Č. 3171.

Školství: I. * Přípravné kursy k právnickým zkouškám státním a rigirosům jest posuzovati podle cís. nař. z 27. června 1850 č. 309 ř. z. — II. Jaký jest rozdíl mezi soukromým (domácím) vyučováním a soukromou školou?
(Nález ze dne 26. ledna 1924 č. 21769/23).
Věc: Dr. Jan Sch. v Praze (adv. Dr. Václ. Bouček z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (min. místotaj. Dr. Em. Kobosil) o zákaz soukromé školy pro přípravu kandidátů k právnickým zkouškám a rigorosům.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-1 opověděl 27. července 1919 u magistrátu hl. m. Prahy živnost pod názvem »Rychlé přípravy Dra Jana Sch. ke všem právnickým státním zkouškám a rigorosům Praha ... .« Výměrem z 19. listopadu 1919 nevzal magistrát tuto opověď na základě čl. V. úvoz. zák. živn. řádu a § 13 živn. řádu na vědomí.
Podáním ze 24. listopadu 1919 oznámil st-1 zsp-é v Praze zahájení právnických přípravných kursů, které mají sledovati účel výkladem a rozborem celé právní materie, jakož i opakováním jejím připravovati kandidáty práv ke zkouškám.
Vyžádavši si dobré zdání právnické fakulty university Karlovy nevzala zsp rozhodnutím z 31. prosince 1919 oznámení st-lovo, že hodlá zříditi soukromou školu s názvem »Přípravna k právnickým zkouškám a rigorosům« na vědomí, a zakázala st-li na základě § 10 cis. nař. z 27. června 1850 č. 309 ř. z. zřízení školy takové, jelikož st-1 k tomu neprokázal způsobilosti ve smyslu § 3 výše uvedeného nař.
Odvolání st-lovo bylo nař. rozhodnutím zamítnuto, a bylo zároveň zsp-é uloženo, aby st-li dle § 10 cis. nař. z 27. června 1850 č. 309 ř. z. další provoz školy zapověděla, a to z obšírných důvodů straně sdělených.
Stížnost vytýká především, že neprávem bylo úřady na kursy st-lovy použito cís. nař. č. 309 ex 1850, neboť nejde o soukromou školu, nýbrž toliko o soukromé vyučování, které jak podle čl. 17 zákl. zák. státního o všeobecných právech státních občanů, tak podle § 16 uved. cís. nař. nepodléhá úřednímu povolení; dále vytýká stížnost, že úřady opomenuly rozhodnouti o rekursu, který st-1 podal proti rozhodnutí pražského magistrátu z 19. listopadu 1919 a uvádí konečně, že na základě těchto právních předpisů podobné kursy byly zřízeny a dosud existuji ve Vídni a v jiných městech býv. Rakouska.
Při veř. úst. líčení doplnil zástupce st-lův vývody stížnosti zejména tím směrem, že brojil též proti rozhodnutím živn. úřadů ve věci učiněným, že popíral z dalších důvodů použitelnost cís. nař. z r. 1850 na sporný případ a konečně že brojil též proti výroku úřadu popírajícímu způsobilost st-lovu.
Rozhoduje o stížnosti nss vycházel z těchto úvah:
Pokud především — jak již uvedeno — zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení obracel se též proti rozhodnutím, učiněným ve věci st-lově pražským magistrátem a prý též zsp-ou a min. obchodu jakožto úřady živnostenskými, nemohl soud podle §§ 2 a 10 svého zák. k těmto výtkám přihlížeti, poněvadž písemná stížnost proti uvedeným rozhodnutím nesměřuje, ani v tomto směru stížných bodů nemá.
Pokud se stížnost především dovolává čl. 17 stát. zákl. zák. o všeobecných právech státních občanů z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z., který v odst. 3 pravil, že domácí vyučování nepodléhá onomu omezení, jemuž podle 2. odst. téhož článku jest podrobeno zakládání a udržování ústavů vyučovacích a vychovávacích, tedy jest vytknouti, že článek tento pozbyl podle čl. IX. zák. z 29. února 1920 č. 121 Sb. dnem 6. března 1920 platnosti. Naproti tomu ovšem platí nadále předpis § 16 cís. nař. z 27. června 1850 č. 309 ř. z., kterým vydán byl prozatímní zákon o soukromém vyučování.
Stížnost tvrdí, že právě vzhledem k předpisu § 16 cit. cís. nař. vyučování toho druhu, o jaký tu jde, vůbec žádné úřední ingerenci nepodléhá, zejména že není třeba, aby kursy toho druhu byly ve smyslu § 9 cit. nař. úřadu oznámeny, a že nelze také kursy takové podle § 10 téhož nař. zakázati.
