Č. 3398.

Pozemková reforma: I. Otázka, jsou-li mezi státem zabranými nemovitostmi objekty dle § 3 lit. a) záb. zák. ze záboru vyloučené, vznesena byla stranou in judicium teprve tehdy, když žádost o vyloučení objektů těch u stpú-u byla podána; vznesena-li žádost ta ve vyjádření podaném dle § 3 náhr. zák. u soudu, je rozhodným den, kdy od soudu došla ke stpú-u. — II. Je nezákonné, započte-li stpú do záboru nemovitosti dotčenému majiteli nepatřící.
(Nález ze dne 26. března 1924 č. 5009).
Věc: Dr. Jan F. v H. proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. president v. v. Rudolf Vyšín) o zábor, zamýšlené převzetí a tři výpovědi z hospodaření na zabraných nemovitostech.
Výrok: Naříkané opatření z 9. dubna 1923, pokud se týká nemovitostí ..., zrušuje se pro vady řízení; v ostatním se stížnosti zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: I. V knihovní žádosti podané dne 22. dubna 1923 u okr. soudu v Lučenci navrhl stpú, aby na nemovitostech patřících vlastnicky st-li, zapsaných v ..., bylo poznamenáno, že nemovitosti ty jsou státem zabrány podle zák. ze 16. dubna 1919 č. 215 Sb., že stpú hodlá je dle §§ 2 a násl. zák. z 8. dubna 1920 č. 329 Sb. a zák. z 13. července 1922 č. 220 Sb. převzíti. Současně navrženo, aby st-li doručeno bylo v znamení o zamýšleném převzetí s výzvou dle § 3 cit. zák.
Příslušná soudní usnesení byla st-li doručena 14. května 1923.
II. 1) Žádostí podanou u okr. soudu v L. vypověděl žal. úřad všem osobám hospodařícím na nemovitostech blíže uvedených označením čísel parcel zapsaných ve vložkách ... ve smyslu části I. c) náhr. zák. hospodaření na těchto nemovitostech na dobu 6 měsíců. Žádost ta datována je 31. květnem 1923 a nese č. 32 032/H.
2) Žádostí datovanou 30. května 1923 č. 33 532/23/II/4 vypověděl žal. úřad st-le z hospodaření na nemovitostech jím obhospodařovaných, zanesených ve vložkách č. — ... , jak jsou označením kat. částic v žádosti uvedeny.
3) Žádostí datovanou 31. května 1923 č. 35531/23/II/4 vypověděl žal. úřad Desideru L. hospodaření na nemovitostech jím jako pachtýřem st-le obhospodařovaných, zapsaných ve vl. č. 1 a 378 kat. obce H., jak jsou označením kat. částic v žádosti uvedeny.
O dvou proti těmto opatřením směřujících stížnostech uvažoval nss takto: ...
Bezdůvodnou shledána byla výtka nezákonnosti, vytýkající, že do opatření žal. úřadu ohledně záboru a zamýšleného převzetí a do výpovědi z hospodaření pojaty byly i nemovitosti, o nichž stížnost tvrdí, že jsou objekty dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučenými.
Nss stojí na stanovisku, jež zaujal již dříve v řadě nálezů, dle něhož jsou ovšem nemovitosti, vyhovující všem náležitostem v § 3 a) záb. zák. uvedeným, po zák. samém ze záboru vyloučeny. Dle názoru nss-u nenastává však vyloučení jich ipso facto, nýbrž je třeba, aby deklarováno bylo zvláštním rozhodnutím stpú-u. Dokud pak strana nevznesla nárok plynoucí z § 3 a) záb. zák. in judicium tím, že zažádala o vyloučení jich ze záboru, stačí, když stpú před svým disposičním aktem s půdou zabranou odpoví si na otázku, zda není tu objektů dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučených, jen pro svoji potřebu a když neshledá ničeho, co by jej ku kladnému zodpovědění nutilo a zejména nemaje podnětu vlastníkem daného, pojme do svého disposičního aktu veškerou půdu zabranou.
