Č. 3243.

Státní zaměstnanci (Slovensko): O pensijních nárocích bývalých uherských stát. úředníků.
Administrativní řízení: Úřad k rozhodování příslušný musí spornou věc stranou naň vznesenou rozhodnouti podle právních předpisů, které tu v příslušné době jsou, a nemůže rozhodnutí odepříti, poněvadž se pro nedostatek zákonných direktiv stran merita věci pokládá za nepříslušná.
(Nález ze dne 14. února 1924 č. 2501,.
Věc: Emerich H. ve Zl. M. proti správnímu výboru bývalé župy Tekovské o vyměření pense.
Výrok: Stížnost proti rozhodnuti ze dne 1. srpna 1922 se zamítá jako bezdůvodná; naříkané rozhodnutí ze dne 5. prosince 1922 se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Emerich H., župní archivář bývalého státu uherského IX. hod. třídy ve Zl. M., byl po převratu prozatímně ponechán ve své funkci a tekovský župan rozhodnutím z 10. března 1920, přihlížeje k nař. uher. min. vnitra 3000/1917 zvýšil mu služné ročních 2900 K o 300 K a o 100 K válečné podpory. Výnosem z 30. prosince 1920 min. vnitra jeho žádost za převzetí do státní služby při politické správě na Slov. zamítlo a nařídilo jeho pensionování podle uherského systému (§ 8 zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb.).
Na základě tohoto výroku admin. výbor župy tekovské ve Zlatých Moravcích rozhodnutím z 1. srpna 1922 upravil mu, používaje předpisů §§ 23, 24, 35 a 36 župního statutu č. II. z r. 1914 a bera za základ služební dobu 31 let i jeho poslední roční plat per 3200 K, pensi roční částkou 2624 K a bytné částkou ročních 600 K.
Dne 20. listopadu 1922 Emerich H. podal k admin. výboru župy tekovské žádost, aby za příležitosti nové úpravy župních pensí i jeho požitky byly upraveny. Doznává v podání, že nová pensijní úprava se na něj nevztahuje, i dovolává se předpisu starého, t. j. § 1 zák. čl. X : 1904, Který normuje . . . »župní úředníci v takových požitcích (platech) se zúčastňují, které přihlížejíc k odpovídajícím platovým třídám státních úředníků v zákonné anebo v nařízení na základě zákonitého zmocnění vydaném jsou určeny«. S tímto zákonem souhlasí i nař. min. pro Slov. z 20. března 1919 č. 64/1919, otištěné v Ú. N. č. 11 al 1919, kteréž platy veškerých veřejných úředníků v celé republice sjednotilo, a to bez rozdílu mezi službou státní a župní. Podle toho měl býti vzat základní plat žadatelův za základ jeho pense a neměl se za tím účelem starý maďarský plat z hrobu vykopávali. Žadatel prosí admin. výbor župní, aby mu na jeho v nejvyšším stupni IX. platové třídy připadající základní plat všecky doplatky a výpomoci se ustálily, a to se zpětnou platností od doby, od které příslušely.
Správní výbor župy tekovské rozhodnutím z 5. prosince 1922 odepřel vyhověti této žádosti a připojil k svému rozhodnutí tyto důvody: »Žadatel ve svém podání na základě zák. čl. X : 1904 činí nárok na nové a dodatečné ustálení svých služebních a následkem toho i pensijních požitků. Poněvadž vládou Čsl. rep. vydané úpravy, týkající se regulace služebních požitků státních zaměstnanců, ohledně bývalých župních, státem nepřevzatých úředn. neposkytují direktivy, župní správní výbor nepokládá se za kompetentní k řešení takových zásadních otázek.«
Proti oběma svchu uvedeným rozhodnutím župního správního výboru směřují stížnosti Emericha H., podané k nss-u.
