Č. 3540.

Legionáři: Lze charakter legionáře jednou přiznaný opět oduznati?
(Nález ze dne 30. dubna 1924 č. 7438).
Věc: Aleš P. v Praze proti ministerstvu národní obrany (štábní kapitán Dr. Václ. Maur) o odnětí charakteru legionáře.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Kancelář čsl. legií vydala podle potvrzení náčelníka ruské evidence Alešů P-ovi potvrzení z 29. prosince 1920 č. 31341 o tom, že jest ve smyslu § 2 zák. z 24. července 1919 č. 462 Sb. legionářem, že se přihlásil do čsl. armády v měsíci listopadu 1916 a že byl z ní řádně propuštěn v Rusku dne 20. října 1917, takže jeho legionářská služba činila celkem 3 léta. Potvrzení toto bylo však min. nár. obr. po provedeném řízení nař. rozhodnutím zrušeno a při tom vysloveno, že Alešů P-ovi charakter legionáře nepřísluší, poněvadž v den státního převratu (28. říina 1918) v čsl. zahraničním vojsku ani nesloužil ani z něho do té doby řádným způsobem propuštěn nebyl. Rozhodnutí uvádí podrobně skutečnosti, z nichž dospělo k závěru, že P. nebyl z čsl. zahraničního vojska v rozhodné době řádně propuštěn a že ani neprokázal, že jiné nepřekonatelné překážky mu zabránily, aby ve službě až do ustanoveného termínu setrval.
O stížnosti do rozhodnutí tohoto podané uvažoval nss takto:
Stížnost podle své formulace nebrojí proti tomu, že žal. úřad provedl nové řízení ve příčině legionářského charakteru st-li pravoplatným rozhodnutím již přiznaného a že by tedy řízení takovému stála v cestě právní instituce rei judicatae. Naopak připouští, že úřad za určitých předpokladů k obnově řízení jest oprávněn, snaží se však dovoditi, že nové šetření žal. úřadu nepřineslo žádných nových skutečností a průvodů, jež by mohly býti dostatečným podkladem pro odstranění rozhodnutí nutí dřívějšího a pro vydání nového výroku, jímž se st-li charakter legionáře odnímá.
I odpadá pro nss příčina, aby se zabýval vývody odvodního spisu, jež reklamují pro žal. úřad právo na zavedení nového řízení a vynesení nového rozhodnutí z toho důvodu, že jde při vydání předepsaného »potvrzení« jen o konstatování, že jsou splněny podmínky § 2 zák. z 24. července 1919 č. 462 Sb. a že tudíž může býti potvrzení to co do své správností kdykoliv úřadem přezkoumáno a omyly, při jeho vydáni sběhlé, vždy napraveny.
Ve věci samé uvažoval pak nss takto:
Podle § 2 zak. z 24. července 1919 č. 462 Sb. jest legionářem každý dobrovolník čsl. legionářské armády, který byl do ní za určitých a v zák. blíže vymezených předpokladů zařazen a v den převratu, t. j. 28. října 1918 skutečně v ní službu podle svého služebního přidělení konal, nebo který hodnověrně prokáže, že z důvodů na jeho moci a vůli nezávislých nemohl v uvedený den v místě příslušného zařazujícího a přidělujícího čsl. vojenského orgánu k zařazení býti přítomen, nebo který z ní byl řádně propuštěn. A čl. 6, odst. 2, lit. f nař. ze 4. března 1920 č. 151 Sb. požaduje u těch, kteří se dovolávají své služby v legiích, tuto však před 28. říjnem 1918 opustili aby hodnověrně prokázali, že byli řádným způsobem propuštěni nebo že jim nepřekonatelné překážky zabránily, aby ve službě setrvali až do ustanoveného termínu.
Porovnají-li se obě rozhodnutí žal. úřadu, jest zřejmo, že přiznání charakteru legionáře st-li opíralo se o skutkové zjištění, že st-l byl členem čsl. armády, že však z ní byl před převratem řádně propuštěn, kdežto při odnětí přiznaného charakteru došel žal. úřad na základě nového šetření k zjištění, že řádné propuštění st-lovo provedeno nebylo; naopak, že st-l měl pouze zdravotní dovolenou, po jejíž uplynutí se k čsl. vojsku úmyslně nenavrátil, aniž prokázal, že mu nepřekonatelné překážky zabránily, aby ve službě čsl. vojska až do uvedeného termínu setrval.
