Č. 3105.

Pozemková reforma. — Mírové smlouvy: I. Ustanovení čl. 267 mírové smlouvy St. Germainské nevylučuje — ani po provedené publikaci této smlouvy ve Sbírce zákonů a nařízení — zábor velkého majetku pozemkového příslušníků republiky rakouské. — II. Vlastník zabraného majetku poz. nemá právního nároku, aby mu podle §11 záb. zák. ze záboru byla propuštěna půda ve výměře přesahující výměru stanovenou v § 2 zák. záb. — III. Propuštění půdy ze záboru přes tuto výměru může úřad vázati na podmínky a výhrady, jež uzná nutnými k ochraně veř. zájmů, na př. na podmínku, že vlastník převezme patronátní břemena na zabraném statku váznoucí. — IV. O právu vlastníka zabraného statku na volbu půdy za účelem propuštění ze záboru podle § 11 záb. zák. — právní věta jako IV. při Boh. 3076 adm. — V. Pouhá okolnost, že jiné než vlastníkem navrhované pozemky jsou pro uchazeče o příděl půdy příhodnější, neopravňuje stát. poz. úřad k tomu, aby — propouštěje vlastníku půdu ze záboru podle § 11 záb. zák. — nedbal volby vlastníka.
(Nález ze dne 12. ledna 1924 č. 322.)
Prejudikatura: Boh. 1079, 1883, 3076 adm. a jiné.
Věc: Konvent řádu dominikánů Seta Maria Rotunda ve Vídni (adv. Dr. Bedř. Lorman z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. president v. v. Rudolf Vyšín) o propuštění půdy dle § 11 zákona záborového.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost potud, pokud pozemky pro uspokojení nároku dle § 11 zák. záb. propuštěné určuje samostatně, nepřihlížejíc k volbě vlastníka; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na oznámení stpú-u, že zamýšlí převzíti určité nemovitosti stěžujícího si konventu, podal konvent žádost, aby mu ve smyslu § 11 zák. záb. propuštěn byl ze záboru veškerý pozemkový majetek, ježto nepřesahuje výměry 500 ha, v případě pak, že by mu ponechána byla pouze výměra uvedená v § 2 zák. záb., aby do této výměry pojaty byly nemovitosti dvora v D. a zvláště také role tohoto dvora č. kat. 163/1 ve St.
K odůvodnění své žádosti za propuštění všech nemovitostí ze záboru uváděl konvent, že po odečtení výměry, na niž si činí nárok dlouhodobí pachtýři, zbývá pro vlastníka velkostatku pouze výměra 476 ha 48 m2 a že účelné hospodaření na velkostatku a zřetel na zásobování měst i zemědělský průmysl, jakož i jinaké zřetele veřejného blaha vyžadují toho, aby celý velkostatek konventu byl ponechán. Pro požadavek ten mluví prý i ta okolnost, že půda velkostatku jest málo úrodná, takže lze na ní jen při větší rozloze intensivně hospodařiti, a že konvent zamýšlí opět zavésti na velkostatku průmysl lihovarnický, který se tam provozoval již před válkou a pro který má velkostatek příhodné budovy a příznivé podmínky k pěstování brambor. Dále zamýšlí prý konvent prováděti opětně ve velkém žír dobytka, jak činil již před válkou.
V příčině svého požadavku, aby právě nemovitosti v oznámeních stpú-u uvedené a v kat. obcích D. a St. ležící byly konventu ponechány, připomínal konvent, že pozemky dvora D. tvoří s dvorem Č. jeden hospodářský celek, neboť oba dvory mají společnou správu a dozorčí personál a používají společně potahů a hospodářských strojů i nářadí.
Oba dvory prý, pokud jsou pod společnou správou, hodí se velmi dobře pro hospodářský průmysl, jehož vznik a rozvoj by byl zabráním dvora D. znemožněn. Obdělávání půdy tohoto dvora, od přírody chudé, vyžaduje velkého nákladu, který drobní majitelé nevynaloží, takže pozemky ty by se brzy staly neúrodnými. Rovněž zapotřebí prý jest pro obdělávání mělké a kamenité půdy při tomto dvoře silných potahů a dobrých hospodářských strojů, jež pouze velkostatek může opatřiti. Rozdělením dvora na menší parcely přestane prý také možnost obnovovati a opravovati soustavnou drenáž na jeho pozemcích, čímž výnos jich se sníží, ba i zanikne. Budovy uvedeného dvora byly dle tvrzení konventu před několika roky obnoveny a bylo by velkou ztrátou, kdyby zůstaly nevyužity. Konvent se dále domnívá, že pro příděl půdy ode dvora D. nebude ani dosti uchazečů, neboť sousední dvůr Z. panství V. určený k parcelaci poskytne zemědělcům dosti volné půdy.