I. Stížnost směřující proti rozhodnutí z 1. srpna 1922 . . . není důvodná.
St-1 jest nepřevzatým úředníkem bývalé uh. župní samosprávy (§§ 1, 2, 6 a 8 zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb.), jenž dán byl na odpočinek a jemuž proto (cit. § 8) přísluší nárok na zaopatřovací požitky, pokud by na ně měl nárok podle platných (zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. čl. 2.) zákonů uherských. Tím tu ohledně nároku na pensi a výměry pense vyloučena jest působnost zákonů, kteréž byly vydány před převratem od státu rakouského a po převrate republikou Čsl. Nemůže se tudíž stížnost právem dovolávati žádného z předpisů posléze zmíněných pro výši st-lova pensijního nároku. To platí zejména o nař. min. pro správu Slov. z 20. března 1919 č. 64/1919, kteréž se ostatně vztahuje jen na úředníky převzaté, jakým st-l není. Z téhož důvodu nemůže stížnost právem odvolávati se na zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. Žádný z těchto předpisů nemohl býti vydáním nař. rozhodnutí porušen.
Pokud stížnost tvrdí, že nař. rozhodnutí jebt v rozporu s předpisy vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 298 Sb., jest bezdůvodná z té příčiny, že toto nař. se týká jen úpravy odpočivného a zaopatřovacích požitků bývalých uherských státních zaměstnanců (úv. k čl. I. a II.).
K dalšímu bodu stížnosti toho obsahu, že župním zaměstnancům nelze podle zák. čl. LXV : 1912 přiznati pensi menší, než jakou dává stát svým zaměstnancům, sluší uvésti, že uh. zák. čl. LXV : 1912 neobsahuje takového ustanovení. Má-li však stížnost snad na zřeteli § 1 uh. zák. čl. X : 1904, jenž ohledně požitků župních úředníků odkazuje na státní úředníky korespondujících platových tříd, může podle toho, co svrchu řečeno, běžeti jen o odkaz na požitky uherských státních úředníků regulované předpisy vydanými do dne 28 října 1918, a že by stížností v odpor braná konkrétní úprava pensijního základu těmto zákonům se příčila, stížnost ani nenamítá.
II. Stížnost směřující proti rozhodnutí z 5. prosince 1922 namítá, že v otázce ustálení množství požitků župních úředníků přísluší rozhodovati župnímu správnímu výboru, a to s konečnou platností, neboť z § 45 (bodu 1) zák. čl. XXVI : 1896 vychází zřejmě, že v této otázce proti rozhodnutí župního výboru možno stěžovati si jen k nss-u. Tím, že župní výbor odepřel st-lově žádosti za zlepšení služebního platu a pense za minulou dobu vyhověti, došlo k anomálii, že st-1, který věrně a loyálně pracoval pro blaho čsl. republiky až do konce roku 1922, jest hůře postaven než ti, kteří nepracovali před tím už celý rok, neboť těm dostalo se aspoň zvýšení pense.
Ježto žal. úřad st-lově žádosti nevyhověl jedině z toho důvodu, že nepokládal se za příslušná k rozhodování, a to z nedostatku příslušných zákonných direktiv ohledně merita věci, lze v uvedené námitce této druhé stížnosti spatřovati výtku, že odepření věcného výroku stalo se protizákonně.
Tato výtka jest po názoru nss-u důvodná, neboť st-1 ve svém podání z 20. listopadu 1922 uplatňoval konkrétní nároky, o kterých rozhodovati přísluší župnímu správního výboru.
Odepřel-li tedy žal. úřad svým rozhodnutím z 5. prosince 1922 rozhodnouti o vzneseném nároku st-lově, pokládaje se k rozhodování nepříslušným jedině z toho důvodou, že není direktiv pro meritorní řešení vzneseného nároku, důvod tento však zřejmě nepříslušnost úřadu zakládati nemůže, ježto úřad po zákonu k rozhodování povolaný musí spornou otázku rozřešiti na základě právních norem, které tu jsou, slušelo toto rozhodnutí, jako zákonu odporující, zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3243. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 574-576.