Č. 3430.

Učitelstvo. — Státní občanství (Slovensko): I. Čsl. státní občanství jest podmínkou ustanovení za učitele státní školy ludové. — Dočasně ustanovený učitel státní školy ludové není skutečným státním úředníkem po rozumu § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/1920. — III. Skutečným úředníkem ve smyslu tohoto předpisu jest jen definitivní, nikoli též zatímně ustanovený úředník.
(Nález ze dne 1. dubna 1924 č. 2012).
Věc: Marie U. v N. (adv. Dr. Ewald Stein z Prahy) proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o propuštění ze služby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dekr. z 23. června 1920 byla st-lka ustanovena dočasnou učitekou na státní škole ludové a přidělena službou na školu v N. Když pak předložila domovský list vydaný představenstvem téže obce, dle něhož nabyla tam domovského práva podle § 10 zák. čl. 22 : 1886 od 28. prosince 1919 a ministr pro Slov. přípisem z 26. června 1923 sdělil, že list ten byl vydán neprávem, vyslovil žal. úřad nař. nyní výrokem, že propouští ji dnem 21. srpna 1923 definitivně ze školské služby na Slovensku, poněvadž službu tu ve smyslu platných zákonů může zastávati pouze čsl. státní občan.
O stížnosti do výroku toho podané uvážil nss takto:
Podle § 1 zák. čl. 1 : 1883 a podle § 1 zák. čl. 26 : 1907 je zdejší státní občanství podmínkou, aby někdo mohl býti učitelem na státní škole ludové na Slovensku.
St-lka dovolává se proti předpokladu žal. úřadem pro jeho výrok o jejím propuštění ze státní služby přijatého, že podmínky té při ní není, ustanovení § 1 č. 4 zák. č. 236/20 dovozujíc, že byvši ustanovena učitelkou na státní škole, nabyla tím ipso facto zdejšího státního občanství. Nss nemohl se však přikloniti k jejím vývodům z těchto úvah:
Podle § 1 č. 4 ústav. zák. č. 236/20 jsou státními občany čsl. ode dne 28. října 1918 ti, kdož před tímto dnem měli právo domovské v některé obci bývalého mocnářství rak.-uh. mimo území rep. Čsl. a stali se skutečnými úředníky nebo zřízenci Čsl. státu, nebo některého čsl. státního ústavu nebo podniku.
Jednou z podmínek nabytí státního občanství čsl. podle tohoto předpisu jest tedy, aby osoba, o niž jde, se stala skutečným úředníkem atd. ...
Zákon uvedený nepraví, jaký druh úředníků míní přívlastkem »skutečný, a nelze přehlédnouti, že výraz ten jinak v právu úřednickém není obvyklým a že zejména jest neznám jak služ. pragmatice pro státní úředníky z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. a služ. pragmatice profesorské z 28. července 1917 č. 319 ř. z., tak i — s ohledem na tento konkrétní případ — na Slovensku platným předpisům učitelským (§ 133 a násl. zák. čl. 38/1868, zák. č. 26/1907 a vlád. nař. z 29. listopadu 1923 č. 236 Sb.). Nutno tedy zkoumati podle souvislosti cit. úst. zák. se zákony jiným i podle cíle, kterého zákonodárce předpisem tím chtěl dosáhnouti, jaký význam slovu »skutečný« v této souvislosti sluší přikládati.
Předpis § 1 č. 4 dává státní občanství čsl. osobám, kterým by jinak toto státní občanství nepříslušelo a činí tak proto, že se staly státními úředníky; chce tedy zřejmě jednak určitý druh svých zaměstnanců dostati do úzkého vztahu ke státu, zvětšiti tím svůj vliv nad nimi a dodati služebnímu poměru jejich větší pevnosti, jednak poskytnouti tomuto druhu zaměstnanců také výhody co do nabytí občanství v poměru k osobám jiným. K tomu však je nutkavá příčina dána jenom u takových zaměstnanců státních, s jichž pracovní výkonností stát počítá na trvalo, kdežto u zaměstnanců ustanovených jen pro určitý úkon nebo dočasně toho není.
