Č. 3312.

Školství: I. * Předpisem § 20 č. 5 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. není dotčen předpis § 7, odst. 1 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. o nuceném nájmu místností pro účely škol menšinových. — II. * Nezákonný jest výrok, učiněný ministerstvem školství a národní osvěty v rozhodnutí o nuceném nájmu podle uvedeného § pro ubytování učitele menšinové školy toho povšechného znění, že »v případě, že by učitel, pro něhož se byt zabírá, byl jinam přeložen, zemřel anebo z jiné příčiny bytu nepotřeboval, jest oprávněno ministerstvo školství a národní osvěty ubytovati v něm jinou osobu učitelskou ustanovenou na školách« v témže místě. — III. * Práva záboru pro ubytování učitele menšinové školy lze použíti nejen při původním zřízení školy, nýbrž i při škole již zřízené, kdykoli se později naskytne nutnost opatřiti pro takového učitele vhodný byt.
(Nález ze dne 3. března 1924 č. 3489.)
Věc: Hedvika H. v O. proti ministerstvu školství a nár. osvěty o nucený nájem bytu.
Výrok: Rozhodnutí ze 16. září 1922, pokud vyslovuje, že v zabraných, ale případně příště uprázdněných místnostech lze ubytovati osobu učitelskou, působící na školách v O., a rozhodnutí ze 16. listopadu 1922 v celku zrušují se pro nezákonnost. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Mšano, aby zabezpečilo vhodné bydlení Jana H., učitele na měšťanské škole s českým jazykem vyučovacím, převzaté ode dne 1. ledna 1921 podle § 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb do správy tohoto min., rozhodnutím ze 16. září 1922 vyslovilo podle § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., pozměněného a doplněného zák. z 9. dubna 1920 č. 295 Sb., pokud se týče § 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb., nucený nájem bytu v domě st-lčině č. — v O. v II. poschodí, ve smyslu proto- kolu z 8. srpna 1922. Stalo se tak z důvodu, že inž. F. W. P., který si činí na byt ten nárok, nebude ani ve svém bydlení ani ve své živnosti ohrožen, ježto jak sám tvrdí, má byt jinde. Mimo to bylo ministerstvu ozná- meno, že zabíraný byt po profesoru Z-ovi zaujal na rozkaz P. stolař K., o čemž uvedený při výslechu nic neudával. Tento nucený nájem platiti bude na tak dlouho, pokud toho bude třeba, zatím nejdéle na dobu 5 let. Bude-li po uplynutí 5 let nuceného nájmu místností výše uvedených zapotřebí, vyhrazuje si min. právo rozhodnouti o nuceném nájmu těchto místností i na další řadu let. V případě, že by učitel, pro něhož se byt zabírá, byl přeložen jinam, zemřel nebo z jiné příčiny bytu nepotřeboval, jest min. oprávněno ubytovati v něm jinou osobu učitelskou, ustanovenou na školách v O. Přejde-li správa škol tohoto druhu na jiný úřad, přejme tento veškerá práva i povinnosti, tímto výnosem min-u vyhrazená.
Žal. úřad, zvěděv ze sdělení zsp-é, že Jan H. nereflektuje na zabraný byt, rozhodnutím ze 17. října 1922 svoje rozhodnutí ze 16. září 1922 pozměnilo v ten rozum, že byt zabírá se pro učitele Vladimíra K. Zsp po té výnosem z 10. listopadu 1922 oznámila min-u, že odpadl důvod zabrání bytu i ohledně osoby Vladimíra K. a navrhla, aby výnos byl pozměněn v ten rozum, aby byl nucený nájem vysloven ve prospěch učitele I. obecné školy české v O. Karla N., jenž dosud také nemá rodinného bytu.
Na to žal. úřad rozhodnutím ze 16. listopadu 1922 vyřkl, že pozměňuje svůj výnos ze 16. září 1922 v ten rozum, že nucený nájem bytu, o nějž jde, platí pro učitele I. české obecné školy v O. Karla N.
O stížnosti směřující jak proti rozhodnutí ze 16. září tak i proti rozhodnutí ze 16. listopadu 1922, uvážil nss takto: Bezdůvodnou jest námitka, že působnost zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. zanikla vydáním zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb., poněvadž prý bod 5 § 20 posléze uvedeného zák. vylučuje jeho působnost jen ohledně místností, které v základě zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. již byly zabrány, místnosti, o něž jde, byly však nabrány v době, kdy zákon o mimořádných opatřeních bytové péče nabyl již účinnosti.
Neboť stanoví-li zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. v § 20, že se kromě jiných místností v tomto § označených nevztahuje také (bod 5 § 20) na místnosti získané pro školu a pro bydlení podle zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., nelze ustanovení tomu rozuměti jinak, než tak, že tyto místnosti mají býti chráněny před jakýmkoliv zásahem podle tohoto zák. přípustným, zejména pak před použitím § 13, takže naprosto mylným jest předpoklad námitky, že by po vejití zák. 225/22 v působnost i k účelům školským nucený nájem mohl býti prohlašován jen podle zák. posléze uvedeného.