Kdyby však skutečně nějaká půda od velkostatku stěžovatele převzata býti musila, nabízel konvent statek D., kde není hospodářských budov a k němuž cesta jest méně schůdná a vzdálenější a žádal konečně, aby úřad zavedl jednání se st-lem za účelem docílení kompromisu mezi stanoviskem úřadu a st-lem.
Stpú provedl o žádosti st-lově komisionelní řízení, při němž vytýkal zástupce konventu, že majetek jeho vzhledem k ustanovení mírové smlouvy St. Germainské vůbec záboru nepodléhá.
Šetřením zjistil úřad mimo jiné, že na statku není zemědělského průmyslu, že však při dvoře D. jest stará sešlá budova s vysokým komínem, jíž se užívalo dříve jako ovčína, pak stájí a po té do roku 1878 jako lihovaru.
V budově té se však líh již nevyrábí a není tam také strojního zařízení k tomu.
Výměrem z 21. října 1922 propustil stpú konventu ze záboru 153-4275 ha půdy zemědělské a 111-9376 ha půdy jiné, při čemž zároveň určil, které parcely nebo části parcel do výměry té jest započísti. Propuštění vázal úřad na podmínky zejména v příčině přesného určení hranic dělených parcel a podotkl, že pokud propuštěná půda přesahuje výměru 250 h půdy vůbec, propouští se se zřetelem na ustanovení § 34 zák. z 8. dubna 1920 č. 329 Sb. Týká se to především zámku v Č. s parkem a zahradou a pak starého panského domu v Dř. a tvrziště v D. se zbytky staré tvrze, zejména věže na stavební parcele č. kat. 7/2 se zahradou a budovy na stavební parcele č. kat. 7/1.
Objekty tyto propouštějí se prý ze záboru s podmínkami, jež stanoveny budou po dohodě s min. škol.
Pokud jde o jinou půdu, nežli zemědělskou, propouštějí se st-li dle rozhodnutí úřadu lesy nad 100 ha pod podmínkou, že si vlastník velkostatku ponechá veškerá břemena patronátní jak kostela v č., tak i kaple na K., jež zůstanou vězeti na propuštěných nemovitostech.
Dále stanovil úřad, že podle ustanovení § 75, odst. 3 náhr. zák. jest povinen vlastník velkostatku převzíti zaměstnance velkostatku v počtu a druhu úměrném vlastnostem a rozloze propuštěného majetku, jak jich počet a osoby budou mu označeny sociálním odborem stpú-u a poskytnouti jim další zaměstnání za podmínek stanovených vl. nař. z 21. října 1922 č. 305 Sb.
Konečně ukládá se nař. rozhodnutím vlastníku, aby zřídil v budoucnosti aneb dopustil zříditi veškeré služebnosti, jichž potřeba se ukáže při provádění pozemkové reformy na půdě v záboru ponechané, jak o tom bude rozhodnuto stpú-em.
Veškeré tyto podmínky váží i právní nástupce dnešního majitele velkostatku.
Dále vytknul úřad, které knihovní zápisy mohou býti provedeny na základě tohoto jeho rozhodnutí, a poznamenal, že v nově utvořené vložce d-cké poznamenány budou ohledně oddělených stavebních parcel č. kat. 7/1, lihovar, 7/7, špýchar, jakož i ohledně oddělených částí pozemkových parcel č. kat. 34/1 a 34/2 závazky, jež určí min. škol., uzná-li toho potřebu, a jež budou do dvou měsíců právnímu zástupci majitele velkostatku oznámeny.
Žádost, aby ze zabraného majetku byla propuštěna veškerá půda, jež 500 ha neobnáší a aby celá tato majetnost byla konventu přidělena, úřad zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podává konvent stížnost k nss, ve které dovozuje, že nař. rozhodnutí porušuje jeho subjektivní práva v těchto směrech:
1. podrobuje jeho majetek důsledkům ze záboru plynoucím, ačkoliv majetek ten dle mírové smlouvy záboru nepodléhá, ježto vlastník jeho jest rak. státním příslušníkem,
2. nepropouští st-li veškerý tento majetek ze záboru dle § 11 záb. zák., ačkoliv nepřesahuje výměru 500 ha, a ač jsou zde podmínky, aby st-li propuštěna byla výměra větší, než výměra v § 2 zák. záb. uvedená,
3. zatěžuje pozemky st-li ponechané veškerými břemeny patronátními, aniž by poměrná jich část, připadající na pozemky v záboru ponechané, s těmito pozemky byla převzata,
4. nebéře zřetel na právo volby st-lovy v příčině výběru pozemků, jež mu dle § 11 záb. zák. mají býti ponechány.