Uváží-li se dále, jaký jest mezi státní příslušností a příslušností domovskou úzký vzájemný vztah (viz § 8 č. 2 zák. čl. 50 ex 1879 a § 5 prvý odst. zák. čl. 22 z r. 1886, pokud se týče § 2 rak. zák. z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. a zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. v souvislosti s §§y 3 a 13 ústav. zák. č. 236/1920), že zejména § 10 zák. č. 222 z r. 1896 muví jen o definitivních státních úřednících a že služební poměr jiných než definitivních státních úředníků (prozatímních a pod.) není trvalým a může jednostranným aktem státní správy opět býti rozvázán, tedy jest zřejmo, že zákonodárce, užívaje v § 1 č. 4 ústav. zák. č. 236/1920 výrazu »skutečný úředník«, měl na mysli jen úředníky ustanovené definitivně, tedy nikoliv úředníky (učitele) ustanovené toliko prozatímně (dočasně).
Jelikož pak st-lka dekretem, o nějž své jmenování opírá, ustanovena byla pouze dočasně, nikoliv definitivně, nestala se tím skutečnou státní učitelkou, jak cit. předpis úst. zák. č. 236/20 předpokládá.
Bezdůvodně dovolává se st-lka také toho, že jí byly přiznány požitky a postup jako skutečné státní učitelce, když z okolnosti té, že úřad ustanoviv ji výslovně jen jako dočanou sílu poskytl jí přes to současně tytéž výhody, na něž by jinak měli nárok skuteční státní zaměstnanci, nelze ještě dovozovati, že tím zamýšlel změniti a že změnil její dočasný služební poměr v poměr skutečného státního zaměstnance.
Bezdůvodně dovolává se i toho, že složila slib požadovaný §em 2 zák. č. 64/18 a nostrifikační zkoušku podle zák. ze 14. dubna 1920 č. 276 Sb., neboť složení slibu podle cit. předpisu nemá v zápětí, že by se ten který zaměstnanec stal ipso facto skutečným zaměstnancem státu čsl., nýbrž bylo jen podmínkou, aby mohl býti ve svém dosavadním místě vůbec ponechán a to, jak zákon praví, prozatím, z čehož je dostatečně patrno, že k založení skutečného služebního poměru bylo třeba ještě dalšího úředního aktu. Pokud pak jde o onu zkoušku, nelze z cit. zák. nikterak dovoditi, že již složením zkoušky poměr dočasný přechází ve skutečný poměr služební.
Pokud pak se zástupce stížnosti dovolával při veřejném ústním líčení toho, že st-lka složila slib ve smyslu zák. z 12. února 1920 č. 103 Sb., tedy nemohl nss k této námitce ve smyslu §§ 5, 6 a 18 svého zák. jakožto k nepřípustné novotě přihlížeti.
Šlo-li však o poměr dočasný, nelze spatřovati nezákonitost v tom, když úřad zjistiv, že není zde podmínek předpokládaných zákonem pro zastávání místa toho, poměr ten rozvázal.
Že st-lka nenahradila nedostatku toho tím, že žádala v roce 1923 o udělení státního občanství, je patrno z toho, že dle jejího vlastního přednesení žádost ta dosud vyřízena není, a nelze ji tedy za stát. občanku považovati, zejména, když ani z jejího přednesení, ani ze spisů nenasvědčuje nic tomu, že by zde byly podmínky § 9 zák. č. 236/20, dle něhož by bylo alespoň hleděti k ní jako ke zdejší státní občance, než o žádosti té bude rozhodnuto. Tím však odpadá zároveň poslední námitka stížnosti, že úřad měl vyčkati, až jak její žádost o udělení čsl. státního občanství bude vyřízena a že nemohl přistoupiti před tím již k opatření, jež svým výrokem vyslovil.
Bylo tedy zamítnouti stížnost jiného stižného bodu neobsahující jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3430. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 929-932.