Č. 3528.

Školství: I * Předpis prvé věty § 3 zák. ze 3. dubna 1919 č. 189 Sb. ve znění zák. z 9. dubna 1920 č. 295 Sb. o přijímání žactva z míst vzdálenějších 4 km platí jak o školách menšinových (§ 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb.), tak o školách obecných a měšťanských, zřízených podle starších zákonů o zřizování škol. — II. Povšechný výklad o obsahu a účelu zákonů č. 189/1919 a 295/1920.
(Nález ze dne 28. dubna 1924 č. 10.576/23).
Věc: Místní školní rada v Č. D. proti ministerstvu školství a národní osvěty stran přijímání dětí z cizích obvodů školních do školy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutími bylo postupem instancí — a to částečně zamítnutím rekursů místní školní rady v Č. D. do výroků zemské školní rady o přijetí dítek do škol v Č. D., částečně vyhověním rekursům rodičů dítek do těchto škol nepřijatých — vysloveno, že řada dítek a to ....... mají býti přijaty do německé školy občanské v Č. D., dále že děti ... mají býti přijaty do české měšťanské školy v Č. D. a konečně že Anselma B. má býti přijata do české obecné školy (expositury) ve V.
Rozhodnutí byla odůvodněna v podstatě tím. že podle § 3 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. ve znění zák. z 9. dubna 1920 č. 295 Sb. nelze uvedeným dětem, třebas bydlí, pokud se týče pocházejí z obcí mimo školní obvod č. d-ský, odepříti přijetí do uvedených škol, jelikož místo v učebnách stačí a počet 80 žáků v jedné třídě není překročen.
Proti těmto rozhodnutím směřuje stížnost místní školní rady v Č. D., ve které se vytýká v podstatě porušení práva mšr-y, rozhodovati o přijetí cizích dětí do škol č. d-ských, podávající se z § 38 řádu škol. a vyuč. a ve které se tvrdí, že předpis § 3 shora uvedených zák., týkajících se výhradně škol menšinových, na případy č. d-ské, kde o menšinové školy nejde, vztahovati nelze.
Stížnost neshledal nss důvodnou z těchto úvah:
Jest ovšem pravda, že podle § 38 řádu škol. a vyuč. z 29. září 1905 č. 159 ř. z. dítky, které bydlí mimo obvod školní, potřebují k přijetí do školy, kde zemským zákonem nic jiného není předepsáno, povolení místního úřadu školního. Stejně stanoví § 11 čes. zák. o zřizování škol z 19. února 1870 č. 22 z. z., že děti mimo osadu školní přebývající, mají býti přijaty jen potud, pokud se tím počet 80 školních dětí v jedné třídě nepřekročí a pokud se tím školní světnice nepřeplní.
Dle těchto ustanovení a podle předpisu § 11 č. 4 čes. zák. o dozoru ke školám z 24. února 1873 č. 17 z. z., pokud se týče podle § 25 č. 6 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. jest ovšem věcí mšr-y rozhodovati v prvé stolici o přijetí dětí cizích do škol mšr-ě podřízených.
Podle předpisu § 3 zák. č. 189/19 pozměněného zák. č. 295/20 nelze však ani žactvu z míst vzdálenějších 4 km od budovy školní přijetí do školy obecné neb občanské odepříti, jestliže a pokud místo v učebnách stačí a počet 80 dětí v jedné třídě není překročen. Předpisem tohoto zák., který v tomto směru, jak dále bude dovozeno, platí na veškeré obecné a občanské školy, byly tedy rozhodující činnosti mšr-y co do přijímání cizích dětí dánv zákonné meze v tom směru, že jsou-li podmínky shora cit. § 3 splněny, mšr přijetí cizích dětí po právu odepříti nemůže. Tuto okolnost uznává ostatně z části i stížnost sama, tvrdí však, že předpisu § 3 zák. č. 189/19 a 295/20 na tento případ použíti nelze, poněvadž školy č.-dské nejsou školami menšinovými a poněvadž předpis § 3 uvedených zák. podle názoru stížnosti platí toliko pro školy menšinové. Toto stanovisko stížnosti není však správné. Zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. pojednává podle svého nadpisu o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích. V jednotlivostech pak obsahuje zákon předpisy, které lze děliti co do kategorie škol, pro něž jsou dány, zhruba na tři druhy: Do prvého druhu náležejí ony předpisy, které podle výslovného svého ustanovení týkají se jenom oněch škol, které podle předpisů tohoto zákona jsou zřízeny a spravovány, tedy škol zřízených podle §§ 1, 2, 4 a 5. Tyto školy jsou ovšem podle terminologie zavedené, pokud se týče uznané § 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. školami menšinovými, a nelze upříti, že právě předpisy o školách menšinových jsou nejvýznačnějším obsahem zák. č. 189/19, Do této skupiny předpisů náleží vedle zmíněných již §§ (1, 2, 4 a 5) také ještě §§ 6 a 7 zák. č. 189/19. Ve všech těchto §, zejména viz §§ 4, 5, 6 a 7, jest výslovně uvedeno, že se předpisy těchto §§ týkají toliko škol ve smyslu §§ 1 a 2 zák. zřízených, pokud se týče mluví se v § 7 výslovně o těchto školách, t. j. v souvislosti jednotlivých §§ zřejmě také jenom o školách uvedených v § předcházejícím šestém, tedy o školách dle §§ 1 a 2, resp. 5 zřízených.
