Čís. 1014.

K ochraně pachtovních práv proti tomu, kdo osobuje si k pachtované věci právo, pachtovní právo obmezující, přísluší pachtýři nejen žaloba posesorní, nýbrž i žaloba petitorní.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1921, Rv 1 140/21.)
Žalobce najal ve veřejné dražbě dne 28. září 1919 od obce dílec označený čís. 21 a žalovaní dílce označené čísly 24 a 27. V dražebních podmínkách nebylo ničeho o tom, že by pachtýři dílců čís. 24 a 27 byli oprávněni jezditi přes dílec čís. 21, žalovaní však tak přece činili, odvolávajíce se na to, že mají právo jezditi ze svých dílců přes dílec žalobcův, že přes pozemek ten na jejich dílec jezdili všichni předchůdci v pachtu přes 30 let, a že tedy jako pachtýři těchto dílců vydrželi služebnost jízdy proti kterémukoli pachtýři dílce čís. 21. Žalobce domáhal se proto, by na ochranu
jeho práv pachtovních bylo uznáno právem, že žalovaným nepřísluší právo jízdy přes dílec 21, že ho v pachtovních právech k němu porušili a že jsou povinni každého dalšího přejíždění se zdržeti. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: Základem práv a závazků stala se smlouva pachtovní ze dne 28. září 1919 a nerozhodno jest, kdy, komu a za jakých podmínek dílce ty před tím spachtovány a zdali a jak pachtovní poměry před tím mezi pachtýři byly upraveny. Bylo věcí propachtujícího, aby před propachtováním vykázal cestu na jednotlivé dílce, a když se to již nestalo, bylo jeho věcí. aby dodatečně tak učinil. Pachtýři dílců nejsou navzájem v žádném právním poměru. Žalovaní opírají své právo o vydržení, soud však má za to, že vydržení zde není. Služebnost cesty, která prý byla vydržena, jest služebností, omezující právo vlastnické, dle § 472 obč. zák. působí toliko proti vlastníku a důsledkem toho je, že muže jako právo věcné býti do knih pozemkových vložena. To tedy předpokládá, že ve vlastnické právo vlastníka pozemku (služebného) vsáhá vlastník jiného pozemku (panujícího) a nabývá proti němu práv. Zde vlastníkem obou pozemků (slmžebného i panujícího) jest táž osoba a nelze tedy mluviti o tom, že by pachtýř proti pachtýři mohl vydržet nějaké věcné právo, působící proti vlastníku. Ostatně pachtýř nevykonával by ono právo jízdy vlastním jménem, nýbrž jménem vlastníka a pro něho a není možno, aby pachtýř nabyl nějakého podobného práva věcného pro sebe. Vykázal-li tedy nějaký zástupce obce cestu pro jednotlivé spachtované díly, upravil tím jen sporné poměry pro dotyčné pachtýře a nelze z toho dovozovat, že by tím chtěl jeden díl učinit služebným dílu druhému na vždy. Konečně dlužno uvážit, že by žalovaní ani nebyli oprávněni započítati si vydržecí dobu svých předchůdců v pachtu, neboť
dle § 1493 obč. zák. tak učiniti může jen nástupce držitelů práva, to jest ten, na koho právo přešlo bud universální nebo singulární sukcesí přímo z předchůdců. V tomto případě však neodvozují žalovaní právo pachtovní od předchůdců v pachtu, nýbrž přímo od propachtující obce. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Otázka, přísluší-li žalovaným právo služebnosti jízdy, muže býti předmětem toliko žaloby zápůrčí dle § 523 obč. zák. Žalobou takovou jest dle svého obsahu a dle své právní povahy žaloba, jež jest podkladem této rozepře. Žaloba zápurěí slouží k ochraně vlastnictví proti bezprávnému obmezování, jinými slovy hájí se jí neobmezenost čili svoboda vlastnictví. Základem jejím jest jedině vlastnictví a rušení jeho činem. Na žalobci jest, aby dokázal vlastnictví k věci a čin rušební, dalšíl o dukazu se nevyhledává, zejména není potřebí, by žalobce mimo to dokazoval, že žalovanému nepřísluší právo obmezující. To jest pouhý důsledek práva vlastnického. Ze zásady té plyne, že žaloba zápurčí přísluší