Č. 3353.

Školné na stát. školách středních: I. Školné na středních školách státních, vyměřované podle vlád. nař. z 19. prosince 1921 č. 463 Sb., není veřejnou dávkou, jakou má na zřeteli § 111 úst. listiny. — II. Jest nezákonné, položil-li úřad za základ výměry školného na státních školách příjem povinníkem za předchozí kalendářní rok přibližně udaný a ne příjem naposledy v předchozích letech provoplatně zdaněný.
(Nález ze dne 12. března 1924 č. 1219).
Prejudikatura: Boh. 2667 adm.
Věc: Vilém F. v P. proti zemské školní radě v Praze o výměru školného za školní rok 1922/23.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuj í pro nezákonnost.
Důvody: Profesorský sbor státního čes. reál. gymnasia vyměřil st-li usnesením z 27. listopadu 1922 podle vl. nař. z 19. prosince 1921 č. 463 Sb. na školní rok 1922/23 školné za syna Antonína částkou 400 K.
Odvolání, v němž namítal st-l, že podkladem pro vyměření školného může býti podle uvedeného nař. jedině poslední zdaněný příjem, nikoli příjem přiznaný, zamítla zšr v Praze nař. rozhodnutím důvodů neudavši.
Rozhoduje o stížnosti vytýkající nař. rozhodnutí jak vadnost řízení, tak nesprávné právní posouzení, musil nss podrobiti především právnímu rozboru námitku vrcholící v názoru, že vlád. nař. č. 463/1921, jež tvoří právní základ nař. rozhodnutí, odporuje předpisům zák. z 29. února 1920 č. 121 Sb. (ústavní listiny) proto, že zmocnění dané §em 9 zák. z 9. dubna 1870 č. 46 ř. z. ministru záležitostí duchovních a vyučování bylo §§ 111 resp. 81 a 84 ústavní listiny zrušeno.
Nss nemohl jíti ve stopách tohoto právního nazírání.
Ústavní listina vyslovila v § 111 stěžejní ústavně-právní zásadu, že daně a veřejné dávky vůbec mohou se ukládati jen na základě zákona a vyhradila tím normativní úpravu tohoto výseku právního řádu výhradně zákona. Sluší tedy v přítomném sporu odpověděti nejprve na otázku, lze-li školné na středních školách pojmově přiřaditi k daním a veřejným dávkám, jaké má na mysli cit. předpis ústavní listiny.
Nemůže býti pochyby o tom, že školné na středních školách podle své právní povahy nelze zahrnouti v pojem daně, jakožto berně, již veřejná moc ukládá na povinné osoby a předměty za účelem povšechné úhrady veřejného hospodářství (srv. Caha: Finanční věda a právo, str. 19., Dr. Kaizl: Finanční věda §§ 20—26).
Ale školné na středních školách nelze ani uznati za veřejnou dávku, o které mluví ústavní listina v § 111. Celý historický vývin středního školství a gymnasií jakožto nejprvotnější organisační formy jeho, ukazuje k tomu, že si státní moc arogovala postupem doby nejenom právo vésti vyšší intelektuelní výchovu dospívající generace a dozírati k ní, nýbrž že pokládala za svoji povinnost, starati se také o to, aby se výchova středoškolská stala přístupnou každému, kdo nabýti chce vyššího vzdělání ústavy těmi poskytovaného a vyhoví určitým zákonným podmínkám.
Na těchto zásadách všeobecných spočívá již osnova organisace gymnasií a reálných škol schválená cís. nař. z 16. září 1849 č. 393 ř. z. Osnova ta ponechává v § 3 právo k zřizování ústavů gymnasijních každému za určitých přesně vymezených předpokladů, vížíc pouze zřízení takové na schválení státní správy školské a prohlašuje v §§ 9 a 12 za státní a veřejná gymnasia taková, jež jsou buď výlučně nebo převážnou měrou vydržována z veřejných fondů státu.
