Č. 3165.

Pozemková reforma: * Také pachtýř zabraného majetku pozemkového jest legitimován proti výpovědi z hospodaření podle části 1 c) zák. náhradového brániti se námitkami, že nebylo dosud rozhodnuto o nárocích vlastníka téhož majetku podle §§ 3 lit. a) a 11 zák. záborového neb o nároku jeho podle § 20 zák. přídělového.
(Nález ze dne 24. ledna 1924 č. 1125). Věc: Václav a Anna Š. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran výpovědi z hospodaření na zabraných nemovitostech.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 24. března 1923 vypověděl stpú st-lům, pachtýřům dvora K. náležejícího k zabranému panství S-skému, hospodaření na nemovitostech ležících v katastrálních obcích B. a Ž. a označených ve výpovědi příslušnými parcelními čísly.
Výpověď zaslal úřad okr. soudu v M. H. se žádosti, by st-lům byla
doručena spolu s příkazem, aby ve výpovědní lhůtě 6 měsíců vypově-
zené nemovitosti vyklidili a stpú-u odevzdali.
Proti tomuto opatření stpú-u podávají pachtýři stížnost k nss-ú, namítajíce, že vlastník zabraných nemovitostí Dr. Alain R. neobdržel dosud ani vyřízení stpú-u o své žádosti za ponechání půdy dle § 11 zák. záb., ani rozhodnutí o nároku na vyloučení nemovitostí ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb. a ponechání určitých objektů dle § 20 zák. příděl., kteréžto nároky již podáním z 27. července 1922 u stpú-u uplatnil.
Poněvadž o nárocích oněch dosud rozhodnuto není, a jest nejisto, zda vypovězené nemovitosti zůstanou dále zachovány dosavadnímu vlastníku jejich, a tím také st-lům jako pachtýřům, či zda budou pozemkovým úřadem převzaty, odporuje dle domnění stížnost výpověď zákonu, a nutno prý ji pro nezákonnost a vadné řízení zrušiti.
Uvažuje o této stížnosti musil se nss zabývati nejdříve vývody odvodního spisu žal. úřadu, jimiž dovozuje, že stížnost jest nepřípustná, ježto pouhý pachtýř zabraného majetku nemovitého není oprávněn k uplatňování nároků na propuštění půdy ze záboru dle § 11 zák. záb. nebo ponechání její dle § 20 zák. příděl., a také se nemůže domáhati výroku, že určitá nemovitost jako objekt právně a hospodářsky samostatný a nesloužící hospodaření na zabraných nemovitostech jest vyloučena ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb., kterážto práva může k platnosti přivésti jedině vlastník zabraného majetku.
Poněvadž st-lé jako pouzí pachtýři uspokojení nároků těch se domáhati nemohou, domnívá se úřad, že postrádají také legitimace k stížnosti, a že proto stížnost jejich jest nepřípustná.
Nss nemohl uznati správnost těchto vývodů. St-lé zajisté neuplatňují žádné z uvedených práv vlastníka zabraného majetku, zejména nežádají za vyloučení objektů ze záb. dle § 3 lit. a) zák. záb. nebo za ponechání půdy dle § 11 zák. záb. a § 20 zák. příděl., nýbrž pouze se brání proti výpovědi námitkami, že úřad nerozhodl o oněch nárocích vlastníkem uplatněných.
Při zkoumání legitimace st-lů netřeba se tudíž tázati, zda pachtýři jsou oprávněni domáhati se rozhodnutí úřadu v příčině svrchu zmíněných práv nebo které z nich by mohli samostatně k platnosti přivésti, ale třeba uvážiti, zda proti aktu stpú-u, jímž tento způsobuje předčasné zrušení pachtovního poměru a zavazuje pachtýře k vyklizení a odevzdání pachtovného předmětu dříve než dle pachtovní smlouvy se státi mělo, může se tento brániti námitkou, že akt onen nemůže býti vydán dříve, než úřad rozhodne o nárocích vlastníkových.
Nss nemůže pachtýři odepříti možnost této obrany, neboť uvedenými námitkami hájí pachtýř proti rozhodnutí správního úřadu své subjektivní právo plynoucí mu z poměru pachtovního a jest tedy ke stížnosti dle § 2 zák. o ss legitimován.
Po stránce věcné však nemohl nss uznati námitky stížnosti důvodnými.
Stížnost brání se výpovědi namítajíc, že stpú dosud nerozhodl o žádosti vlastníkově za vyloučení objektů ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb., jakož i o nárocích jeho dle § 11 zák. záb. a § 20 zák. příd.
Nss stojí na stanovisku, že uplatnění zmíněných nároků vlastníkem zabraných nemovitostí brání výpovědi jen tehdy, když stalo se již před tím, než výpověď byla dána, a když o nárocích těch v době výpovědi nebylo dosud rozhodnuto, a v tomto případě pak, že uplatnění ono vadí výpovědi pouze ohledně těch pozemků, na něž se nároky vlastníkovy vztahují.
Ze správních spisů jde na jevo, že vlastník zabraných nemovitostí uplatnil nárok dle § 11 zák. záb. teprve podáním došlým stpú-u dne 4. května 1923, tedy po dané výpovědi ze dne 24. března 1923.
Vzhledem k tomu, co svrchu řečeno, nemohou se však pacht proti výpovědi brániti námitkou, že úřad toto teprve po výpovědi učiněné podání vlastníkovo před výpovědí nevyřídil a dal výpověď bez ohledu na nárok vlastníkův dle § 11 zák. záb.
Co se týče vyloučení objektů ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb. a ponechání nemovitostí dle § 20 zák. příd., podal sice vlastník zabraných nemovitostí žádost svoji úřadu již dne 23. července 1922, tedy před rozhodnutím úřadu o výpovědi, ale v podání svém neuplatnil vlastník nárok na žádnou z nemovitostí, jichž se týká výpověď, která jest předmětem této stížnosti.
Nebylo tedy nikterak nepřípustným způsobem dotčeno právo st-lů, Když úřad dal jim výpověď z nemovitostí, ohledně nichž vlastník zmíněná práva svá k platnosti nepřiváděl.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3165. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 406-408.