jen vlastníku věci, vlastníku pozemku. Vlastníkem pozemku, od kterého sporné strany mají spachtované dílce, jest toliko obec a nikoli žalobce. Žalobce jest pouhým držitelem práv pachtovních a jako takový není k podání žaloby zápurčí oprávněn, nemůže žalobou vystupovati proti žalovaným, že jim nepřísluší právo jízdy přes sporný dílec, že ho v jeho pachtovních právech porušili a že jsou povinni každého dalšího přejíždění se zdržeti, žalobce, mohl by se dovolávati ochrany pouze žalobou pro rušenou držbu. Nepožívá-li žalobce ochrany žaloby vlastnické, nelze mu přiznati ani prejudicielní žaloby určovací ve smyslu § 228 c. ř. s., ježto nemá právního zájmu na tom, aby tvrzený právní poměr co nejdříve byl zjištěn.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Žalobce k ochraně svých pachtovních práv, žalovanými rušených osobováním si a výkonem práva jízdy, přes dílec jím pachtovaný, podal žalobu označenou jako žalobu o uznání nepříslušnosti práva jízdy a, oceňuje předmět sporu na 200 Kč, domáhá se soudního výroku, že žalovaným nepřísluší právo jízdy přes jeho dílec, že žalovaní přejíždějíce přes tento dílec porušili ho v jeho pachtovních právech, tak že jsou povinni každého dalšího přejíždění pod exekucí sc zdržeti. Tato žaloba se sice podobá žalobě zápurčí, která přísluší podle § 523 obč. zák. toliko vlastníku, ale žalobce neobhajuje neobmezenost práva vlastníkova, nýbrž své právo pachtovní. S názorem odvolacího soudu, že pachtýř, nemaje práva k žalobě zápurčí, nemá také práva k žalobě určovací, jejíž ráz má první část žalobního žádání, nelze souhlasiti, neboť ve smyslu § 228 c. ř. s. může kdokoli žádati, aby ohrožení jeho právního klidu odstraněno bylo soudním určením sporného právního poměru, osobuje-li si odpůrce neprávem určitě právo v neprospěch žalobce, a předmětem určení při žalobě podle § 228 c. ř. s. nebo při návrhu na určen; podle § 236 c. ř. s. nemusí býti výlučně právo proti odpůrci nebo právní poměr vzájemný; žaloba nebo návrh na určení není výronem hmotného práva, proti odpůrci příslušejícího, a také rozsudek jeví účinek jen mezi stranami spornými. Rovněž není po právu odůvodněno domnění soudu odvolacího, že žalobce nemá zájmu na tom, aby tvrzený právní poměr co nejdříve byl zjištěn; odvolací soud přehlíží nesporné tvrzení, že si žalovaní právo jízdy ze svých dílců za všemi hospodářskými potřebami přes dílec žalobcův osobují a přes jeho dílec také na podzim s hnojem přejeli, a že podle pachtovního protokolu byly pozemky dne 28. září 1919 propachtovany dražbou na šest let od 1. ledna
1920, z čehož se podává zájem žalobcův, aby sporný právní poměr byl co nejdříve zjištěn. Ale krom toho nejedná se o pouhou žalobu určovací, ve smyslu § 228 c. ř. s., takže není potřebí podmínek samostatné žaloby určovací. Nelze také sdíleti názor odvolacího soudu, že žalobce mohl by se dovolávati ochrany soudní jen žalobou posesorní. Řízení ve sporech o rušenou držbu věci nebo práva má totiž místa (§ 454 c. ř. s.) toliko při žalobách, jejichž žádání směřuje pouze na ochranu poslední držby proti vsahování ve výkon práva žalobcova, v řízení tom je však jednání o právu k držbě neb o nárocích náhradních vyloučeno (§ 457 c. ř. s.) a konečné usnesení dává jen prozatímní pravidlo o skutečné poslední držbě nebo dočasně vyslovuje zákaz nebo zajištění: ale tím se nepřekáží, aby se kdo později nedomáhal práva k držbě a nároků na něm závislých (§ 459 c. ř. s.). Předpisy o urychleném řízení ve věcech rušené držby není tudíž ochrana práva vyčerpána a žalobci není odňata možnost, aby na místo žaloby pro rušenou držbu podle § 454 c. ř. s. domáhal se soudního výroku o právu samém a o důsledcích z něho plynoucích. Proti žalobě namítali žalovaní, že jsou