Do druhé kategorie náležejí předpisy ony, které se podle výslovného svého znění vztahují jak na školy zřízené podle §§ 1, 2, pokud se týče § 5 zák. č. 189/19, tak i na školy zřízené podle zák. starších. Sem náleží zejména, — nehledí-li se k povšechným předpisům §§ 14, 15 a 16 — §§ 8 a 9, kde zřejmě a výslovně se mluví též o školách posaváde zřízených, pokud se týče o školách podle starších zák. zřízených.
Zbývá však ještě třetí kategorie předpisů, totiž takových, o nichž zák. č. 189/19 sám výslovně nepraví, vztahují-li se jenom na školy dle §§ 1, 2 a 5 tohoto zák. zřízené nebo i na školy jiné, zřízené podle předpisů starších. Sem náležejí zejména, jak ze znění příslušných §§ů zřejmo, § 3 a dále §§ 10—13 zák. Ve všech těchto §ech nečiní se rozdíl mezi školami zřízenými podle zák. č. 189/19, pokud se týče 295/20 a mezi školami zřízenými podle zák. starších; rozdělování takové jest zejména v příčině škol soukromých již proto zbytečné, poněvadž v příčině zřizování škol soukromých zák. č. 189/19 nových předpisů nemá, zachovává tedy v platnosti (arg. § 14) dřívější předpisy, zejména §§ 70 a násl. ř. zák. o školách národních z r. 1869, kteréžto předpisy mění jenom v některých směrech, zejména pokud jde o právo veřejnosti, o zrušení a pod.
Pokud pak jde o § 3, tedy jest z jeho již shora uvedeného znění zřejmo, že tento § výslovným předpisem na školy podle §§ 1 a 2 zák. omezen není. Když naproti tomu zák. na jiných místech, vydávaje předpisy, které chtěl míti omezeny jenom na školy »menšinové«, výslovně tak uvedl (viz §§ 4, 5, 6, 7), nelze míti za to. že zákon chtěl předpis § 3 také jenom omeziti na školy dle §§ 1, 2 a 5 zřízené; že zákon význam § 3 tak omeziti nechtěl, je zřejmo také z té skutečnosti, že tento § v podstatných směrech byl doplněn zák. z 9. dubna 1920 č. 295 Sb., aniž výslovná taková zmínka se stala, tedy zákonem, který vydán byl současně se zák. č. 292/20, stanovícím v § 2 pojem menšinových škol a rozšiřujícím jejich počet, a jenž (zák. č. 295/20) ve směru korespondujícím s předpisem § 3 doplnil také § 9 zák. č. 189/1919 novým odstavcem o změně hranic obcí školních a o stanovení obvodu jednotí, školám a při tom výslovně změny tyto v § 9 vztáhl jak na školy dle tohoto zák., tak i na školy podle starších zák. zřízené.
Za tohoto stavu věci nutno míti za to, že předpis prvé věty § 3 o přijímání dětí z míst vzdálenějších 4 km do školy obecné nebo občanské nelze omezovati jenom na t. zv. školy menšinové, nýbrž že předpis ten platí též na školy zřízené a spravované podle starších zák. zemských o zřizování škol.
Tento výklad souhlasí též se zřejmou tendencí zák. č. 189/19 a 295/20, která vrcholila v tom, aby nejenom zakládání nových škol (menšinových) přímo bylo usnadněno, ale aby zakládání těchto nových škol a zejména jejich umísťování podle § 7 bylo usnadněno tím, že se předsedovi zšr-y poskytne právo k dalekosáhlým opatřením i ve příčině škol zřízených podle starších zák. Mezi tato opatření, která měla usnadniti zakládání nových menšinových škol, náleželo pak zejména i právo zrušovati přebytečné třídy a školy podle § 9, právo měniti hranice obvodů školních, a sem patří též předpis § 3 o tom, že nemůže býti odepřeno přijetí do školy dětem z míst vzdálenějších nad 4 km od budovy školní; neboť jest zřejmo, že právě tímto předpisem dětem navštěvujícím školu některou (obecnou nebo občanskou) měla býti v případě zrušení této jejich školy zajištěna návštěva jiné školy.
Proti tomuto výkladu zákona nelze se právem dovolávati materialií sněmovních, kde ovšem podle stenografického protokolu o 42. schůzi Národního shromáždění z 3. dubna 1919 str. 1106 zpravodaj konstatoval v »souhlase s jednomyslným usnesením školského výboru, že § 11 zák. a vůbec tento zákon (t. j. zák. č. 189/19) týká se pouze menšinových škol národ, nebo národnostních«. Neboť zákon nutno vykládati podle jeho znění popřípadě podle tendence vyplývající ze znění zák. a jeho souvislosti s ostatním zákonodárstvím školským, nelze však z projevu jednotlivého člena zákonodárného sboru vyvozovati, že by zákonu bylo přikládati smysl, jeho znění a tendenci celého zákonodárství školského odporující.
Z těchto úvah nelze shledati, že by nař. výroky žal. úřadu v mezích stížných bodů stížností uplatňovaných odporovaly zákonu, a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3528. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1126-1129.