Bylo tudíž nss-u v rámci stížnosti zkoumati, zda výsledky šetření v obnoveném řízení vytěžené odůvodňují závěr žal. úřadu o tom, že nejsou v osobě st-lově splněny zákonné předpoklady pro ponechání legionářského charakteru a je-li tedy oduznání jeho po právu.
Podle obsahu správních spisů spočívá nové skutkové zjištění žal. úřadu především na písemných, originálních záznamech archiválních, z nichž vysvítá, že byl st-l v sanatoriu v Gelendžiku jako dobrovolník ošetřován pro chudokrevnost a že byl v měsíci prosinci 1917 z léčebného ústavu toho propuštěn, jakož i že vlastní vinou zůstal v Novorossijsku a obrátil se na ruskou komisi, od níž dostal další dovolenou a že potom sloužil v ruském Červeném Kříži. Další složku nového zjištění tvoří svědecké výpovědi kapitána MUC. Václava M., bývalého lékaře zmíněného sanatoria, který seznal, že st-l po uplynutí doby pobytu v sanatoriu zůstal na svou odpovědnost v Novorossiisku u Červeného Kříže, a k části se vrátiti mohl, ježto tenkráte nebylo ani technických, ani jiných překážek, jakož i údaje zdravotního vojína V., podle nichž se st-l ke své části vrátiti mohl, zůstal však o své újmě v Novorossijsku. A konečně i průkaz náčelníka ruské evidence, který byl jediným podkladem pro prvotní přiznání charakteru legionářského a který obsahuje záznamy, že st-l byl ze záznamu pluku a roty vymazán, ježto obdržel tříměsíční dovolenou a že byl předán v pravomoc Gelendžického vojenského náčelníka, doplňuje dříve uvedené skutkové zjištění žal. úřadu.
Dospěl-li žal. úřad za těchto skutečností k závěru, že šetření nové provedené vyneslo na povrch takové průvody, že není prokázáno, že by st-l byl z řad čsl. vojska řádně propuštěn, jakož i že mu nepřekonatelné překážky nebránily, aby setrval ve službě čsl. vojska až do dne, směrodatného pro posuzování nároku na přiznání legionářského charakteru, pak nemohl nss uznati ani, že závěr ten zakládá se na skutkové podstatě nedostatečně vyšetřené, ani že skutková podstata nesprávně byla posouzena a nemohl tudíž dáti stížnosti za pravdu.
Namítá-li st-l, že nové řízení nepodalo žádných nových skutečností, které by mohly vydati svědectví pro odnětí legionářského charakteru, pak přezírá výsledky nového šetření dříve uvedené a jest tedy námitka ta již z tohoto důvodu bezpodstatná.
Pokud jde o vývody stížnosti, snažící se dokázati vnitřní nesprávnost svědeckých výpovědí a písemných záznamů archiválních, jde o všeobecná a ničím nedoložená tvrzení st-le. Pokud by bylo lze spatřovati ve výtce té výtku nesprávnosti skutkového závěru, k čemuž úřad na základě onom dospěl, nemohl by nss k ní rovněž přihlížeti, neboť přezkoumání správnosti tohoto hodnocení důkazů po jeho vnitřní stránce vymyká se pravomoci nss-u vzhledem k ustanovení § 6, odst. 1 zák. o ss. Pokud vytýkal st-l při ústním líčení předpojatost svědka M., přehlíží, že se jeho svědectví sám ve svém písemném vyjádření v řízení správním dovolával.
Pokud konečně stížnost k posílení svého stanoviska se odvolává na »poslužní spisek«, který prý byl písemným průkazem o řádném propuštění st-le z řad čsl. vojska zahraničního, pak slušelo uvážiti, že obsah dotčené listiny nebyl dokumentárně na jisto postaven, a že ani st-l během obnoveného řízení nenabídl průvodů, jež by svědectví vydati mohly o tom, že obsah listiny té se kryje se tvrzením st-lovým a že mu přísluší takový dosah, jaký mu st-l přisuzuje, ačkoli čl. 6 cit. nař. ukládá průvodní břemeno uchazeči.
Když se věci takto mají, nelze po názoru nss-u shledati v tom závadnost, že žal. úřad při hodnocení výsledku svého šetření k této okolnosti nepřihlédl a to tím spíše, když ostatní výsledek řízení zřejmě ukazoval k tomu, že st-l ze svazku čsl. vojska řádným způsobem propuštěn nebyl.
Ze všech těchto úvah bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3540. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1150-1152.