení, o které by se stížnost v tomto ohledu mohla opříti.