Č. 3101.

Školství. — Vyvlastnění: I. * Vyvlastnění staveniště pro školu menšinovou jest posuzovati podle § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., nikoliv podle zákona o stavebním ruchu. — II. * I pro vy vlastnění »staveniště« pro budoucí budovu školy menšinové a pro vyvlastnění postavené již budovy k umístění školy neb ubytování správce školy menšinové podle 2. odst. § 7 cit. zák. platí podmínka podle 1. odst. téhož §, že nesmí býti ohroženo vlastní bydlení nebo vlastní živnost. — III. * Volba pozemku a posouzení jeho vhodnosti jest v případě takového vyvlastnění dána do úvahy úřadu. — IV. K významu slov »vlastní živnost« v §u 7 cit. zák. — V. Nepřibrání stát. památkového úřadu k řízení vyvlastňovacímu není vadou.
(Nález ze dne 12. ledna 1924 č. 22389/23).
Věc: Konvent řádu Minoritu v Č. K. (adv. Dr. Kar. Líbal z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o vyvlastnění stanoviště pro školní budovu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že, ježto dosavadní umístění české školy obecné a měšťanské v Č. K. neodpovídá nijak požadavkům školským, bylo nutno z nedostatku jiných vhodných místností zahájiti řízení za účelem postavení nové budovy školní.
Když dobrovolnou koupí nebylo možno získati vhodné stanoviště pro stavbu této budovy, nařízeno bylo řízení vyvlastňovací. Vzhledem k výsledku úředního šetření v této věci konaného, zejména k protokolu z 8. listopadu 1921 a 7. března 1922 byla nař. rozhodnutím vy vlastněna podle práva daného min. škol. §em 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., doplněného zák. z 9. dubna 1920 č. 295 Sb. část pozemku kat. obce Č.-K-ské č. kat. 919, náležející konventu řádu Minoritu, jehož rozloha jest blížena označena v situačním plánku a v nař. rozhodnutí blíže se popisuje.
Při tom vysloveno, že k námitkám vlastníka pozemku, že zahrady potřebuje k živobytí členů konventu, že výnos zahrady přispívá podstatně k udržování kláštera, nelze přihlížeti, poněvadž odst. 2. § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. přiznal státu i zemi vyvlastňovací právo pro staveniště národních škol beze všeho omezení, takže jest směrodatným pouze ustanovení § 365 o. z. o. Otázku případného poškození majitele pozemku nutno pak řešiti při stanovení zákonem předepsaného, přiměřeného odškodného. Zbývající část zahrady stačí k dodávání toho, co jest pro živobytí nepatrného počtu osob v konventu bydlících a stravovaných a pro kostel ze zahrady potřeba a že ztrátou dosavadního výnosu zahrady neutrpí klášter žádné majetkové újmy, neboť výnos může býti vyrovnán užitkem ze stržené kupní ceny.
Konečně uloženo osp-é, aby zakročila u příslušného soudu o určení náhrady za vyvlastněný pozemek, při čemž nutno vzíti zřetel k přiměřenému odškodnému nájemci a aby poznámka řízení vyvlastňovacího byla vtělena do knih pozemkových.«
Rozhoduje o stížnosti, uvážil nss takto: 1. V případě tomto jde nesporně o vyvlastnění pozemku za účelem získání staveniště pro novou budovu školy menšinové. Proto také nař. rozhodnutí správně dovolává se v prvé řadě jako zákonného podkladu vyvlastnění § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., podle jehož odstavce 2. »stát i země mají právo získati vyvlastněním staveniště pro budoucí budovu školní«, mimo to dovolává se nař. rozhodnutí § 365 o. z. o. Stížnost naproti tomu zastává názor, že nestačí jako zákonný základ vyvlastnění ani § 365 o. z. o., ani uvedený § 7 zák. č. 189/19, a to proto, poněvadž ve smyslu § 365 o. z. o. a § 109 úst. listiny může se vyvlastnění státi toliko v těch případech a tím způsobem, jak zákon připouští. Poněvadž pak tento způsob vyvlastnění v zák. č. 189 ex 19 určen není, platí v tomto případě podle názoru stížnosti předpisy zákonů o stavebním ruchu.