Proti oběma rozhodnutím směřuje ještě jen námitka, že nucený nájem vysloven byl »ve smyslu protokolu z 8. srpna 1922«, ač tento protokol ničeho neobsahuje o konkrétních poměrech zabíraného bytu, resp. učitelů Jana H. a Karla N. Že by nař. rozhodnutí neoznačovalo dostatečně zabíraných místností, resp. osob, pro něž byly zabrány, stížnost netvrdí. Nezakládalo by tudíž samo sebou nějaké vady, kdyžby protokol sám, o němž rozhodnutí se zmiňuje, byl v některém směru neúplným. I tato námitka jest tedy bezdůvodnou.
Veškeré další námitky — vyjímajíc námitku uvedenou na místě posledním — směřují proti prvému z nař. rozhodnutí.
Z nich bezdůvodnou jest námitka vytýkající, že prý proti předpisu § 7 zák. 189/19 vysloveno bylo zabrání místností nikoliv v době, kdy menšinová škola se zřizovala, nýbrž v době, kdy již existovala, byvši již dlouho před tím zřízena; práva záborového dle § 7, odst. 1 cit. zák. č. 189/19 lze, jak nss již ve svém nál. Boh. 702 adm. vyslovil, použíti nejen při prvním umístění školy zákonu tomu podléhající, nýbrž i kdykoli později nastane nutnost opatřiti pro školu takovou místnosti resp. opatřiti byty učitelské osobě, na takové již dříve zřízené škole působící a dostatečného bytu nemající, resp. teprve po zřízení školy dosazené.
Bezpředmětnou jest námitka, že povolením záboru k zabezpeční vhodného bydlení učitele menšinové školy Jana H. překročena byla zákonem č. 189/19 požadovaná podmínka zásahu do cizího vlastnictví, že učitel nemá bytu vůbec, neboť pokud jde o nucený nájem k zabezpečení bydlení Jana H., bylo rozhodnutí z 16. září 1922 nahrazeno rozhodnutím ze 16. listopadu 1922, prohlašujícím, že nucený nájem platí pro jinou osobu učitelskou.
Stížnost dále namítá, že v rozporu se zákonem vyslovuje rozhodnutí ze 16. září 1922 jednak a) že jest mšano oprávněno ubytovati v místnostech, kdyby se uvolnily, jinou osobu učitelskou, působící na školách v O., jednak b) že kdyby přešla správa škol tohoto druhu na jiný úřad, přejme tento veškerá práva i povinnosti rozhodnutím ze 16. září 1922 min-u škol. vyhrazené.
Pokud námitka směřuje proti dodatku rozhodnutí, kterýž vytčen jest pod b), spatřujíc v něm nepřípustné přenášení kompetence úřadu zákonem přiznané tímto úřadem na jiný úřad, jest bezdůvodná z té příčiny, že ve skutečnosti úřad své rozhodovací kompetence na jiný úřad ani in eventum nepřenáší a prohlašuje pouze, že v založeném poměru mezi nájemcem a mezi pronájemkyní místností přešly by závazky i práva nájemce na úřad, kterýž by snad v budoucnosti na místě min. škol. pověřen byl správou škol menšinových, aniž stížnost proti tomuto pravému obsahu výroku formuluje nějakého stížného bodu.
Avšak pokud jde o výhradu úřadu, uvedenou pod a) a učiněnou ve prospěch učitelů škol v O. vůbec, jest stížnost důvodná, neboť výhrada tato odporuje předpisu § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., podle něhož lze zábor nuceným nájmem místností vysloviti jen k účelům škol t. zv. menšinových po rozumu §§ 1, 2 a 5 tohoto zák. V této části tudíž slušelo zrušiti rozhodnutí ze dne 16. září 1922 podle § 7 zák. o ss.
Poslední námitka směřuje proti rozhodnutí ze 16. listopadu 1922 a vytýká nezákonnost tohoto rozhodnutí po té stránce, že připadl byt, na nějž učitel Jan H. nereflektoval, Karlu N., ač tento jest učitelem na I. české obecné škole v O., která byla zřízena před mnohými roky a není školou zřízenou na základě zák. 189/19, ani nebyla převzata do správy min. škol. Po této stránce úřad ve svém rozhodnutí ani netvrdí, že by obecná škola, na níž Karel N. působí, byla školou zmíněnou v §§ 1, 2, 5 a 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. resp. převzatou podle § 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb., ani není opory ve spisech pro to, že by byl úřad aspoň mlčky vycházel z tohoto předpokladu. Stížnost k nss podaná tvrdí, že I. česká obecná škola v O. takovou školou není, a úřad, ač mohl tak učiniti v odvodním spise, žádného odvodního spisu nepodav, proti tomuto tvrzení se nepostavil. Musí tudíž nss míti za to, že úřad při svém rozhodování vycházel z předpokladu, že nejde o školu zmíněného zvláštního způsobu. Prohlašuje nicméně podle § 7 zák. 189/19 nucený nájem místností v st-lčině domě pro byt učitele, nepůsobícího na takové menšinové škole, rozhodl úřad v rozporu s předpisem cit. § 7, který řečené opatření připouští výslovně jen ve příčině zmíněných v něm škol menšinových. Tato námitka stížnosti jest tudíž důvodná a slušelo rozhodnutí ze dne 16. listopadu 1922, které obsahuje jedině tento výrok, jakožto nezákonné v celku zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3312. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 714-717.