Přijímání žáků do ústavů těch upraveno jest předpisy uloženými v §§ 59 a násl. uvedené osnovy a vyžaduje se k němu mezi jinými podmínkami též, aby rodičové neb zákonní zástupcové osoby návštěvy gymnasia se dožadující, osobně nebo písemně projevili přání, aby žák ten do gymnasia byl přijat. A v § 57 jest vysloveno, že se platí na státních gymnasiích školní plat, jehož výši mají určiti podle poměrů jednotlivých korunních zemí zemské školní rady se schválením min. jakož i že na ostatních gymnasiích mají korporace resp. společnosti, jež ústav takový vydržují, samy určiti, má-li se školné a jaké platiti, při čemž při veřejných gymnasiích tohoto druhu stanovení školného jest závislé na schválení zšr-y. Zaplacením školného nabývá pak žák podle znění 3. odst. cit. § 57 práva, účastniti se na vyučování ve všech předmětech, kterým se vyučuje na ústavu tom a ve třídě, v níž žák jest.
Tento právní stav nedoznal změny ani dalším vývojem zákonodárství, které přineslo nové normy pouze ve příčině pravomoci k vydávání nařízení o školním platu, o jeho výši a způsobu vyměřování i vybírání, jinak však se nedotklo právního poměru žáka resp. zákonného zástupce jeho ke zmíněným veřejným státním učelištím (srv. min. nař. z 1. ledna 1852 č. 18 ř. z., zák. z 9. dubna 1870 č. 46 ř. z., min. nař. z 19. dubna 1870 č. 63 ř. z., ze 7. května 1879 č. 70 ř. z., z 12. června 1886 č. 100 ř. z., z 6. května 1890 č. 76 ř. z. a ze 7. března 1909 č. 41 ř. z.).
Z toho, co předesláno, plyne, že přijetím do veřejného státního ústavu středoškolského vzniká mezi státem jako vydržovatelem školy a žákem resp. jeho zákonným zástupcem veřejnoprávní poměr, jehož podstatným obsahem jest s jedné strany závazek státu, že bude poskytovati žáku vyšší školní vzdělání, s druhé pak závazek žáka resp. jeho zákonného zástupce, že jest ochoten ke všem plněním a úplatám, jež jsou spojeny podle zákonitých předpisů s návštěvou dotčeného ústavu.
Je-li tomu tak, pak nelze po názoru nss-u pozírati na školné na státních středních školách jinak, než jako na veřejnoprávní úplatu za vyučovací úkony, jež státní správa poskytuje tomu, kdo si vyžádal od ní určitých vyučovacích služeb. Při této právní kvalifikaci školného na středních školách státních jako veřejnoprávní úplaty, nelze mluviti o veřejné dávce v technickém slova smyslu, neboť školné ve všech svých vývojových fásích zůstalo povždy ekvivalentem za poskytované vyučování za účelem dosažení určitého vzdělání a nestalo se zejména všeobecným příspěvkem finančně-technickým k úhradě všeobecných břemen státních, vybíraných u příležitosti dovolání se úředního výkonu jako výronu státního impéria, jak tomu jest právě u poplatků v technickém smyslu.
Bylo proto trvati na názoru, že školné na státních středních školách podle své genese i právní povahy není veřejnou dávkou, jakou má na mysli § 111 úst. list. a že tudíž ukládání jeho není vyhrazeno zákonu. Potom však platnosti nař. č. 463/21 nestojí v cestě § 111 úst. list. a jest tudíž názor stížnosti v tomto směru právně mylným.
Bylo tedy jenom ještě v rámci stížnosti zkoumati, zdali nař. to vyhovuje požadavkům §§ 55, 81 a 84 úst. list.
Zmíněné nař. vydáno bylo na základě zmocnění daného výkonné moci vládní jednak zák. z 9. dubna 1870 č. 46 ř. z., jednak §em 19 uher. zák. čl. 30 : 1883, které se vzhledem na recepční normu čl. 2 zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. staly součástkou právního řádu republiky čsl. a nebyvše novým zákonem ani změněny ani výslovně zrušeny (srv. § 9 o. z. o.), jsou dosud platnou právní normou. Opírá se tedy nařízení to o platný zákon a nelze tvrditi, že by právní existence jeho odporovala § 55 úst. list. Okolnost, že cit. zákony zmocňují v duchu tehdejších státoprávních poměrů jednotlivého člena vlády k úpravě školného na středních školách cestou nařizovací, nemůže odníti zmocnění tomu platnosti i v právním řádu republiky čsl., neboť ve státu tomto nastoupila podle § 64 úst. list. ve příčině výkonu moci nařizovací na místo jednotlivého ministra vláda celá, která jako jednotný celek vykonává veškerou výkonnou moc vládní, pokud není vyhrazena presidentu republiky. Že by však shora cit. nař. nevykazovalo po stránce formální všechny náležitosti, jež pro platnost nařízení vyžaduje ústavní listina (§§ 81 a 84), není ani ve stížnosti bráno v pochybnost.