Tomuto stanovisku stížnosti za pravdu dáti nelze.
Podle § 109 úst. listiny jest vyvlastnění možno »jen na základě zákona a za náhradu, pokud zák. není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá.« Vzhledem k tomu znění ústavy a k tomu, že čl. 5 býv. stát. zákl. zák. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z., mající znění poněkud odchylné, pozbyl podle čl. IX. úvoz. zák. k ústavní listině dnem 6. března 1920 účinnosti, nelze shledati, že by předpis § 7 zák. č. 189/19 nemohl tvořiti podklad vyvlastňovacího nálezu proto, poněvadž v tomto paragrafu způsob vyvlastnění výslovně určen není. V této souvislosti nemohl se také nss vzhledem k tomu, že jest zde právě zvláštní zákonný předpis, totiž § 7 zák. č. 189/19, zabývati tvrzením stížnosti, jako by § 365 o. z. o. sám o sobě nemohl tvořiti podklad konkrétního vyvlastnění, a poukazuje jen pro úplnost na to, že podle stálé judikakatury býv. rak. správního soudu (viz na př. nál. Budw. č. 2672 A) a Budw. č. 3345 A) soud tento zaujímal v této věci stanovisko opačné.
V tomto případě stačí tedy zkoumati, zda skutečně tento případ vyvlastnění posuzovati nutno podle předpisů zákonů o stavebním ruchu a to (podle názoru stížnosti) buď výlučně podle těchto zákonů na místo předpisu zák. č. 189/19 anebo alespoň vedle tohoto předpisu také analogicky podle zákonů o stavebním ruchu.
V tomto směru dospěl nss k názoru, že vyvlastnění staveniště pro budovy škol menšinových řídí se výhradně zák. č. 189/1919 a nikoliv zák. jinými a to ani zák. o stavebním ruchu (č. 20 ex 20, č. 100 ex 21, č. 45 ex 22 a č. 35 ex 23) ani zák. o zabírání budov k účelům veřejným (č. 332 ex 19 a č. 304 ex 21) a to z těchto úvah:
Již podle všeobecných pravidel logických jest nemožno, aby vedle sebe, jako současně platné, existovaly dva zákony různého data, tutéž materii právní upravující, avšak obsahem svým se různící a zbývá tedy toliko zkoumati, zda po případě předpisy zák. č. 189/19 byly, pokud jde o opatřování staveniště, derogovány zák. o stavebním ruchu.
Rozhodnutí této otázky dáno jest po názoru nss-u jak podstatou věcí tak i zákonem samým.
V prvém směru nutno poukázati k tomu, že zák. o stavebním ruchu, mluvící povšechně o vyvlastnění stavenišť pro budovy určené účelům veřejným, jest zákonem generálním, kdežto zák. č. 189/19, omezující se na získání staveniště pro školy menšinové, má zřejmě charakter zákona specielního. Vnitřní poměr nového zákona generálního k starému zákonu specielnímu nenese toho nezbytně s sebou, že by nový zákon generální vždy starší zákon specielní zbavoval moci, třebas by i v podstatě svým obsahem tutéž materii zahrnoval, které jest starší zákon specielně věnován.
Jest spíše nutno vždy v každém konkrétním případě zvlášť zkoumati, zda účel i smysl novějšího zákona generálního jde tak daleko, že mu nutno přiznati i účinek derogační vůči staršímu specielnímu zákonu.
