Č. 3570.

Obecní dávka z přepychových bytů: I. * Obytné místnosti, které jsou vlhké, nejsou již proto vyloučeny z počtu místností podléhajících dávce z přepychových bytů dle vl. nař. ze 27. dubna 1922 č. 143 Sb. — II. * Při vyměřování obecní dávky z přepychových bytů dle cit. nař. jest služebné osoby, které jsou zaměstnány v domácnosti držitele bytu, tam bydlí a za své služby jsou hotově placeny, počítati do členů domácnosti ve smyslu § 3 pravidel o vybírání této dávky.
(Nález ze dne 7. května 1924 č. 7934.)
Věc: Oldřich Ferdinand K. v H. M. (adv. Dr. Jindřich Vaniček z Prahy) proti okresní správní komisi ve Vysokém Mýtě o obecní dávku z přepychových bytů. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebními rozkazy z 28. února 1923 a z 20. února 1923 vyměřil městský úřad v Ch. dle pravidel schválených výn. zsv-u v Praze z 26. září 1922 dávku z přepychových bytů a sice z přiznaných 9 místností za dobu od 1. října 1922 do 31. prosince 1922 1550 K a za rok 1923 částkou 6200 K. Tyto platební rozkazy byly nař. rozhodnutím potvrzeny.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost, kterou shledává v těchto směrech:
1) že z povinnosti dávkové nebyly vyloučeny 4 místnosti v přízemí, které pro vlhkost nelze obývati,
2) že při vyměření dávky nebyl vzat zřetel na služebnictvo st-lovo,
3) že ke dni 1. října 1922 bylo sice přihlášeno k dávce 13 místností, avšak ke dni 1. ledna 1923 pouze 12 místnosti, na kterýž rozdíl nař. rozhodnutí nevzalo zřetel.
A d 1) Námitku prvou neshledal nss důvodnou.
Podle § 1 schválených pravidel pokládá se za obytnou místnost každá prostora bytu, která jest souvislými stěnami, stropem a podlahou pro sebe uzavřená a má aspoň jedno okno a dvéře. Vedle toho uvádějí pravidla pod a—d) § 1 místnosti, které se za obytné nepokládají.
Stížnost netvrdí, že by 4 pokoje v přízemí nebyly místnostmi obytnými, aniž že by patřily do některé kategorie místností za obytné nepokládaných, nýbrž domáhá se vyloučení jich z počtu místností zpoplatněných jediné z toho důvodu, že je pro vlhkost nelze obývati. Leč tento důvod osvobození od dávky pravidla neznají. Ona podrobují dávce všecky obytné místnosti, nehledíc k tomu, zda jsou k obývání lépe nebo hůře způsobilé. Toto stanovisko pravidel jest pochopitelné, uváží-li se, že způsobilost k obývání neřídí se vždycky jenom vlastnostmi místností, nýbrž začasté i individuelními požadavky držitele bytu a jeho domácnosti.
Nevylučují-li tedy pravidla o vybírání dávky z obytných místností pokoje vlhké, shoduje se s nimi, že je také úřad nevyloučil.
A d 2) Žal. úřad v souhlase s nižšími stolicemi vylučuje z bytu st-lova pro 3 člennou domácnost 4 místnosti, z ostatních 9 místností však dávku vyměřuje, a poukazuje k tomu, že ustanovení odst. 1 § 3 pravidel o vybírání dávky tam, kde mluví o členech domácnosti, nevztahuje se na osoby služebné v domácnosti zaměstnané, o nichž se zmiňuje předposlední odstavec téhož §u.
Podle § 1 pravidel o vybírání dávky z přepychových bytů v městě Ch., schválených zsv-em s platností od 1. října 1922 do 30. září 1928, vybírá se dávka ze všech obytných místností, které jsou při kterémkoli bytě v obci nad nejvyší míru v § 2 ustanovenou. Dle tohoto § činí nejvyšší přípustný počet místností, ze kterých se dávka nevyměřuje, pro jednu osobu 1 místnost, pro domácnost pak počet vždy o jednu místnost vyšší, než jest počet členů domácnosti. Domácnost tvoří dle ustanovení § 3 držitel bytu a všechny osoby, které do bytu trvale přijal. Za polovici osoby se počítají jednak dětí pod 7 resp. pod 16 roků, jednak každá ze dvou neb více služebných osob téhož pohlaví v domácnosti zaměstnaných, bydlí-li pohromadě v jednom pokoji. Za dávku, kterou jest povinen platiti držitel bytu, ručí in solidům všichni zletilí členové domácnosti mimo osoby služebné a podnájemníky, kteří nejsou u držitele bytu zcela na stravu (§4).
Podle těchto předpisů jest luštiti spornou otázku, zda do počtu osob, »které držitel bytu do bytu trvale přijak, a které dle § 3 pravidel tvoří »domácnost«, náleží počítati také osoby služebné.
Nař. rozhodnutí odpovídá na otázku tu záporně, leč neprávem. Již v § 2 pravidel stanoví se nejvyšší přípustný počet místností, z nichž se dávka nevyměřuje, podle počtu členů domácnosti. V § 3 pak vedle držitele bytu, dětí a schovanců mluví se i o osobách služebných v domácnosti zaměstnaných, které se za určitých podmínek počítají za polovici osoby. Služebné jsou v předposledním odstavci § 3 příkladem uvedeny a podmínkou pro jejich členství v domácnosti jest, aby byly v domácnosti zaměstnány (nikoliv tedy aby tam pouze bydlely, jsouce zaměstnány v domácnosti jiné), a aby jim za jejich služby bylo hotově placeno. Za zaplacení dávky pak ručí všichni zletilí členové domácnosti, mimo služebné (§ 4).
Z těchto ustanovení pravidel o vybírání dávky jde zřejmo na jevo, že služebné osoby, pokud jsou zaměstnány v domácnosti držitele bytu, tam bydlí a za své služby jsou hotově placeny, tvoří s držitelem bytu a jeho rodinou domácnost po rozumu § 3 pravidel, a že tudíž jest na ně bráti zřetel při výpočtu přebytečných místností, z nichž jest vyměřiti dávku z přebytečných bytů. Opačný náhled žal. úřadu jest tudíž se zákonem v odporu.
Ad 3) Námitce této nelze upříti oprávněnost. Z výkazu o upotřebení bytů, jejž podala ústřední kancelář st-lova, jest zřejmo, že st-l přihlásil dle stavu dne 1. října 1922 10 obydelních místností, z nichž 3 mají více než 40 m2 plošného obsahu, a jež tedy dle § 1 pravidel pokládati jest za místnosti dvě, celkem tedy 13 místností. Dle stavu ke dni 1. ledna 1923 přihlásil st-l již jen 9 místností obytných, z nichž opět tytéž podle jich plošného obsahu dlužno pokládati za dvě místnosti, celkem tedy 12 místností.
Když nař. rozhodnutí, stejně jako nálezy prvých stolic, nevzala na tuto okolnost zřetele a vzala za základ pro vyměření dávky pro rok 1923 počet 13 místností, ačkoliv dle přiznání jich bylo pouze 12, vznikl tak rozpor mezi přiznáním st-lovým a skutkovou podstatou sloužící za základ nař. rozhodnutím. Rozpor ten tvoří podstatnou vadu řízení, neboť se týká vlastního základu pro vyměření dávky, o kterou jde.
Bylo tedy nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 3570. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1211-1213.