Č. 3267.

Obecní dávka z nájemného: Je »Spolek nájemníků« legitimován ke stížnosti na nss ve věci vypsání obecní dávky z nájemného?
(Nález ze dne 20. února 1924 č. 2507).
Věc: Dr. Max B. a »Spolek nájemníků pro Moravskou Ostravu a okolí« v Moravské Ostravě proti moravskému zemskému výboru o obecní dávku z nájemného.
Výrok: Stížnosti Spolku nájemníků pro Moravskou Ostravu a okolí odmítají se jako nepřípustné Ke stížnosti Dra Maxe B. zrušuje se rozhodnutí týkající se dávek z nájemného za léta 1922—1926 pro nezákonnost; stížnost Dra Maxe B., týkající se dávky za rok 1921, odmítá se jako nepřípustná.
Důvody: Správní komise města Mor. Ostravy usnesela se 11. dubna 1921 požádati za povolení k vybírání zvýšené dávky z nájemného pro rok 1921. Do tohoto usnesení v předepsané lhůtě nebylo podáno žádných námitek a zv moravský odeslal usnesení po rozumu § 35, odst, 3. zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. prostřednictvím zsp-é vládě. Vláda usnesením z 25. listopadu 1921 povolila dávku v žádané výši pro rok 192 1 vybírati. Usnesení toto došlo dne 2. ledna 1922 zem. výboru a ten uvědomil o něm správní komisi města Mor. Ostravy. Po té správní komise města Mor. Ostravy
a) usnesla se v plenární schůzi ze 14. února 1922 vybírati počínajíc dnem 1. ledna 1922 až do konce 1926 zvýšenou dávku z nájemného (10% při nájemném 240—260, 20% od 600—1200 a 30% přes 1200 K), a zakročila u zv za povolení, i uveřejnila dne 22. února 1922 o tom vyhlášku ddto 18. února 1922 uvědomujíc současně poplatníky, že mohou proti tomuto usnesení do 14 dnů podati námitky;
b) uveřejnila dne 21. března 1922 podle předpisu § 43 zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. vyhlášku ddto 20. února 1920, že vláda usnesením z 25. listopadu 1921 povolila městu M. O. vybírati pro rok 1921 zvýšenou dávku z nájemného v žádané výši, jak svrchu bylo uvedeno; městská správní komise při své pod a) uvedené schůzi ze 14. února 1922 zároveň usnesla se povolenou na rok 1921 dávku vybrati jen za druhé půlletí r. 1921, čehož prohlášení též pojato bylo do zmíněné tu vyhlášky ddto 20. února 1922.
ad a) Proti usnesení uvedenému pod a) podali Dr. Max B. a »Spolek nájemníků pro M. O. a okolí« stížnost, v níž se domáhají zrušení uvedeného usnesení z důvodů věcných, vytýkajíce, že městská správní komise v době, kdy nájemníci jsou velice obtíženi, neměla jim nad to ještě takovým zvyšováním činžovního haléře přitěžovati, když může své potřeby krýti jiným způsobem.
Mor. zv pak o stížnosti rozhodl nálezem z 22. dubna 1922 takto: »Usnesením vlády z 19. ledna 1922 bylo na základě ustanovení §§ů 28, 35, odst. 3 a 59 zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. povoleno, aby obce, kterým už po dni 1. října 1921 prošla nebo teprve projde lhůta vybírati dosud povolené poplatky a dávky vybírati je nadále v povolené výši a podle dosavadních pravidel po dobu, než bude ustanoveno jinak. Vzhledem k tomu, že městu M. O. bylo usnesením vlády z 25. listopadu 1921 povoleno vybírati obecní dávku z nájemného ve výši 10% při nájemném — činžovní hodnotě — od 240—600, 20% od 600—1200 a 30 % přes 1200 K do dne 31. prosince 1921, jest město vzhledem k zmíněnému vlád. usnesení oprávněno vybírati tuto dávku nadále v povolené výši po dobu, než bude ustanoveno jinak. O stížnosti Dra Maxe B. a »S polku nájemníků pro M. O. a oko1í« usnesl se mor. zv nejednati, poněvadž stížnost podaná proti usnesení městské spr. komise ze 14. února 1922, jímž se tato usnesla zakročiti za povolení k vybírání dávky z nájemného ode dne 1. ledna 1922 do konce r. 1926 v té výši, jak byla povolena usnesením vlády z 25. listopadu 1921 za r. 1921, čelí vlastně svým obsahem a konečnou žádostí proti svrchu cit. usnesení vlády z 19. ledna 1922, kterým bylo prodlouženo povolení k dalšímu vybírání dávek a poplatků ve výši již povolené, než bude ustanoveno jinak. Vzhledem k uvedenému nemůže se zv věcně stížností zabývati a zamítá ji jakožto nepřípustnou.«
ad b) Proti vyhlášce uvedené pod b) a proti usnesení městské spr. komise ze 14. února 1922, že zvýšená dávka má býti vybrána dodatně za druhou polovici r. 1921, podaly tytéž strany stížnost k zv-u, v níž vytýkali: »Vláda schválila vybírání dávky usnesením z 25. listopadu 1921, které intimováno bylo obci teprv výn. zv-u z 3. února 1922; zmocnění došlo tedy opožděně a nemůže tudíž vázati poplatníky, a to tím méně, ježto zvýšení dávky, pokud nedosáhlo vlád. svolení, nemělo býti vloženo do obecního rozpočtu na rok 1921, je—li vůbec do něho vloženo, neboť podle zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. jest přípustno do rozpočtu pojati jen příjmy již pevně stanovené, resp. vládou schválené. Obec mohla pojetí tohoto příjmu do rozpočtu umožniti vymožením schválení ještě před sestavením jeho.