Posuzují-li se s tohoto hlediska zákony o stavebním ruchu a jejich poměr k zák. č. 189 ex 1919, je zřejmo, že zákony na prvém místě jmenovanými nemělo a nechtělo se ničeho měniti na zákoně školském. Neboť nedá se mysliti, že by zákonodárce, jenž vydávaje zákon č. 189 ex 1919 věnoval školám menšinovým tak zvláštní péči, jaká ze všech ustanovení tohoto zákona jde na jevo, byl chtěl jednu ze záležitostí těchto škol se týkajících, a to právě tak významnou, jakou je vyvlastnění staveniště, za nedlouho po vydáni zák. č. 189 ex 1919 přenésti na orgán jiný, totiž nikoliv na úřad školský, nýbrž na úřad politický. Kromě toho nelze přehlédnouti, že již za existence prvního zák. o stavebním ruchu č. 20 ex 1920 byl. zák. č. 189/19 zákonem č. 295 ex 1920 doplněn a to právě i v § 7. Tím zákonodárce s patrnou určitostí vyslovil, že vydáním zákona o stavebním ruchu nenastala v působnosti a platnosti § 7 zák. č. 189/19 nižádná změna a že naopak předpisy tohoto paragrafu, zejména též jeho 2. odst, ovšem se změnami provedenými zákonem č. 295, trvají dále.
Vzhledem k tomu jest vyvlastnění v tomto případě posuzovati výlučně podle předpisů zák. č. 189/19 a 295 ex 1920 a neplatí předpisy zákonů o stavebním ruchu na případ tento ani přímo ani analogicky.
Vzhledem k tomu jest shora uvedená námitka stížnosti bezdůvodná a netřeba se zabývati dalšími námitkami nezákonnosti a vadnosti, které stížnost vyvozuje právě z toho, že nebylo šetřeno předpisů zák. o stavebním ruchu, zejména předpisů kompetenčních a předpisů co do pořadí pozemků vyvlastňovaných.
2. Pokud pak stížnost svými výtkami, že nebyl dodržen pořad pozemků podle zák. o stavebním ruchu, míní tvrditi, že nebylo třeba vyvlastniti právě onen pozemek, nýbrž že mohly a měly býti vyvlastněny pozemky jiné, tedy není ani tato výtka s to, aby způsobila nezákonnost nebo vadnost nař. rozhodnutí. Neboť zák. č. 189/19 žádné pořadí pro vyvlastnění pozemků nestanoví, předpisy zák. o stavebním ruchu však - jak vyloženo shora sub 1) — v tomto případě nemají významu. Naopak plyne z povšechné dikce § 7. zák. č. 189/19, že zákonodárce volbu pozemku a posouzení jeho vhodnosti ponechal úplně úvaze úřadu a že vlastník vyvlastňovaného pozemku nemůže se své povinnosti, postoupiti svůj pozemek cestou vyvlastnění, zbaviti poukazem na pozemky jiné podle jeho názoru snad vhodnější.
3. Dále namítá stížnost, že řízení jest vadné, poněvadž nebyl k řízení přibrán zástupce památkového úřadu. Námitka tato není důvodná, neboť, nehledě ani k tomu, že stížností citovaný předpis, totiž správně výn. min. kultu a vyučování ze 2. srpna 1911 č. 153 ř. z., přibrání zástupce památkového úřadu pro řízení tohoto druhu obligatorně a pod sankcí event. neplatnosti nebo vadnosti řízení nepředpisuje, jest věcí žal. úřadu, jemuž svěřena jest též v nejvyšší stolici péče o zachování historických a uměleckých památek a rázu měst, zkoumati, zda a do jaké míry tyto zájmy vyvlastněním pozemku jsou ohroženy nebo porušeny, a bylo by zejména věcí teprve případného stavebního řízení, aby k ohledům tohoto rázu byl přiměřeně brán zřetel.