Toto stanovisko neuznal nss za správné z těchto úvah:
Podle § 120, odst. 2 ústavní listiny »přísluší státní správě vrchni vedení a dozor na veškeré vyučování« a je podle 1. odst. téhož § »do- voleno zřizovati soukromé vyučovací ústavy jen v mezích zákonů.«
Poněvadž pro tyto kursy, o jaké tu jde, novější norma právní vydána není, nutno sáhnouti k normě shora uvedené, totiž k cís. nař. z 27. června 1850 č. 309 ř. z.
Jest ovšem pravda, že uvedené nař. platí v prvé řadě pro ústavy vyučující předmětům středoškolským, (nechať užívají jména gymnasium neb reálka nebo ne) (arg. §§ 1, 4, 5, 8). Nelze však přehlédnouti předpis jednak §§ 17 a 18, který platnosti tohoto nařízení podrobuje též ústavy povahy vyšší t. j. takové, které »zamýšlejí vyučování, jež v systému škol státních podle své povahy udílí se jen na ústavech předpokládajících již vyučování gymnasií neb reálek«, jednak předpis § 19, jenž svou všeobecnou dikcí zřejmě chtěl podrobiti předpisům tohoto nař. nejen soukromé školy pro předměty tam uvedené t. j. (1. věta § 19) »kreslení, hudbu, krasopis a pod. předměty«, pak »obchodní školy« (2. věta), nýbrž vůbec všecky soukromé školy, pokud pro ně v nař. tomto jinak není stanoveno (arg. slova »a podobné předměty« v prvé větě § 19 a slova »jiná učiliště« jako na př. školy obchodní v 2. větě téhož §).
Je tedy bezdůvodnou námitka stížnosti, jakoby kursy st-lovy nemohly vůbec spadati pod předpisy cit. nařízení.
Pokud by pak vývodům zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení předneseným bylo rozuměti tak, že — kdyby kursy st-lovy byly vůbec soukromou školou — bylo by je posuzovati podle uvedených §§ 17 a 18, nebylo by lze toto tvrzení uznati důvodným, neboť uvedené paragrafy podle své dikce a svého účelu zřejmě mají na mysli jen taková soukromá učiliště, která by měla nahraditi nebo zastupovati příslušná učiliště státní nebo vůbec veřejné, povahy vysokoškolské, a nevztahují se proto na krusy st-lovy, které, jak stížnost sama uvádí, nemají studium na fakultě právnické nahraditi, nýbrž býti toliko studujícím této fakulty nápomocny při osobním studiu, zdolání látky na fakultě přednášené a jimi již slyšené a při přípravě ke zkouškám universitním resp. státním.
Podle § 19 uvedeného nař. platí na všechny soukromé školy tam zmíněné, tedy též na školy tohoto druhu, předpis § 16; proto jest zkoumati, zda kursy st-lovy mají býti kvalifikovány jako pouhé domácí vyučování podle § 16 či jako soukromá škola.
V tomto směru uvážil soud toto:
Ani cit. cís. nař. z r. 1850, ani jinaký zákon nepodává povšechného výkladu o tom, co jest soukromá škola a co jest pouhé domácí vyučování. Zejména nečiní tak ani § 120 úst. listiny, ani §§ 1 a 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb., ani §§ 10 a násl. zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. Ani výkladu, který pojmu domácí vyučování dává § 38 zák. z 15. února 1922 č. 73 Sb., nelze použíti všeobecně na všechny soukromé školy, zejména druhu, o který zde běží, poněvadž uvedený zákon platí toliko pro vyučování o naukách obchodních, moderních jazycích, krasopise, těsnopise a psaní na stroji.
Podle přirozeného významu slov však možno podle názoru nss-u rozuměti školou soukromou jenom takový vyučovací podnik, který, maje určité pevné stanoviště a zvláštní místnosti provozovací k účelům školským zřízené, pravidelně a podle všeobecné, pro všecky žáky anebo určité skupiny jich společné vyučovací osnovy vyučuje určitým předmětům hromadně t. j. více žáků zároveň, ktežto soukromým vyučováním možno rozuměti jen takové vyučování, které (třebas ovšem se děje také podle určitých method) udílí se jen jednotlivým žákům nebo malým skupinám žáků podle individuelních potřeb jednotlivého žáka bez zvláštních školsky zřízených místností provozovacích.
Dle toho jest pro posouzení, udílí-li se určité vyučování toliko jako domácí vyučování anebo jako vyučování na soukromé škole, rozhodným rozsah a povaha tohoto vyučování podle právě uvedených hledisek.