Dle toho je tedy pro posouzení důvodnosti této výtky rozhodnou okolnost, zda st-l před vydáním nař. opatření ohledně záboru a zamýšleného převzetí a nař. výpovědí podal žádost, v níž uplatnil, že mezi jeho majetkem záboru podléhajícím jsou objekty dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučené.
Že by se tak bylo stalo, dříve než byl poznamenán zábor a zamýšlené převzetí, st-l ani netvrdí. Vždyť ve stížnosti podané proti tomuto opatření dovolává se jediné svých vyjádření podaných u okr. soudu v L. na vyzvání, které právě v tomto opatření bylo obsaženo.
Stížnost sama uvádí, že ve vyjádřeních těch byla zahrnuta žádost, aby poznámka záboru a zamýšleného převzetí byla vymazána z oněch nemovistostí, ohledně nichž ve vyjádření tom uvedeno, že jsou objekty dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučenými. Je to vyjádření, jež došlo k soudu v L. dne 13. června 1923. Je tedy zřejmo, že st-l před nař. opatřením žal. úřadu ohledně záboru a zamýšleného převzetí z 9. dubna 1923, dne 14. května 1923 jemu doručeným, žádosti uplatňující nárok dle § 3 a) záb. zák. nepodal.
Ale st-l nárok ten u žal. úřadu neuplatnil ani před nař. vypovědmi. Stížnost proti výpověděm podaná dovolává se pouze svrchu uvedeného vyjádření, které je i ve spisech založeno a v němž skutečně ohledné řady nemovitostí je tvrzeno, že jsou objekty dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučenými. Ale toto vyjádření, obsahující žádost za rozhodnutí dle § 3 a) záb. zák., nebylo podáno u stpú-u, nýbrž u okr. soudu v L., který je teprve výnosem ze 27. června 1923 stpú-u odeslal. K stpú-u došlo dle záznamu podacího teprve 4. července 1923. U soudu podati sluší ovšem vyjádření, na které nemovitosti činí vlastník nárok dle § 11 záb. zák., ale není v zák. ustanovení, že by soud byl příslušným přijímati i žádosti o rozhodování dle § 3 a) záb. zák. Možno tedy považovati žádost tu za podanou teprve oním dnem, kdy došla k stpú-u, tedy 4. července 1923. Za den podání výpovědi sluší pak dle názoru nss-u považovati den, kdy výpověď stpú-u 3 návrhem na doručení její došla k příslušnému soudu. Neboť doručení výpovědi přenechává zák. náhradový soudu a nemá stpú žádné ingerence na doručení to. Dle spisů došly výpovědi k okr. soudu v L. 17. a 23. června 1923. Proto nemůže býti právem tvrzeno, že by se byl st-l u stpú-u výroku o tom, že určité nemovitosti jeho jsou ze záboru vyloučeny, domáhal dříve, než byly stpú-u dány nař. výpovědi.
Jsou proto námitky nezákonnosti, čerpané z § 3 a) záb. zák. vznesené proti záboru, zamýšlenému převzetí i výpověděm bezdůvodné.
Nezákonnost nař. opatření ohledně záboru a zamýšleného převzetí vidí st-l v tom, že žal. úřad zábor a zamýšlené převzetí vztahuje i na nemovitosti, jež st-li vůbec vlastnicky nepatří. Jako takové uvádí stížnost nemovitosti ...
Odvodní spis žal. úřadu namítá, že tato výtka je nepřípustná jednak proto, že stížnost dostatečně ji neprecisuje, neudávajíc, od které doby není st-l vlastníkem těchto nemovitostí, a nevyličujíc blíže vlastnické poměry, jednak proto, že byly-li snad spolu zabrány některé nemovitosti st-li nepatřící, nebylo zasaženo do jeho práv, když stížnost netvrdí, že by po jich vyloučení ze zabraného souboru klesla výměra souboru toho pod výměru v § 2 záb. zák. uvedenou. Nss neshledal stanovisko žal. úřadu správným. Výtka je dostatečně formulována tvrzením, že nemovitosti ony nepatří st-li a tím, že stížnost udává, že nemovitosti ty částečně se svolením stpú-u byly odprodány, částečně, že knihovní zápisy nekryjí se se skutečným stavem. Nelze tedy výtku tu odmítnouti poukazem na § 18 zák. o ss. Nelze však také tvrditi, že by poznamenáním záboru a zamýšleného převzetí na nemovitostech st-lovi nepatřících nebylo zasaženo do jeho práv. Nikdo zajisté není povinen dáti si do svého souboru nemovitostí započítati nemovitosti cizí, jemu nepatřící. Vždyť záborem vzniká právo státu, převzíti zabranou půdu a tedy i povinnost ji odevzdati. St-l tedy právem brání se tomu, aby mu byla ukládána povinnost, korespondující s právem státu, zabranou půdu převzíti, ohledně nemovitostí mu vlastnicky nenáležejících. Bylo tedy věcně o námitce té rozhodovati.
