Č. 3491.

Učitelstvo: I. Výrok ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, kterým podle § 2 zák. č. 64/1918 propustil učitele církevní školy ludové ze služby, je pro nekompetenci zmatečným a nemůže proto vejíti v právní moc. — II. Třebas disciplinární řízení vedené církevní vrchností proti takovémuto učiteli skončilo jeho osvobozením, může příslušný státní úřad z důvodů § 2 zák. č. 64/1918 zabrániti tomu, aby učitel ten svůj úřad vykonával.
(Nález ze dne 15. dubna 1924 č. 20347/23).
Věc: Alexandr J. v D. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o zákaz vykonávati učitelský úřad.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, učitel na římsko-katolické ludové škole v D., odepřev složiti slib věrnosti čsl. republice, nebyl ponechán ani prozatímně ve svém úřadu, nýbrž byl výn. min. pro Slov. (ref. školství) č. j. 1837/1919 po rozumu § 2 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. ze školské služby propuštěn.
Arcibiskupské náměstnictvo v Trnavě oznámilo školskému referátu v B. přípisem ze 16. května 1922, že Alexandra J. nemůže pozbaviti stanice, nýbrž mu nařizuje, aby slib složil a dále vyučoval. Jmenované náměstnictvo Alexandra J. skutečně do služby zpět uvedlo. Po té referát min. škol. v B. výnosem z 24. září 1922 biskupský úřad římsko-katolické církve v T. uvědomil, že se stanoviska státního nemůže přispěti k tomu, aby se Alexandr J. vrátil k svému bývalému učitelskému povolání, neboť jmenovaný učitel pro svoje protistátní chování pravidelně byl propuštěn a při tom vyšlo na jevo, že není ani státním občanem čsl. republiky; z té příčiny se zároveň poukazuje hlavní služný v D., aby výučbu jmenovanému učiteli zakázal a jej ze školy v případě potřeby odstranil. Hlavní služný v D. byl vyzván, aby Alexandru J. zakázal vyučování a odstranil ho v případě potřeby ze školy.
Proti tomuto opatření referátu min. škol. směřuje stížnost Alexandra J., která uvádí, že proti st-li arcibiskupským vikariátem v T. pro protistátní chování nařízené disciplinární vyšetřování, vzhledem k němuž byl dne 1. srpna 1919 suspendován z úřadu, mělo ten výsledek, že bylo uznáno, že st-l žádného protistátního skutku nespáchal. Žal. úřad, jenž se o tomto výsledku vyšetřování dověděl z přípisu vikariátu ddto 5. února 1921, přes tento výsledek vyšetřování nař. opatřením vyslovené suspense neodvolal a zakázal protiprávně st-li další vyučování.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Žal. úřad namítá, že stížnost jest nepřípustná, což dokazuje takto: »St-l proti rozhodnutí, jímž pro odepření slibu věrnosti byl ze služby propuštěn, nepoužil žádného opravného prostředku, čímž se toto rozhodnutí stalo pravoplatným; o tom příslušný ordinariát byl uvědomen se žádostí, aby se postaral o odstranění st-le a jeho stanici zaplnil jiným, ordinariát však výkon toho odepřel, pročež právě došlo k výkonu opatření státními orgány; toto opatření tudíž není samostatným rozhodnutím, ale jen důsledkem a administrativním provedením onoho rozhodnutí, kterým byl st-l ze školské služby propuštěn, a není tedy rozhodnutím správního úřadu, které by podle zák. o ss mohlo býti napadnuto stížností před nss«. Nss tohoto názoru žal. úřadu nesdílí, Jde tu o dva úřední výroky. Prvním rozhodnutím, proti němuž stížnost k nss podaná nesměřuje a proti němuž ani dříve stížnost podána nebyla, propustilo žal. min. st-le z úřadu, jakožto učitele na římsko-katolické ludové škole, ježto nevyhověl požadavku § 2 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb., aby složil slib věrnosti Čsl. republice.
Jak již vysloveno nál. tohoto soudu Boh. 3490 adm., udělena jest sice předpisem §§ 14 a 2 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. min. pro Slov. pravomoc zabrániti učiteli samosprávné církevní stolice školské na Slov. ve výkonu jeho učitelského úřadu, nepřísluší mu však pravomoc, aby sám takovéhoto učitele z jeho služby u takové církevní stolice školské propouštěl. Stalo-li se tak nicméně oním prvým rozhodnutím min., pochází tento výrok od úřadu k němu nepříslušného, jest zmatečným i nemůže nabýti právní moci.
Výrok druhý, přítomnou stížností nař., jehož obsah podán byl svrchu, může tedy býti posuzován věcně, a to se svého samostatného hlediska, neboť mohou býti pro jeho zákonitost směrodatny jen důvody jeho vlastní, když prvé — zmatečné — rozhodnutí svým výrokem právních poměrů v nějakém směru nezregulovalo. Jen z tohoto zorného úhlu dlužno stížnost, jejíž předmětem jest jedině výrok druhý, vzíti věcně na přetřes.
Rozhodnutí naříkané, pokud se zračí jakožto výrok samostatný, vyslovuje, že úřad, maje na zřeteli zájem státní (»se stanoviska státního«), nepřipouští st-le k výkonu (naznačeno slovy »návratu do«) jeho učitelského povolání i z důvodu, že není státním občanem Čsl. republiky. Stížnost proti tomu v jediném svém bodu namítá nezákonnost po té stránce, že zmíněné úřední opatření stalo se přes to, že disc. vyšetřování pro protistátní chování církevní vrchnosti proti st-li zahájené, dospělo k zjištění jeho neviny. Jest tu tedy na sporu jen otázka, zda tato stížností tvrzená okolnost jest zákonnou překážkou opatření, jež jest obsahem nař. výroku, čili nic. Na tuto otázku po názoru nss-u slušelo odpověděti záporně, neboť svrchu cit. předpis §§ 14 a 2 zák. č. 64/1918 opravňuje úřad, aby zabránil církevnímu učiteli ve výkonu jeho úřadu, aniž by požadoval nějakého předchozího disc. vyšetřování pro určitý delikt proti osobě učitelské církevní vrchností zahájeného (srovnej §§ 23 a sl zák. čl. XXVII: 1907), ani podle onoho předpisu výsledek případně zahájeného takového vyšetřování není směrodatným pro nějaké snad pozdější posuzování přípustnosti dalšího zastávání učitelského úřadu, neboť zbavení funkce učitelského úřadu po rozumu cit. § 2; nejsouc vázáno na nic jiného než na podmínky tohoto § 2, zejména nikoli na nějaký delikt dotyčného funkcionáře, nesmí býti zaměňováno s pouhou suspensí z úřadu až do výsledku disc. vyšetřování, jak ji má na zřeteli druhý odst. § 23 zák. čl. XXVII: 1907.
Okolnost, že zahájené disc. vyšetřování, jak stížnost tvrdí, dospělo k výsledku, že se st-l nedopustil deliktu, jest tudíž pro přípustnost opatření obsaženého v nař. rozhodnutí naprosto bez významu a nemůže nijakž dotýkati se jeho zákonitosti.
Když pak nelze ve směru stížností jediné vytýkaném v nař. rozhodnutí shledávati nezákonnitost, slušelo stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 3491. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1051-1053.