Č. 3309.

Dávka z přírůstku hodnoty: I. Proti účinkům, jež § 17. dávk. řádu z r. 1920 spojuje s opomenutím projevu nesouhlasu podle odst. 3, nemůže se strana s úspěchem brániti tím, že vyhověla povinnosti své podle § 16, zejména že sama udala obecnou hodnotu, kterou za správnou pokládá. — II. Opomenutí včasného odporu (podle § 17) zbavuje stranu práva vznášeli námitky ať formální ať věcné proti sumě, kterou úřad označí jako přiměřenou hodnotu.
(Nález ze dne 3. března 1924 č. 7098/23). Věc: Alžběta M. v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka, prodavši smlouvou z 8. srpna 1921 dům č. — se zahradou v Praze, podala přiznání k dávce z přírůstku hodnoty, v němž uvedla tato data: cenu nabývací 62000 K podle trhové smlouvy z r. 1899, cenu zcizovací 160000 K, vpočítatelné náklady sumou 6000 K.
Výměrem z prosince 1921 vybídl magistrát st-lku poukazuje k tomu, že vzešly pochybnosti, odpovídá-li udaná zcizovací cena obecné hodnotě nemovitosti, aby do 14 dní udala obecnou hodnotu k 8. srpnu 1921.
K tomuto výměru st-lka odpověděla, že podle jejího názoru měl dům v době zcizení obecnou hodnotu 75000 K. Dům koupený jejím manželem r. 1899 za 62000 K nesl v r. 1921 činže 6300 K; ceny 160000 K docílila jen tím, že jí kupec jako obchodník a hostinský tolik nabídl.
Magistrát výměrem ze 7. června 1922 oznámil, že za základ pro vyměření dávky vzata bude zcizovací hodnota k 8. srpnu 1921 sumou 220000 K a poznamenal, že na základě tohoto ocenění bude dávka vyměřena, neprojeví-li st-lka do 14 dnů nesouhlas.
Když pak odpověď nedošla, vydal magistrát platební rozkaz ze 4. října 1922, jímž na základě předpokládané hodnoty nabývací 83000 K k 1. lednu 1903 a hodnoty zcizovací 220000 K vyměřena dávka 25293 K 85 h.
Odvolání z toho podané žal. úřad zamítl nař. rozhodnutím s tímto odůvodněním:
Stížnost, směřující proti vysoké hodnotě zcizovací, není důvodnou. Dle § 9, odst. 1. d. ř. není vyšetřovací úřad na cenu vázán, nýbrž jest oprávněn — a to dle svého volného uvážení — vzíti za základ obecnou hodnotu nemovitosti v době zcizení. Tato hodnota byla v řízení dle § 17 d. ř. správně zjištěna. Vyměřovací úřad, neshledav ocenění strany přiměřeným, sdělil jí výměrem ze 7. června 1922, doručeným dne 12. června 1922, svoje vlastní ocenění penízem 220000 K, určil straně 14ti- denní lhůtu k vyjádření, při čemž poukázal také na právní následky.
Ježto strana vyjádření nepodala, jest ji považovati dle ustanovení § 17 d. ř. za souhlasící. Tím jest hodnota na jisto postavena s platností konečnou.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou neshledal nss odůvodněnou.
St-lka nepopírá, že k výměru magistrátu ze 7. června 1922, jímž jí byla dána lhůta k projevení nesouhlasu s oceněním obecné hodnoty nemovitostí v době zcizení, jež úřad pokládal za přiměřené, nijakého prohlášení neučinila v dané lhůtě, dovozuje však ve stížnosti, že vyměřovací úřad přes to neprávem vzal za základ vyměření dávky hodnotu jím předpokládanou, a to jednak proto, že st-lka již dříve udala hodnotu zcizovací a při tom uvedla okolnosti, na jichž základě ji vypočtla, jednak proto, že úřad neoznačil, jak zcizovací hodnotu vyšetřil.
Soud uvážil naproti tomu: Dávkový řád z 23. září 1920 č. 545 Sb. ukládá v § 16 zcizitelům nemovitostí povinnost oznámiti úřadu veškerá data potřebná a způsobilá, aby na jich základě byla dávka vyměřena. K těmto datům náleží také označení obecné hodnoty (jak patrno zejména z odst. 4 § 17). Této povinnosti st-lka podle spisů vyhověla.
Předpisy § 17 jest upraven postup, jehož se má úřad přidržeti při vyhledávání hodnoty. Úřadu dány jsou dvě možnosti: buď položiti za základ dávce údaje strany anebo, nepokládá-li je za správné, postupovati způsobem vytčeným v odst. 3 a násl., to jest oznámiti straně sumu, kterou hodlá vzíti za základ pro vyměření dávky, při čemž ve smyslu uvedeného předpisu nikterak není vázán uvésti, na jakém základě onu sumu zjistil. V tomto případě jest straně zůstavena jediná možnost brániti se tomu, aby suma úřadem za přiměřenou uznaná nebyla vzata za základ dávky, totiž ve lhůtě jí stanovené prohlásiti, že nesouhlasí, aby dávka byla vyněřena na základě oné sumy. Nepodá-li ve lhůtě takovéto vyjádření, jest tím z jakéhokoli spolupůsobení při stanovení hodnoty vyloučena (»budiž dávka vyměřena za základě hodnot úředně předpokládaných«). Z této disposice zák. vyplývá jednak, že proti účinkům, jež § 17 spojuje s opomenutím projevu nesouhlasu ve smyslu odst. 3, nemůže se strana s úspěchem hájiti tím, že vyhověla povinnosti ve smyslu § 16 ji stíhající, zejména že sama udala obecnou hodnotu, již pokládá .za pravou, při čemž je lhostejno, zdali udání to věcně odůvodnila čili nic; jednak, že opomenutí včasného odporu zbavuje ji práva vznášeti námitky ať meritorní ať formální proti sumě, kterou úřad jako hodnotu přiměřenou označil.
Námitky stížnosti soud z těchto důvodů nemohl uznati za oprávněné a stížnost proto zamítl.

Citace:

č. 3309. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 708-710.