St-1 ve svém podání z 24. listopadu 1919 sám uvedl, že oznámil magistrátu jakožto úřadu živnostenskému zahájení přípravných kursů ke zkouškám právnickým, že však, jelikož magistrát opověď tuto nevzal na vědomí s tím, že podléhá předpisům o zřizování škol soukromých, oznamuje v důsledku této okolnosti zahájení těchto přípravných kursů zsp-é, a že kursy ty mají sledovati účel výkladem a rozborem celé právní materie, jakož i opakováním téže připravovati kandidáty práv ke zkouškám. Zároveň udal st-1 jako místo provozovací Prahu . . .
Vzhledem k tomuto znění podání st-lova a vzhledem k tomu, že zsp-é bylo známo, že st-1 rozesílá letáky »Rychlé přípravy Dra Jana Sch. ke všem právnickým státním zkouškám a rigosorům, Praha . . .«. nelze shledati ani nezákonnost ani vadnost v tom, když zsp i žal. úřad v tomto podání st-le spatřovaly oznámení o zamýšleném založení soukromé školy, a dle toho také o podání tom rozhodly.
Proti kvalifikaci kursů těch jako školy soukromé nelze s důvodem vytknouti, jak to činí stížnost, že soukromou školou podle uvedeného nař. jest prý toliko taková škola, která chce nahraditi vyučování na škole veřejné, čemuž u podniku st-lova tak není, poněvadž kursy jeho předpokládají účast na vyučování universitním a poněvadž míní toliko látku na universitě probranou s frekventanty kursů zopakovati; neboť uvedené cís. nař. omezení takového druhu neobsahuje; soukromou školou není pak jen takový vyučovací podnik, který má nahraditi vyučování na škole veřejné; naopak nutno kvalifikaci soukromé školy a contr. domácího vyučování posuzovati podle shora udaných hledisek.
Je také denní zkušeností prokázáno, že existuje mnoho škol soukromých, vyučujících stejným předmětům jako školy veřejné vedle těchto škol, jako na př. školy jazykové, školy zpěvu, ručním pracem a pod., které vyučují předmětům těm také žáky učící se zároveň těmže předmětům na školách veřejných.
Jest tedy bezdůvodná stížnost, pokud směřuje proti výroku žal. úřadu, kvalifikujícímu kursy st-lovy jako školu soukromou.
Že by pak nař. rozhodnutí kursy st-lovy — jsou-li soukromou školou - bylo nezákonným způsobem zakázalo, zejména že by st-li nezákonným způsobem bylo nepřiznalo kvalifikaci ve smyslu § 3 cit. cís. nař., písemná stížnost nevytýká.
Pokud pak zástupce st-lův námitky v tomto směru přednesl při veřejném ústním líčení, tedy nemohl soud k těmto námitkám podle § 18 svého zák. přihlížeti, když, jak uvedeno, písemná stížnost v tomto směru stížných bodů nemá.
Pokud pak stížnost vytýká, že žal. úřad resp. zsp opomenuly rozhodnouti o rekursu, který st-1 podal prý proti shora uvedenému rozhodnutí magistátu hlavního města Prahy z 19. listopadu 1919, a míní tím patrně vytknouti vadnost řízení, tedy nelze námitku tu uznati důvodnou. Neboť zsp rozhodovala jediné o shora uvedeném podání sílově z 24. listopadu 1919, kteréžto podání však ani formou ani obsahem není rekursem proti rozhodnutí magistrátu z 19. listopadu 1919, naopak, jak již shora uvedeno, právě v důsledku onoho rozhodnutí magistrátu oznamuje zřízení oněch kursů zsp-é jako úřadu povolanému ke správě školství, nespadající do kompetence zšr-y. Není proto vadou, když nař. rozhodnutí resp. jím potvrzené rozhodnutí zsp-é nějakým rekursem st-lovým proti rozhodnutí magistrátu z 19. listopadu 1919 se nezaměstnávalo a ovšem rozhodnutí to, nemajíc před sebou opravného prostředku proti němu podaného, u příležitosti vyřízení žádosti st-lovy z 24. listopadu 1919 nezrušilo.
Pokud konečně st-1 poukazuje na to, že prý ve Vídni a v jiných městech bývalého Rakouska podobné kursy existují, nemůže ovšem nss, který rozhoduje jenom o zákonitosti konkrétního rozhodnutí neb opatření správního úřadu, pozírati při tom na rozhodnutí, které po případě v jiných případech bylo správními úřady učiněno.
Totéž platí o vývodech zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení, kterým poukazováno na domnělou nesociálnost postupu žal. úřadu.
Vzhledem k tomu bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3171. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 416-420.