0 stížnosti uvážil soud takto:
Ad 1. Ve směru prvém vytýká stížnost, že dle čl. 267 mírové smlouvy St. Germainské nepodléhá majetek rak. státních příslušníků v republice čsl. záboru a tudíž také ne majetek stěžujícího si rakouského konventu, a poznamenává, že nss sice nál. Boh. 1079 adm. zamítl stížnost konventu proti záboru jeho majetku, opírající se o ono ustanovení mírové smlouvy, že však stalo se to jedině z toho důvodu, poněvadž mírová smlouva nebyla tehdy ještě ve Sbírce zákonů a nařízení publikována. V době však, kdy rozhodnutí nař. touto stížností bylo vydáno, smlouva ona již publikována byla, a proto prý se měl úřad dle ustanovení této smlouvy zachovati a majetek konventu za nezabraný pokládati. Úřad však přešel mlčky dotyčnou námitku st-lovu v řízení správním vznesenou, čímž se dopustil také vady řízení.
Nss neshledal námitku tu důvodnou.
Stpú sice výslovně k této námitce st-lově stanoviska nezaujal, z toho však, že přes to podrobil majetek konventu důsledkům ze záboru plynoucím, jest zřejmo, že ji pokládal za bezpodstatnou, a to dle názoru tohoto soudu zcela právem. V četných svých nálezech vyslovil nss, že uvedená mírová smlouva sama o sobě nemůže býti pramenem práva vnitrostátního a následkem toho také ne zdrojem nějakého právního nároku rak. příslušníků, aby pozemkový majetek jejich sprošíěn byl záboru.
I v cit. nál. Boh. 1079, na který stížnost poukazuje, projevil nss názor, že k vnitrostátní závaznosti ustanovení mezinárodních smluv jest potřebí, aby ustanovení ona vtělila se ve vnitrostátní normu právní, neb aby aspoň vnitrostátní norma právní na ustanovení ona jako vnitrostátně závavná poukazovala nebo vnitrostátní platnost jich předpokládala, a konstatoval, že takové vnitrostátní právní normy není.
Při tom neřešil nss vůbec otázku, jaký význam má publikace mírové smlouvy ve Sbírce zákonů a nařízení, podotknuv, že řešení otázky té odpadá, kdyžtě smlouva ona vůbec ještě publikována nebyla.
Po provedené publikaci mírové smlouvy vyslovil nss v četných svých nálezech (srv. ku př. nál. Boh. 1883 adm.), že ani publikací zmíněné mírové smlouvy ve Sbírce zákonů a nařízení nenabyla smlouva ta povahy vnitrostátní právní normy, a na názoru tom trvá i nyní. Nemůže se proto konvent dovolávati mírové smlouvy St. Germainské a dovozovati z ní nárok na osvobození od záboru.
ad 2. Výtka sub 2 uvedená zakládá se na právním názoru, že vlastníku zabraných nemovitostí přísluší za předpokladů uvedených v druhé větě § 11 zák. záb. právní nárok na to, aby mu ze záboru propuštěna byla půda přesahující výměru vyznačenou v § 2 zák. záb. Tento náhled soud však nesdílí. Rozsah nároku plynoucího vlastníku zabraného statku z ustanovení § 11 zák. záb. jest plně vymezen a určen již prvou větou tohoto předpisu stanovící, že majitelé zabraných statků mají právo, aby z majetku jim zabraného byla jim přidělena majetnost nepřesahující výměry uvedené v § 2 tohoto zák., a to pokud možno dle jejich volby.
Připouští-li zákon ve větě druhé za určitých předpokladů, aby vlastníku propuštěna byla ze záboru půda nad tuto mez (slova »... 1ze propustiti ze záboru i větší výměru...«), nerozšiřuje tím nárok vlastníka založený větou prvou, nýbrž pouze umožňuje, aby se zřetelem na zájmy veřejného blaha, jež zákon příkladem uvádí, ponechána byla vlastníku větší výměra půdy tehdy, když by propuštěním jejím pouze v rozsahu § 2 zák. záb., tyto zájmy byly dotčeny. Povinností úřadu jest, aby ex officio zájmy ony chránil, a oprávnění daného mu větou druhou, kdykoliv toho v zájmu veřejném bude potřebí, použil, ale vlastník sám na splnění této povinnosti naléhati nemůže, ježto vlastního nároku nemá, a k obhajobě zájmů veřejných legitimován není. Bylo proto také tuto námitku stížnosti zamítnouti jako bezdůvodnou.
ad 3. Uplatňuje tuto námitku domnívá se st-1, že mu úřad výrokem právní moci schopným uložil, aby převzal veškerá patronátní břemena kostela v Č. a kaple na K.