Ze všeho toho, co předesláno, plyne, že byla vláda republiky čsl. oprávněna vydati nař. o školném na státních školách středních z 19. prosince 1921 č. 463 Sb. a že nař. to jest v souhlasu se zákonem. Opřel tedy žal. úřad své rozhodnutí v přítomném sporu o platnou právní normu a jest stížnost v tomto směru bezdůvodná.
Ve věci samé dal se nss vésti těmito úvahami:
Nařízení č. 463/1921 o školném a taxách za zkoušky na státních školách středních spočívá podle jasného znění §§ 2, 3, 4, 11 a 12 na zásadě, že jest pro výši školného rozhodujícím příjem řádného žáka neb toho, kdo ze zákona jest povinen jej živiti aneb obou dohromady a osvobozuje v § 2 žáka od školného v těch případech, nemá-li ani on, ani zákonný vydržovatel jeho, ani oba dohromady většího ročního příjmu než 20 000 K.
Příjmem pro stanovení školného ve smyslu tohoto nař. sluší pak podle § 5, odst. 1 cit. nař. rozuměti příjem pravoplatně podrobený dani z příjmu a to pro berní rok, v němž školní rok se začíná a není-li daň z příjmu pro tento rok ještě pravoplatně předepsána, příjem, který byl naposledy v předcházejících letech pravoplatně zdaněn.
Z toho vysvítá, že nařízení vyrozumívá příjmem pravoplatně dani z příjmu podrobený onen příjem, z něhož byla daň z příjmu pro určitý berní rok pravoplatně předepsána. Pro stanovení školného podle pevných sazeb v nař. uvedených nerozhoduje tudíž — jak ostatně již vysloveno v nál. Boh. 2667 adm. — příjem, který kdo v určitém roce měl anebo který ve výkazu příjmovém, pro stanovení školného předepsaném, pro předchozí kalendářní rok uvedl, nýbrž onen příjem, který naposledy v předchozích letech byl právoplatně zdaněn. Školské úřady jsou tudíž z pravidla vyjímajíc případy § 5, odst. 2. cit. nař. povinny vzíti při vyměření školného za základ právě uvedený příjem a na této základně stanoviti výši školného podle sazeb určených v §§ 3, 4 resp. 11 a 12.
Podle výkazu příjmového na školní rok 1922/23 stvrzeného berní správou v ..., který tvořil součást skutkového základu nař. rozhodnutí, byla st-li předepsána naposledy pravoplatně daň z příjmu na rok 1919 a činil příjem dani té podrobený 20 402 K, z čehož připadlo na služební plat 16 657 K. Byl tudíž podle § 5 cit. nař. tento příjem příjmem pro posouzení povinnosti k placení školného v roce 1922/23 rozhodným, nikoliv však příjem za předchozí kalendářní rok, jejž st-l ocenil částkou 60 000 K — 100 000 K.
Jelikož z uvedeného a jedině směrodatného příjmu připadlo na služební platy st-le 16 657 K a tedy více než dvě třetiny (srv. § 3 cit. nař.), a ani úřad netvrdí, že by šlo o některý z případů § 5, odst. 2 cit. nař., slušelo st-le po rozumu § 3, třetí věty uvedeného nař. od povinnosti k placení školného za školní rok 1922/23 osvoboditi.
Nař. rozhodnutí neuvádí sice důvodů, ze kterých by bylo patrno, z jakého právního názoru žal. úřad vycházel. Ze spisů správních, zejména ze seznamu (přehledu) k němu přiloženého však vyplývá, že základem pro vyměření školného byl příjem st-lem za předchozí kalendářní rok přibližně udaný a že tedy vycházel žal. úřad z názoru, že rozhodujícím pro vyměření školného není příjem posléze pravoplatně zdaněný, nýbrž příjem stranou přiznaný.
Podle toho, co shora dolíčeno, nelze však názor tento uvésti v soulad se zákonem a jest tedy nař. rozhodnutí založené na tomto právním názoru v rozporu se zák., pročež je bylo zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3353. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 793-796.