Č. 3635.

Závadní nápisy, pomníky atd.: * Místnost radniční, určena výhradně pro zasedání komisí obecních (§ 8 zák. č. 76/1919), není veřejným místem ve smyslu § 26 zák. na ochranu republiky č. 50/1923.
(Nález ze dne 20. května 1924 č. 8743.)
Věc: Městská obec L. (vrch. úředník Dr. Ed. Scholze) proti ministerstvu vnitra (rada Dr. Jos. Jílek) o odstranění poprsí bývalého cís. Josefa II. ze zasedací síně.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem policejního ředitelství v Liberci z 23. července 1923 byla měst. rada v Liberci podle § 26 zák. na ochranu republiky z 19. března 1923 č. 50 Sb. vyzvána, aby poprsí císaře Josefa II. umístěné v zasedací síni č. 23 liberecké radnice, odstranila na jiné veřejně nepřístupné místo, poněvadž ona místnost jest přístupna členům obecního zastupitelstva ke konání schůzí obecních komisí, tudíž veřejně, anebo aby konání oněch schůzí přenesla do jiné místnosti.
Rekurs podaný do rozhodnutí zsp-é, potvrzujícího zmíněný výměr, min. vnitra nař. rozhodnutím, pokud směřoval proti příkazu, aby poprsí Josefa II. bylo umístěno na jiném veřejně nepřístupném místě zamítlo, vycházejíc z úvahy, že zasedací síň č. 23, které se nyní užívá ke schůzím obecních komisí, jest místem veřejným, t. j. nikoliv určeným pouze pro soukromou potřebu jednotlivce nebo jeho rodiny neb soukromé společnosti; naproti tomu zrušilo min. rozhodnutí nižších instancí, pokud se jimi městské radě eventuelně ukládá, aby se do 14 dnů postarala, by konání schůzí obecních komisí bylo zařízeno do jiné místnosti, poněvadž pro příkaz takový není zákonného podkladu.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Podle § 26 zák. na ochranu republiky může politický (státně policejní úřad) naříditi, aby odstraněny byly pomníky, nápisy a jiné památky, umístěné na veřejném místě, jsou-li rázu protistátního nebo jsou-li zřízeny některému členů panovnických rodin tam uvedených. V daném případě je na sporu toliko otázka, sluší-li zasedací síň č. 23 liberecké radnice pokládati za veřejné místo ve smyslu cit. zák. předpisu.
Žal. úřad odpovídá na tuto otázku kladně, vycházeje z názoru, že veřejným místem po rozumu § 26 cit. zák. je každé místo, které je určeno nikoli pouze pro soukromou potřebu jednotlivce nebo jeho rodinu nebo soukromé společnosti. Stížnost naproti tomu hájí, že za veřejnou místnost v uvedeném smyslu rozuměti jest pouze takovou místnost, která je přístupna každému bez omezení, pokud to dovoluje místo a opatření potřebná k zachování pořádku.
Nss neshledal názor žal. úřadu správným.
§ 26 zák. na ochr. rep. v odst. 4 sám definuje pojem veřejného místa, stanově, že jest tím rozuměti náměstí, ulice, veřejné cesty, sady, veřejné sbírky, lázně, školy, výčepní a zábavní místnosti a jiná veřejně přístupná prostranství a místnosti«. Ježto zákon sám zde vymezuje pojem »veřejného místa« po rozumu tohoto ustanovení, nelze se pro výklad onoho termínu ohlížeti na to, v jakém smyslu užívají ho předpisy jiné, třebas i příbuzné, a dlužno pojem onen bráti jen v tom smyslu, jak je zde autenticky interpretován.
§ 26 označuje za »místo veřejné« veřejně přístupná prostranství a místnosti. Za takové lze však považovati jen taková prostranství a místnosti, které jsou přístupny každému z publika, tedy všem individuelně neurčeným osobám, jimž zařízení ta podle svého určení mají sloužiti, aniž by vlastník nebo správce byl oprávněn jednotlivé osoby, když vyhovují všeobecným podmínkám v tom směru stanoveným, z přístupu vyloučiti. Pod tento pojem spadají veškerá prostranství a místnosti v § 26, odst. 4 demonstrativně uvedené, takže z výpočtu toho nelze proti definici právě vyvoděné čerpati žádného argumentu, ani žádné opory pro jinaké vymezení pojmu veřejného místa, nežli které podává zákon sám, mluvě o prostranstvích a místnostech »veřejně přístupných«.
Podle skutkové podstaty žal. úřadem přijaté užívá se zasedací síně č. 23 liberecké radnice výhradně ke schůzím obecních komisí: že by byla jinak přístupná, žal. úřad nepředpokládá, kdežto st-lka tvrdí, že síň ta mimo zasedání komisi je trvale uzavřena.
Podle ustanovení § 8 novely k ob. zříz. ze 7. února 1919 č. 76 Sb. jsou schůze obecních komisí neveřejné. Te tedy síň č. 23 přístupna jenom členům obecní representace v této jejich úřední funkci a nikoliv jako členům publika.
Za tohoto stavu nelze však zasedací síň č. 23 podle nynějšího jejího určení pokládati za »místo veřejné« ve smyslu § 26 zák. na ochr. rep. a nemá proto nař. rozhodnutí podkladu v tomto předpisu, o nějž se jediné opírá. Bylo je proto, pokud potvrzuje příkaz odstraniti ze zasedací síně č. 23 poprsí cís. Josefa H., dle § 7 zák. o ss zrušiti.
Stížnost napadá ovšem rozhodnutí to dále v oné jeho části, v níž vyhovujíc rekursu zrušuje eventuální příkaz nižších stolic, aby konání schůzí obecních komisí bylo přeneseno do jiné místnosti. St-lka spatřuje v zrušení tohoto příkazu porušení sývch práv potud, že se tím příkaz odstraniti poprsí Josefa II. ze zasedací síně č. 23 stává bezpodmínečný. a tím se zostřuje. Uvedená část nař. rozhodnutí nerepsesentuje samostatný výrok, nýbrž souvisí úzce s první částí, potvrzující příkaz odstraniti poprsí Josefa II. ze zasedací síně, jejž modifikuje. Byl-li však příkaz posléze uvedený nyní jako nezákonný zrušen, mizí i v této domněle zostřené formě, které se mu dostalo zrušením eventuelního rozkazu na přeložení schůzí do jiné místnosti a tím stává se stížnost v druhém bodu bezpředmětnou, takže nebylo po této stránce potřebí věcně se jí zabývati.

Citace:

č. 3635. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1327-1329.