Ale tomu tak není. Úřad neuložil st-li povinnost, aby sám nesl veškerá patronátní břemena, nýbrž prohlásil jen, že propouští mu ze záboru půdu nad výměru stanovenou v § 2 zák. záb., jestliže si břemena ona ponechá, a poznamenal výslovně, že děje se tak v předpokladu, že i vlastník s řešením tím bude srozuměn. Propouští tedy úřad st-li půdu ve výměře větší, než sahá jeho nárok dle § 11 záb. zák. pod podmínkou, že st-1 za toto plus jeho nárok přesahující dobrovolně převezme celé patronátní břemeno spojené s patronátem zmíněného kostela a kaple.
V tomto smyslu vykládal nař. rozhodnutí také zástupce žal. úřadu při ústním líčení.
Výrok úřadu takto chápaný není v odporu se zákonem.
Jestliže dle toho, co svrchu řečeno, může úřad vlastníku zabraných nemovitostí vůbec odepříti propuštění půdy nad výměru uvedenou v § 2 zák. záb., aniž poruší nárok jeho dle § 11 zák. záb., pak může také propuštění ono vázati na podmínky a výhrady, jež uzná za potřebné k ochraně veřejných zájmů, aniž lze tvrditi, že tím zasahuje nepřípustným způsobem v subjektivní práva vlastníkova, neboť vlastník bude se moci vždy vyhnouti splnění oněch podmínek a výhrad, s nimiž nesouhlasí, prostě tím, že odmítne ponechati si půdu, kterou mu úřad chce nad jeho nárok ze záboru propustiti.
ad 4. Konečně vytýká stížnost, že úřad neponechal st-li ty pozemky, jež ze své majetnosti k uspokojení svého nároku dle § 11 zák. záb. sám si vyvolil, a že právě pozemky dvoru D., za jichž ponechání st-1 výslovně žádal, mu odnímá, a že ani nejednal se st-lem o jeho návrhu, aby pro drobný příděl použito bylo dvoru D.
Pokud se týče výtky, že úřad nejednal se st-lem o jeho návrzích, nemá stížnost pravdu, neboť úřad ustanovil o žádosti st-le komisionelní řízení, jehož předmětem právě bylo šetření o tom, které nemovitosti měl by úřad st-li ponechati a které převzíti.
Jinak však shledal soud námitku sub 4. důvodnou.
Nárok vlastníka zabraného majetku na ponechání půdy ve výměře stanovené v § 2 zák. záb. není dle § 11 zák. záb. vyčerpán propuštěním jakékoliv půdy z jeho statku v této výměře, nýbrž zákon poskytuje vlastníku právo na to, aby mu půda byla ponechána pokud možno dle jeho volby.
Že jde o skutečný nárok vlastníka na to, aby si on sám ze svého nemovitého majetku vybral ony pozemky, jichž má býti užito k uspokojení jeho nároku dle § 11 zák. záb., a nikoliv o pouhé jeho přání, jež stpú respektovati může, ale nemusí, dovodil nss již ve svém nál. Boh. 3076 adm., na jehož důvody se tímto ve smyslu § 44 j. ř. odkazuje.
Ovšem není právo ono, jak v cit. nál. rovněž blíže vyloženo, absolutní v tom smyslu, že by se úřad musel za všech okolností říditi vůlí vlastníka při výběru pozemků, nýbrž jest omezeno slovy »pokud možno«, což znamená, že výkonem onoho práva nesmí úřadu býti znemožněno uskutečnění cíle pozemkové reformy.
Dle toho může stpú nedbáti volby vlastníkovy jen tehdy, kdyby ji
vlastník vykonal způsobem, který by uskutečnění zákona znemožňoval
aneb neodovůdněně stěžoval.
V tomto případě rozhodl se stpú převzíti od st-le právě onen dvůr, za jehož ponechání st-1 žádal, poněvadž budovy tohoto dvora nevyhovují, a dvůr sám leží v krajině, kde nejvíce uchazečů bylo možno uspokojiti.
Z rozhodnutí toho neplyne, že by na jiných nemovitostech st-lových, než na které tento vznesl nárok, nebylo možno prováděti drobný příděl, který zde dle nař. rozhodnutí jako jediný způsob provádění pozemkové reformy přichází v úvahu, nýbrž lze z něho pouze usuzovati, že pozemky určeného dvora jsou příhodnější pro uchazeče, a že bude výhodnějším prováděti příděl na těchto pozemcích, poněvadž podělí se jimi více uchazečů.
Okolnost ta, zejména pouhá konkurence drobných uchazečů o příděl půdy však dle toho, co svrchu uvedeno, neopravňuje ještě úřad k tomu, aby odepřel ponechati vlastníku půdu, již si tento sám vyvolil.
Bylo proto nař. rozhodnutí, pokud porušuje právo volby vlastníkovy zrušiti pro nezákonnost, v ostatním však zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3105. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 284-290.