Č. 3537.

Obecní zaměstnanci: I. Předpis § 19 zákona č. 394/1922 o parifikaci požitků zaměstnanců komunálních s požitky zaměstnanců státních, stejně jako předpis § 3 zák. č. 495/1921 týká se všech druhů služebních požitků, práv a nároků zaměstnanců autonomních.
II. Předpis § 3 zák. č. 495/1921 nebyl § 19 zák. č. 394/1922 dotčen.
III. Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší zkoumati, zda předpis § 3 zák. č. 495/1921, pokud ruší nabytá práva autonomních zaměstnanců, je ve shodě s § 105 ústavní listiny.
(Nález ze dne 29. dubna 1924 č. 7442).
Věc: Josef V. v K. (adv. Dr. Viktor Říha z Prahy) proti městskému zastupitelstvu zemského hlavního města Brna (ředitel měst. úřadů Frt. Janík) o postup do VI. hodnostní třídy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l ustanoven je ve službách města Brna jako úředník skupiny C. Dekretem z 1. září 1921 zařazen byl do VII. hodn. tř. 3. plat. stupně s tím, že pro postup do vyšší hodn. třídy počítá se mu služební doba od 1. ledna 1905. Ve smyslu tohoto dekretu a regulativu vlád. komisaře města Brna č. 3686 pres./19, podle jehož bodu 9. úředník skupiny C postupuie po 8 letech ztrávených v hodn. tř. VII. automaticky do hodn. tř. VI., st-l podáním ze 14. prosince 1922 přihlásil nárok na postup do VI. hodn. tř. dnem 1. ledna 1923. Městská rada a v postupu instančním měst. zastupitelstvo nař. rozhodnutím ze 14. července 1923 žádostí této nevyhovělo vzhledem k ustanovení § 19 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb., provedeného u zem. hl. města Brna usnesením měst. zast. z 20. března 1923 č. 489 pres.
O stížnosti, která rozhodnutí to napadá pro nezákonnost a vadně řízení, uvážil nss takto:
§ 19 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb., jehož se rozhodnutí výslovně dovolává, stanoví, že služební požitky a právní nároky zaměstnanců obcí a jiných korporací tam uvedených, stanovené služebními řády neb usneseními těchto korporací, pokud přesahují z tohoto zákona vyplývající míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků úředníků a zřízenců státních stejné nebo rovnocenné kategorie, musí býti těmito korporacemi od 1. ledna 1923 uvedeny na míru požitků, práv a nároků zaměstnanců státních dle tohoto zákona. Předpis tento — jak je nepochybně patrno z druhého odst. téhož § — není nežli aplikací zásady stanovené v § 3 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. na požitky a nároky zákonem 394/22 nově upravené, za současného rozšíření této zásady po stránce subjektivní na další kategorie veřejných zaměstnanců. Ustanovení § 3 zák. 495/21 zůstalo jím tedy nedotčeno a bylo jenom rozšířeno. Že se nař. rozhodnutí věcně opírá také o tuto normu, je patrno z toho, že se odvolává na ustanovení z 20. března 1923, které se označuje také jako provedení § 3 zák. 495/21.
Předpis právě citovaný stanoví, že služební požitky a právní nároky úředníků a zaměstnanců zemí, žup,... a úředníků okresů a obcí..., stanovené služebními řády nebo usneseními těchto korporací, pokud přesahují míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků úředníků a zřízenců státních stejné rovnocenné kategorie. . ., musí býti těmito korporacemi nejdéle do konce r. 1922 uvedeny na míru požitků, práv a nároků úředníků a zaměstnanců státních. Předpis ten je zcela všeobecný a zahrnuje všechny druhy služebních požitků, práv a nároků zaměstnanců autonomních. Vzhledem k tomuto zcela jasnému znění normy § 3 nelze přikládati žádného významu nadpisu zákona, který — přiléhaje toliko k některým jeho ustanovením — mluví pouze o výhodách poskytnutých z důvodů mimořádných poměrů«. Norma § 3 jde přes rámec nastíněný nadpisem zák.; tento rozpor není však dostatečným důvodem, aby mohla býti vykládána proti svému jasnému znění restriktivně.
Předpis § 3 zák. 495/21 obsahuje dvojí: Jednak zakazuje uvedeným v něm samosprávným korporacím, aby upravujíce budoucně služební poměry svých zaměstnanců poskytly jim co do služebních požitků a právních nároků větší výhody, nežli mají obdobní zaměstnanci státní. Jednak však ukládá jim zároveň, aby služební požitky a právní nároky jejich zaměstnancům poskytnuté v služebních řádech a usneseních až dosud vydaných od 1. ledna 1923 redukovaly na míru obdobných požitků a nároků obdobných zaměstnanců státních. Tím je však přímo vysloveno, že ony služební řády a usnesení v tomto rozsahu počínajíc 1. lednem 1923 přestávají býti pro tyto zaměstnance zdrojem práv a nároků, a že se práva a nároky z nich vyplývající od onoho termínu v rozsahu tam stanoveném ipsA lege zrušují. Je-li toto ustanovení ve shodě s § 105 úst. listiny, nemohl nss dále zkoumati, poněvadž podle § 102 úst. listiny je zákonem řádně vyhlášeným vázán a ústavnost jeho posuzovati jemu nepřísluší (čl. II. uvoz. zák. k úst. listině a § 7 zák. z 9. března 1920 č. 162 Sb. o úst. soudě). Pokud však stížnost poukazuje na ustanovení § 5 o. z. o., stačí poznamenati, že tato norma nemá větší síly nežli norma § 3 zák. 495/21.
Z dosavadních vývodů plyne jednak, že také nárok obecních úředníků na časový postup, zajištěný jím služebními řády neb usneseními obce, spadá pod ustanovení § 3 zák. č. 495/21, jednak že tento předpis obsahuje sám dispositivní normu, kterou nárok obecních úředníků na časový postup, plynoucí jim ze služebních řádů neb usnesení obce, pokud je příznivější nežli obdobný nárok obdobných úředníků státních, od 1. ledna 1923 se zrušuje. Byl-li však tento nárok takto zrušen přímo zákonem samým, pak pozbývá významu otázka, byla-li či nebyla-li obec oprávněna prohlásiti jej za zaniklý svým usnesením z 20. března 1923. Toto usnesení nemá vlastního normativního obsahu, nýbrž opakuje pouze to, co zákon sám již vyslovil a co obec již na základě zákona, tedy bez jakéhokoli generelního usnesení svého, je oprávněna a povinna učiniti přímo v jednotlivých konkrétních případech. Následkem toho odpadá však potřeba zabývati se všelikými námitkami stížnosti, které dovozují nezákonnost usnesení z 20. března 1923 a vytýkají jako vadu řízení, že nebylo předem rozhodnuto o námitkách, které st-l podal do tohoto usnesení.
Že nárok, zaručený obecním úředníkům z. hl. města Brna skupiny C bodem 9. regulativu vlád. komisaře č. 3868/pres./19, aby po 8 leté službě v hodn. třídě VII. postoupili automaticky do hodn. třídy VI., přesahuje míru nároku na časový postup, jaký je zaručen státním úředníkům skupiny C, stížnost nepopírá. Jak shora dovoděno; dlužno jej tedy pokládati ustanovením § 3 zák. 495/21 od 1. ledna 1923 za zrušený. Odepřel-li tedy žal. úřad st-li tento postup, není v tom nezákonnosti.
Bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 3537. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1143-1145.