4. Totéž platí obdobně o námitce stížnosti, že vzhledem k poloze Č. K., jeho starobylému rázu s úzkými uličkami a k tomu, že vyvlastňovaný pozemek jest jedinou zahradou tohoto druhu v Č. K., veřejné dobro ve smyslu § 365 o. z. o. nikterak nemluví pro vyvlastnění; neboť, připustil-li zákon vyvlastnění pro budoucí budovy škol menšinových a prohlásil tím umístění menšinových škol za požadavek veřejného dobra, budou ovšem případné otázky estetické a zdravotnické moci býti ventilovány také teprve v případném řízení stavebním, nehledě ani k tomu, že jak v tom, tak onom případě stěžující si řád není povolán k hájení zájmů esteticko-historických nebo zdravotnicko-sociálních.
5. Podle § 7 zák. č. 189 ex 1919 jest předpokladem vyvlastnění v prvé řadě, aby bylo nutno získati staveniště pro budoucí budovy školy menšinové; že tomu tak, plyne jak z povahy vyvlastnění jako nu- ceného zásahu do sféry vlastnické, tak zejména ze stylisace prvého od- stavce § 7 tohoto zák. Stížnost splnění této podmínky nepopírá. Pokud jde o další případné podmínky vyvlastnění, nař. rozhodnutí stojí na stanovisku, že podle 2. odst. § 7 zák. č. 189 ex 1919 netřeba přihlížeti k podmínce, stanovené v 1. odst. téhož zák. pro nucený nájem místnosti, aby totiž nebylo ohroženo vlastní bydlení a vlastní živnost vlastníka.
Prv uvedené stanovisko žal. úřadu nss za správné nepokládá, neboť stanoví-li 1 odst. § 7 zák. č. 189 za podmínku pouhého nuceného nájmu místností pro účely školy menšinové, tedy pro pouhé částečné omezení práv vlastníka, shora uvedenou podmínku (že nesmí býti ohroženo vlastní bydlení a vlastní živnost), nutno míti za to, že stejnou podmínku chtěl zákonodárce míti zachovánu i při zásahu mnohem citelnějším, totiž při úplném odnětí vlastnictví. Že tomu tak, plyne také z úvahy, že by — kdyby stanovisko úřadu bylo správné — vlastní bydlení a vlastní živnost byly sice chráněny proti pouhému nucenému nájmu budovy nějaké (celé neb z části), že by však táž ochrana nebyla dána v případě úplného odnětí budovy téže vyvlastněním.
Třeba tedy zák. v odst. 2 § 7, mluvě o vyvlastnění staveniště a hotových budov, shora uvedenou podmínku, že nesmí býti ohroženo vlastní bydlení neb živnost, výslovně nestanovil, musí přece i v tomto případě podmínka tato býti splněna, má-li vyvlastnění býti ve shodě se zákonem.
Jest tedy stanovisko žal. úřadu, jakoby při vyvlastnění staveniště tato podmínka stanovena nebyla, nesprávné.
Slova zákona »vlastní bydlení a vlastní živnost« nutno — jak nss již opětně vyslovil — chápati ve smyslu širším a to jednak tím způsobem, že není předpisem uvedeným chráněno jen vlastní bydlení a vlastní živnost vlastníka reality (nemovitosti), nýbrž též každé jiné osoby, která z jakéhokoliv právního titulu (jako usufruktuář, nájemce a pod.) zabírané resr vyvlastňované reality užívá, jednak též tak, že výrazem »živnost« nem rozuměti jenom živnost v užším smyslu podle předpisu živn. řádu, nýbrž každé povolání, zaměstnání, každý způsob a pramen obživy.
Pokud jde o subjekt předpisem § 7 zák. ve vlastním bydlení a ve vlastní živnosti chráněný, stačí poukázati na bližší odůvodnění nál. tohoto soudu Boh. 702 adm., kterýžto nález sice pojednává o vnuceném nájmu podle § 7, odst. 1 zák., jehož vývody v uvedeném směru platí však též na vyvlastnění podle 2. odst. § 7.
