Č. 3472.

Obecní zřízenci: I. Kterak jest upraveno disciplinární řízení proti obecním zřízencům ve smyslu zák. č. 16/1920? — II. Vl. nař. č. 483/1920 neodporuje zákonu č. 16/1920.
(Nález ze dne 9. dubna 1924 č. 6112.).
Věc: Městská obec Č. B. proti zemskému správnímu výboru v Praze o disciplinární trest. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím měst. zast. v Č. B. z 5. května 1922 byl Tomáš B. uznán vinným hrubým, přes výstrahu opětovaným porušováním služebních povinností a nepřístojným chováním ve službě i mimo službu a byl mu proto uložen trest okamžitého propuštění ze služby bez nároků na jakékoliv požitky služební neb zaopatřovací.
Nař. rozhodnutím bylo o odvolání Tomáše B. podle návrhu vrchní disciplinární komise pro obecní zřízence rozhodnutí obec. zast. dle § 8 vl. nař. ze 14. srpna 1920 č. 483 Sb. vydaného k § 10 zák. ze 17. prosince 1919 č. 16 z r. 1920 změněno v tom smyslu, že se trest st-li uložený snižuje v trest přeložení do trvalé výslužby se snížením pensijních požitků o 15% dle § 93 d) a 97 zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
K odůvodnění výtky nezákonnosti odvolává se stížnost na ustanovení § 10 zák. ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. z roku 1920 a namítá, že ustanovení § 8, posl. odst. vl. nař. ze 14 srpna 1920 č. 483 Sb., o které žal. úřad své rozhodnutí opřel, odporuje zák., poněvadž ze znění zák. nelze dovoditi, že vl. nař. příslušelo upravovati kompetenci, a dovozuje z toho, že nebylo právem zsv-u, aby měnil rozhodnutí měst. zast. v instanci druhé.
Stížnost tedy zastává názor, že příslušelo podle § 10 cit. zák. jedině a výhradně obec. zast. Tomáše B. na základě provedeného disciplinárního řízení propustiti, že tudíž zsv. nebyl oprávněn zde rozhodovati jako instance druhá.
Cit. § 10 stanoví: »Trvale ustanovený zřízenec může býti propuštěn usnesením obec. zast. toliko na zákl. provedeného disciplinárního řízení podle obdoby služ. pragm. pro státní zřízence, o čemž bližší ustanovení budou vydána zvláštním nař.«.
Předpis tento zahrnuje v sobě dvě ustanovení a to:
1. ustanovení, jímž vyhrazuje právo propustiti trvale ustanoveného obecního zaměstnance na základě provedeného disciplinárního řízení příslušnému obec. zast. a
2. ustanovení, kterým zmocňuje vládu, aby vydala cestou nař. předpisy pro disciplinární řízení ohledně obecních zřízenců, jichž poměry upravuje zák. č. 16 z roku 1920, při čemž dává vládě direktivu, že nař. to obsahovati má předpisy obdobné se služ. pragm. pro státní zřízence.
Zák. nestanoví, že z usnesení obec. zast. pod č. 1. zmíněného jest každý opravný prostředek vyloučen aneb že usnesení to má platnost konečnou.
Z toho plyne, že ustanovením pod č. 1 uvedeným neměl zákonodárce úmysl stanoviti instanční pořadí v řízení disciplinárním, nýbrž že ustanovením tím pouze vyslovil, že v případech, kdy trest disciplinární má za následek propuštění zaměstnance, dotýká se tedy dosavadního služebního poměru zaměstnancova, spadá uložení trestu do kompetence orgánu zastupujícího subjekt, jenž jest držitelem moci služební. Pokud jde o instanční postup v případech takových, poukázati jest k tomu, že disc. řízení zahrnuje nejen předpisy o trestech disciplinárních, o postupu disc. orgánu a předpisy týkající se stran řízení disc. se účastnících, nýbrž i normy, jež se týkají složení a kompetence jednotlivých orgánů, povolaných k provedení disc. řízení jakož i normy, jež upravují instanční postup.
V důsledku toho bylo tedy ustanovením § 10 vládě propůjčeno právo stanoviti také organisaci a kompetenci orgánů disc, jakož i stanoviti pořad instancí, disc. řízení proti obecním zřízencům provádějících, cestou nař., ovšem s tím obmezením, že úprava ta má býti provedena podle obdoby ustanovení služ. pragm. pro státní zřízence. Ve smyslu služ. pragm. z 23. ledna 1914 č. 15 ř. z. provádějí disc. řízení proti státním zaměstnancům dvě disc. komise: Disc. komise první stolice a vrchní disc. komise (§ 100). Pořad instanční jde od disc. komise první stolice k vrchní disc. komisi (§ 102, odst. 2). Nař. vládní ze 14. srpna 1920 č. 483 Sb., které vydáno bylo k provedení § 10 zák. č. 16 ai 1920 povolává v § 4 k provedení disc. řízení proti trvale ustanoveným obecním zřízencům jednak disc. komisi první stolice, jednak disc. komisi druhé stolice. Nař. určuje v § 8 kompetenci disc. komise první stolice, proti jejímuž rozhodnutí připouští stížnost k vrchní disc. komisi jako k instanci konečné. V § 8, odst. 2, stanoví nař. dále, že jde-li o disc. čin zřízencův, který má za následek tresty zde uvedené, mezi nimiž je také trest přeložení do výslužby se zmenšeným výslužným nebo propuštění ze služby, tedy tresty postihující různým způsobem příjmy zaměstnancovy, rozhoduje k návrhu disc. komise obec. zast. neb vrchní správa společného zařízení, ústavu nebo podniku, v kterémžto případě jest přípustná stížnost k zemskému samosprávnímu úřadu, který rozhoduje s konečnou platností.