oprávněni jezditi přes pozemek žalobcem pachtovaný, protože tak činili po mnoho let jejich předchůdci v pachtu a protože propachtování v r. 1919 stalo se za starých podmínek, tedy i s právem jízdy do té doby vykonávaným. Tohoto práva arci nemohli jako pachtýři nabýti vydržením, jak první soud správně odůvodnil; skutečnost, že dřívější pachtýři jezdili přes dílec nyní žalobcem pachtovaný, mohla by míti význam pouze při posouzení, zdali při dražbě bylo úmyslem smluvních stran propachtovati, pokud se týče pachtovati pozemky s obmezením a právem do té doby vykonávaným. Ale v té příčině okresní soud
zjistil, že se pozemky dávaly v pacht dne 28. září 1919 veřejnou dražbou podle dražebních podmínek před dražbou veřejně přečtených, že při tom bylo sice mluveno o totožnosti nových podmínek s podmínkami starými, že však se nemluvilo o propachtování za podmínek dosavadních či dle skutečného způsobu používání dosavadního a že se pachtýřům nevyhrazovala cesta přes dílce jiné, ba že se ani nevědělo, že by pachtýř některého dílce neměl spojení s veřejnou cestou a musel jezditi přes dílec jiného pachtýře. Dále zjistil první soud, že v dražebních podmínkách nebylo ničeho ustanoveno o právu jízdy z dílců čís. 24 a 27 přes dílec čís. 21 a že o takovém právu a o povinnosti, jízdu trpěti, nebylo při dražbě ani řeči. Proto první soud právem usoudil, že základem práv a závazků stala se toliko pachtovní smlouva a že žalovaní nenabyli práva přejížděti přes dílec žalobcův. Z rozsudku prvního soudu žalobnímu žádání vyhovujícího podali žalovaní odvolání toliko z důvodu nesprávného posouzení věci po stránce právní a dovozovali, že tu jde o žalobu zápurčí ve smyslu § 523 obč. zák. a že její dodatek o porušení pachtovních práv a o povinnosti dalšího přejíždění se zdržeti, by mohl býti uplatňován toliko při žalobě
pro rušení držby. Než v předu již bylo ukázáno, že nelze souhlasiti s důvody, pro zamítnutí žalobního žádání v odvolání a v rozsudku odvolacího soudu přiváděnými, a že žalobní nárok v první své části šest odůvodněn; zákaz dalšího přejíždění je vzhledem k ustanovení §§ 19 a 339 obč. zák. jen důsledkem toho, že žalovaní osobovaného práva jízdy nenabyli a že žalobce nepřevzal povinnosti, jízdu přes svůj dílec trpěti a tudíž oprávněn jest pachtovaného dílce plnou měrou (§§ 1096, 1098 obč. zák.) bez obmezování užívati. Okolnost, že v žalobě jest navrženo i určení
práva i vydání zákazu, nemůže býti důvodem k zamítnutí celého žalobního žádání, jelikož i v tom případě, když určovací návrh o prejudiciální otázce byl podle § 236 c. ř. s. učiněn, musí býti o něm rozsudkem rozhodnuto. Předmětem určení ovšem nemůže býti žádná pouhá skutečnost, že žalovaní přes žalobcův dílec přejížděli a tím žalobce v jeho pachtovních právech porušili, ale tato část žalobního žádání v souvislosti s ostatním jeho obsahem slouží k určitějšímu vyjádření nároku a není příčiny ji jako zbytečnou vylučovati. Stylisace žaloby nedopouští o tom pochybností, že žalobce neobhajuje právo vlastnické, nýbrž své právo pachtovní proti neoprávněnému jeho obmezování, a že nejde o žalobu pro rušenou držbu ve smyslu § 454 c. ř. s., neboť žalobce se uedomáhá poslední držby, nýbrž požaduje určení práva a spolu zákaz neoprávněného ježdění; nejde proto ani o nedovolené hromadění žalob. A protože skutková zjištění prvého
soudu odvoláním v odpor vzata nebyla a tvrzení odvolání, že žalobce v době pachtu o skutečném přejíždění věděl, jest nedovolenou novotou, která nemá ve výsledcích provedených důkazů a v zjištění prvého soudu opory, jest rozhodnutí prvého soudu o žalobním návrhu na určení práva a vydání zákazu odůvodněno

Citace:

č. 1007. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 274-277.