Č. 3482.

Státní zaměstnanci. — Administrativní řízení: I domnělou vadnost doručení a z toho vyvozovanou nezákonnost a nulitu konečného rozhodnutí příslušné vrchní disciplinární komise lze vytýkati toliko stížností na nss, nikoliv opravným prostředkem administrativním.
(Nález ze dne 12. dubna 1924 č. 13.847/23.)
Věc: Václav Št. v P. proti vrchní disciplinární komisi při ministerstvu financi o disciplinární nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem disc. komise při zem. fin. řed. v Praze z 2. října 1922 byl st-l uznán vinným, že porušil svoje úřední povinnosti stanovené v §§ 24, 26, 23, 27 a 28 zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.; porušení povinností těch bylo prohlášeno ve smyslu § 87 cit. zák. za služební přečin a st-l odsouzen dle § 93 lit c) téhož zák. k trestu zmenšení služného o 15% na dobu 1 1/2 roku.
Po ústním jednání, k němuž st-l byl pozván, bylo nálezem vrchní disc. komise při min. fin. z 21. prosince 1922 odvolání st-lovo co do viny zamítnuto, trest uložený I. instancí byl však změněn na trest vyloučení z postupu do vyšších platů na dobu 1 1/2 roku. Nál. tento odůvodněn byl tím, že skutková podstata činů st-li za vinu kladených jest prokázána, okolnosti pak, jichž vyšetření st-l navrhoval, s věcí jednak nesouvisejí, jednak by ho nemohly exkulpovati. Pro snížení trestu uvedeny důvodem některé polehčující okolnosti.
Podáním z 5. ledna 1923 řízeným na presidium min. fin. namítal st-l, že nál. vrchní disc. komise nemá platnosti zákonné a nemůže býti proveden, ježto proti předpisu § 134, posl. odst., resp. § 129 služ. pragm. byl doručen st-li teprve dne 5. ledna 1923, tedy po uplynutí 8 denní lhůty, do které nál. doručen bytí má, a která končila dnem 29. prosince 1922. Zák. ustanovení jsou oboustranně závazná a po uplynutí lhůty zák. stanovené jest st-l sproštěn povinnosti, podrobiti se výroku, při jehož provádění nebylo šetřeno zákona, stejně jako by nebylo dbáno obran st-lových, při nichž by nebylo šetřeno předepsaných lhůt. Po stránce věcné pak namítal, že skutková povaha činů jemu za vinu kladených není prokázána, protože právě okolnosti, jichž vyšetření navrhoval, souvisejí nerozlučně s podstatou obvinění st-lova, z čehož st-l dovozoval, že i výrok co do viny a trestu není objektivní a spravedlivý. Postup vrchní disc. komise označoval st-l jako zmatečný a žádal o případné znovuzavedení disc. řízení.
Nař. rozhodnutím vrchní disc. komise při min. fin. byla stížnost tato zamítnuta jako nepřípustná.
Ve stížnosti namítá st-l vady řízení a nezákonnost, které shledává v tom, že stížnost jeho byla zamítnuta a limine bez udání důvodů, čímž prý bylo odepřeno vyříditi námitky jeho proti nezákonnému a zmatečnému postupu při vydání disc. nál. Doručení disc. nál. pokládá st-l za integrující součástku provedeného řízení a odvozuje z toho právo domáhati se nápravy, když v tomto konečném stadiu zák. byl porušen. Ustanovení § 134 resp. 129 služ. pragm. pokládá st-l za imperativní předpis. Dovozuje dále, že právní účinky s vyhlášením disc. nál. spojené nastávají teprve doručením písemného nál., zejména nebyl-li úředník — jako v případě daném — při líčení přítomen, a jsou závažného rázu jednak morálního, jednak materielního. Důvodně domáhal se tedy st-l nápravy a nař. rozhodnutí, jímž stížnost a limine bez udání důvodu byla odmítnuta, jest vadné a protizákonné.
Rozhodnutí nař. pokládá však st-l i věcně nesprávným a protizákonným z toho důvodu, že ve své stížnosti z 5. ledna 1923 vytýkal, že postup vrchní disc. komise při doručení nál. jest nezákonný a zmatečný a nál. ten tudíž nulitní a neplatný.
Stížnost tuto neuznal nss důvodnou uváživ toto:
Doručení rozhodnutí disc. komise resp. vrchní disc. komise jest součástkou disc. nál. samého jakožto aktu administrativního a nemůže tudíž doručení samo jakožto samostatný právní úkon býti bráno v odpor samostatným opravným prostředkem administrativním. V daném případě jest doručení nál. vrchní disc. komise součástkou administrativního aktu vrchní disc. komise a může tudíž toliko oněmi opravnými prostředky bráno býti v odpor, které proti rozhodnutí vrchní disc. komise samému jsou přípustny. Proti rozhodnutí disc. komisí pak přípustno jest podle § 129 služ. pragm. odvolání k vrchní disc. komisi. Další pořad instancí administrativních v služ. pragm. vyhrazen není. Rozhodnutí vrchní disc. komise jest tedy konečné, další opravný prostředek administrativní jest nepřípustný a může podle § 2 zák. o ss rozhodnutí takové býti bráno v odpor jedině stížností k nss-u, v níž by bylo uplatňovati jak vady řízení tak nezákonnost a zmatečnost nař. rozhodnutí. Stížnost taková byla by však musila býti podána do 60 dnů po doručení rozhodnutí vrchní disc. komise (§ 14 zák. o ss). St-l nevolil této cesty, nýbrž domáhal se nápravy cestou administrativní, jež, jak řečeno, není v tomto stadiu přípustná. Zamítl-li tudíž žal. úřad stížnost z 5. ledna 1923 jako nepřípustnou, neporušil tím zák. a nemusil nepřípustnost stížnosti ještě blíže odůvodňovati.
Změna rozhodnutí disc. komise z 21. prosince 1922 byla by snad možnou v tom případě, kdyby podání st-lovo z 5. ledna 1923, jež bylo podkladem nař. rozhodnutí, bylo možno pojímati jako žádost za obnovu řízení, a kdyby dány byly předpoklady takové obnovy, t. j. kdyby v podání tom byl uváděny nové skutečnosti, které tu sice byly před vydáním nař. rozhodnutí, které však v řízení administrativním uplatněny nebyly a uplatněny býti nemohly. St-l ani sám netvrdí, že by byl takové nové skutečnosti v podání onom uplatňoval a neformuluje v tomto směru vůbec žádného stížného bodu ve smyslu § 18 zák. o ss, takže nss neměl vůbec možnosti zabývati se otázkou, zda podmínky obnovy řízení v případě st-lově dány byly či nikoliv.
Musila tudíž stížnost býti zamítnuta jako bezdůvodná.

Citace:

č. 3482. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1036-1038.