Z těchto předpisů plyne, že zák. dav vládě zmocnění k vydání nař. upravujícího disc. řízení proti trvale ustanoveným obecním zřízencům podle obdoby služ. pragm. pro státní zřízence, která připouští z rozhodnutí disc. komise první stolice odvolání k vrchní disc. komisi, nemínil ustanovením § 10 zák. č. 16/20 vysloviti, že obec. zast. rozhoduje zde jako instance jediná a konečná.
Z uvedeného vychází dále na jevo, že nař. č. 483/20 obsahuje ohledně kompetence orgánů disc. řízení provádějících a ohledně instančního postupu v podstatě obdobná ustanovení jako služ. pragm. státních zřízenců. Výhrada, že v případech § 8. odst. 2, cit. nař. rozhoduie obec. zast. nebo vrchní správa společného zařízení nebo podniku a v druhé instanci zemský samosprávný úřad jest sice odchylkou od ustanovení služební pragm., avšak stanovením odchylky této splňuje se pouze úmysl zák. č. 16/20 zjevný z ustanovení § 10, jehož smysl byl předem vyložen.
Z úvah těchto plyne konečně, že nař. č. 483 z roku 1920 jest ve shodě se zák. č. 16/1920, že mu nelze tudíž platnosti upříti a že proto žal. úřad byl příslušnvm ve věci jako druhá stolice rozhodovati a napadené rozhodnutí vydati.
Stěžující si obec vytýká dále jako nezákonnost, že ani zák. č. 16/1920 ani nař. č. 483/20 neobsahují předpisů ohledně disc. trestů, čímž míní patrně vytknouti, že uložení trestu, na který žal. úřad uznal, není zák. odůvodněno. Jest pravdou, že zák. č. 16/20 nemá žádného positivního ustanovení ohledně trestu disc, avšak zák., jak již uvedeno bylo, vyhradil ustanovením § 10 úpravu celeno disc. řízení, tedy i určení disc. trestu vl. nař. — Vl. nař. č. 483/20 neobsahuje výslovného předpisu o tom, jaké tresty disc. a kdy uložiti jest, nýbrž stanoví v § 2, že disc. řízení se provádí obdobně podle předpisu §§ 181 až 188 pokud se týče §§ 87—155 zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z., pokud není v dalším nic jiného stanoveno a v §§ 87—99 služ. pragm. jedná se právě o disc trestech. Podle § 87 služ. pragm. rozeznávají se tresty pořádkové a tresty disciplinární, kteréžto poslední dlužno uložiti, jde-li o služební přečin. Mezi disc. tresty uvedeno jest v § 93 pod lit. d) přeložení na odpočinek, tedy trest, na který nař. rozhodnutím bylo uznáno.
Stížnost konečně vytýká vady řízení, které spatřuje v tom, že žal. úřad neuvážil všechny skutkové okolnosti, ač se jednalo o policejního strážníka, který neustále své povinnosti porušoval, 15kráte byl disc. trestán s výstrahou suspense a propuštění, že úřad nevzal vůbec v úvahu ustanovení §§ 27 a násl. služ. předpisů policejní stráže města B. Ohledně okolností, ke kterým při stanovení trestu jest přihlížeti, stanoví § 99 služ. pragm., na který se nař. č. 483/20 odvolává, že jest zejména vzíti v úvahu tíži služebního přečinu, stupeň provinění a dosavadní chování zřízence. Z odůvodnění nař. rozhodnutí jest zjevno, že žal. úřad k těmto okolnostem při stanovení výše disc. trestu skutečně přihlížel, ježto uvážil, že jde o porušení povinností policejního strážníka, že čin spáchán byl mimo službu, po Sylvestru, v pozdních ranních hodinách, že Tomáš B. byl 15kráte disc. trestán a že byl mnohokráte svými představenými varován.
Ustanovení služebních předpisů policejní stráže města B. nemají zde pak, pokud jde o vyměření disc trestu, významu, neboť dle cit. § 99 služ. pragm. požívají platnosti trestní ustanovení obsažená ve zvláštních předpisech mimo služ. pragm. č. 15/14. Nemají tedy v tomto směru také platnost služební předpisy policejní stráže města B.
Těmito úvahami vyvráceny jsou veškeré námitky stížnosti, kterou náleželo proto jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 3472. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1015-1018.