Tu pak není z nař. opatření žal. úřadu ani z předložených spisů administrativních zřejmo, oč žal. úřad opíral své zjištění, že ony nemovitosti st-li vlastnicky náležejí. Odvodní spis uvádí, že výpisy z knih pozemkových a okolnost, že soud poznámky povolil a vykonal i na těchto nemovitostech, dokazují nesprávnost opačného tvrzení stížnosti. Dle stálé judikatury nss nelze však slov § 2 záb. zák. »vlastnicky náležející« pojímati ve smyslu čistě civilisticko-právním. Dle přesvědčení nss-u je vlastníkem ve smyslu cit. ustanovení i ten, kdo ještě sice nenabyl knihovního vlastnictví, ale objektu onoho získal způsobem tvořícím řádný titul k založení práva vlastnického a také vykonává neb aspoň vykonávati může skutečnou moc nad ním. Vzhledem k tomuto stanovisku shledal ovšem nss, že knihovní zápis není jediné rozhodným, a že skutkové zjištění žal. úřadu, opírající se jedině o tento zápis, je neúplným a vadným. Poněvadž je pak stížnost popírá, tvrdíc, že vlastníkem oněch nemovitostí není st-l, nýbrž osoby jiné, muselo nař. rozhodnutí z 9. dubna 1923, pokud týká se nemovitostí ... býti zrušeno pro vady řízení, aby za součinnosti strany bylo zjištěno, je-li správným tvrzení st-lovo, že nemovitosti ty po rozumu § 2 záb. zák. jemu vlastnicky nenáležejí.
Stížnost ohledně výpovědi ani netvrdí, že by výpovědi byly i některou z těchto nemovitostí stihly a nemá proto zrušení to ovšem na výpovědi naříkané vlivu.
Stížnost vidí konečně předčasnost a tedy nezákonnost nař. výpovědí v tom, že nebylo vyčkáno rozhodnutí nss-u o stížnosti podané proti záboru a zamýšlenému převzetí, že nebylo vyčkáno výsledků jednání o případnou dohodu, kterou by event. výpověď mohla se státi vůbec bezpředmětnou. Námitky ty nebyly shledány důvodnými. Nehledě k tomu, že stížnost podaná u nss sama o sobě nemá odkladného účinku (§ 17 zák. o ss), je z nálezu tohoto zřejmo, že stížnost ta, pokud jde o nemovitosti, na něž se vztahují výpovědi, se zamítá jako bezdůvodná. Jeví se proto námitka tato vlastně bezpředmětnou.
Pokud jde o jednání ve příčině smírné dohody, tu i kdyby se stranou bylo zahájeno — kdy a jak se to stalo, stížnost ani neuvádí — nemohlo by to úřadu brániti, aby přes to vydal rozhodnutí zákonu odpovídající. Nss stojí na stanovisku stpú, že jednaje s vlastníkem zabraného velkého majetku o možnou dohodu ve příčině jejího převzetí, nevystupuje jako úřad judikující, nýbrž jako zástupce státu, tedy jedné ze smlouvajících se stran. Jeho prohlášení při jednání takovém učiněná nemají tedy povahu právní moci schopného rozhodnutí neb opatření, nýbrž právě jen povahu prohlášení strany, takže dovolávání se takového prohlášení ve stížnosti u nss podané nemůže vůbec dovoditi nezákonnost neb vadnost rozhodnutí žal. úřadu ...

Citace:

č. 3398. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 868-871.