Pokud pak jde o právě uvedený výklad výrazu »živnost«, tedy podává se správnost jeho zejména z úvahy, že zajisté nemohlo býti úmyslem zák. poskytnouti ochranu obživy a pramene příjmu jednotlivci, který obživu svoji nalézá v živnosti v užším slova smyslu, neposkytovati však stejnou ochranu tomu, jehož obživa zajištěna jest způsobem jiným.
Stížnost v tomto směru vytýká, že klášter, stravující dva kněze, 1 novice, jednoho kuchaře, jednoho kostelníka, dva sluhy a každých 14 dní pradlenu, (kterýžto stav jest dočasně mimořádně malý, zvyšuje se však zejména v době letní příchodem bratří z jiných klášterů na zotavenou), jest svou výživou z velké části odkázán na zeleninu ze zahrady a to proto, poněvadž vzhledem k častým postům, dle řehole předepsaným, zelenina a ovoce tvoří po značnou část roku výhradnou stravu klášterníků, že tedy klášter potřebuje onu zahradu pro vlastní domácnost, dále že zbývající zahrádka je nepatrné rozlohy ve stínu, takže se v ní zelenina a ovoce dařiti nemůže.
Dále uvádí stížnost v tomto směru, že klášter jest noviciátem pro všechny kláštery minoritské v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že předpisuje řehole řádu, aby po ruce byla zvláštní zahrada pro zotavení noviců, kterým uložena jest přísná klausura.
V uvedených námitkách stížnosti, které byly předneseny také již ve správním řízení, jest spatřovati výtku nezákonnosti nař. rozhodnutí, poněvadž ohrožuje vyvlastnění »vlastní bydlení a vlastní živnost« konventu.
V tomto směru uvážil soud toto:
Otázka, je-li v konkrétním případě nuceným nájmem nebo vyvlastněním ohroženo vlastní bydlení nebo vlastní živnost vlastníka neb uživatele pozemku, čili nic, jest otázkou skutkovou a může proto nss zodpovědění této otázky provedené správním úřadem přezkoumati podle 2 odst. § 6 svého zák. toliko s hlediska formálního.
Žal. úřad však otázkou, zda »vlastní bydlení a vlastní živnost« konventu a jeho členů jest vyvlastněním zahrady ohroženo, vůbec se nezabýval, ač k tomu podle shora vyloženého obsahu § 7 zák. č. 189/19 a na základě právě uvedených námitek konventu v řízení správním přednesených byl povinen.
Nař. rozhodnutí sice mluví též o tom, že zbývající část zahrady stačí k dodávání toho, co jest pro živobytí nepatrného počtu osob v konventu bydlících a stravovaných a pro kostel ze zahrady potřeba a že ztrátou dosavadního výnosu zahrady neutrpí klášter žádné majetkové újmy, neboť výnos může býti vyrovnán užitkem ze stržené kupní ceny, avšak neučinilo tak zkoumajíc otázku ohrožení »vlastního bydlení neb živnostk, nýbrž jenom zřetelem k vyměření odškodného za vyvlastnění (viz větu: »otázku případného poškození majitele pozemku nutno řešiti při stanovení zákonem předepsaného, přiměřeného odškodného«).
Že tomu tak, podává se zejména z další předcházející věty nař. rozhodnutí, ve které jest jasně vyložen (shora uvedený, nesprávný) právní názor úřadu.
Žal. úřad tedy podstatnou otázku, zda jest či není vyvlastněním ohraženo vlastní bydlení a živnost konventu a jeho členů, neřešil a nemůže proto podle §§ 5 a 6 zák. o ss ani nss příslušné námitky zkoumati.
Nař. rozhodnutí trpí proto podstatnou neúplností a vadnosti; poněvadž pak tato neúplnost a vadnost způsobena byla shora uvedeným nesprávným právním názorem žal. úřadu, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3101. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 275-280.