O tomto rekursu rozhodl mor. zv dalším nálezem z 22. dubna 1924 v ten rozum, že mu nelze o něm jednati, poněvadž rekurs svým obsahem a konečnou žádostí za zrušení v odpor braného usnesení obecní správní komise čelí proti usnesení vlády z 25. listopadu 1921, kterým bylo městu M. O. na základě § 38 zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. povoleno vybírati v roce 1921 podle výše činže odstupňovanou dávku z nájemného. Vyhláškou bylo toto usnesení vlády ve známost uvedeno spolu s pravidly, podle kterých má býti povolená dávka vybírána, toliko za tím účelem, aby zúčastnění byli na vzcházející jim tím povinnosti upozorněni. Usnesením správní komise zúčastnění nebyli poškozeni, ba naopak vzešel jim z něho prospěch, neboť jím zřeklo se město části příjmového zdroje, který mu byl vládou pravoplatně povolen.«
Jak proti prv uvedenému (pod a), tak proti uvedenému na druhém místě (pod b) rozhodnutí podávají Dr. Max B. a »Spolek nájemníků pro M. O. a okolí« stížnosti k nss.
Rozhoduje o nich řídil se nss těmito úvahami:
Zvýšení obecní dávky z nájemného postihuje poplatníky této dávky, jimiž mohou býti nájemníci místností v obci, pokud jest na ně tato dávka přesunována. Ježto stěžující si »Spolek nájemníků pro M. O. a okolí« netvrdí, že by byl sám jakožto právnická osoba nájemníkem nějakých místností, nedostává se mu legitimace k vystupování jménem vlastním a sluší za to míti, že stížnost podává v zastoupení nájemníků v něm soustředěných. Tu by ovšem základním požadavkem bylo, aby spolek ony své členy, jichž jménem chce vystupovati, ve stížnosti přesně označil. To se nestalo, pročež již z tohoto důvodu nedostávalo by se mu legitimace k něčímu zastupování. Avšak i kdyby osobnosti nájemníků, za které stížnost kromě Dra Maxe B. jest podávána, byly z ní patrný, nedostávalo by se spolku oprávnění vystupovati jejich jménem, třebas byli jeho členy, neboť k jednání něčím jménem jest zapotřebí aktu zmocnění (§§ 1002 a násl. o. z. o.), kteréž by musilo býti vykázáno mocným listem a ostatně podle všeobecných zásad procesních přípustno jest jen, pokud k zastupování před úřadem zmocňuje se osoba fysická, jakouž arciť není spolek. Slušelo tudíž stížnosti, pokud podávány jsou »Spolkem nájemníků pro M. O. a okolí«, odmítnouti jakožto nepřípustné (§§ 21 a 2 zák. o ss).
O stížnostech Dra Maxe B. uvážil nss věcně takto:
Usnesení spr. komise města M. O. ze 14. února 1922 (a), vybírati zvýšenou dávku z nájemného počínajíc dnem 1. ledna 1922 až do konce roku 1926 a zakročiti o vrchnostenské svolení k tomu, vzal Dr. Max B. v odpor rekursem. Mor. zv svým rozhodnutím z 22. dubna 1922 ,(a) odepřel o rekursu meritorně rozhodnouti prohlašuje, že se usnesl o něm nejednati. Pokud tedy stížnost brojí proti tomuto rozhodnutí z meritorního důvodu, ježto prý lze vybírati dále jen takové dávky, které byly vybírány do dne 14. září 1921, což v daném případě nelze tvrditi, nemožno k námitce přihlížeti, neboť v meritorním směru věc pořadem instancí nebyla vyřešena (§ 5 zák. o ss). Avšak pokud stížnost vytýká, že neprávem rozhodnutí odmítlo vejíti v meritum věci, jest důvodná. Nař. rozhodnutí totiž svůj odmítavý výrok opřelo o názor, že rekurs, o němž bylo judikováno, čelí proti usnesení vlády z 19. ledna 1922, vybírání dávky schvalujícímu, v kterémžto směru by rozhodování zem. výboru ovšem nepříslušelo. Než rekurs, jak z jeho obsahu nade vší pochybnost jest patrno, brojil výslovně jen proti usnesení obecní správ. komise z důvodu, že usneseným opatřením jsou nájemníci nad snesitelnou míru a bez skutečné potřeby obecního hospodářství zatěžováni, a rekurs vůbec ani nemohl na zřeteli míti vládní usnesení z 19. ledna 1922, neboť o tomto vládním usnesení dověděli se poplatníci teprve z rozhodnutí zv-u z 22. dubna 1922 (a). Rekurs tedy zřejmě bral v odpor akt obce, jímž tato rozhodla se dávku vybírati pod podmínkou, že k tomu příslušným orgánem bude dáno svolení. Žal. úřad, ač rekurs tohoto obsahu měl před sebou, rozhodoval, jakoby :ekurs měl obsah jiný, i jest jeho rozhodnutí, které nevyřizuje návrhu opravného prostředku — mělť o zákonnosti obecního usnesení rozhodnouti s hlediska rekursem uplatňovaných hospodářských důvodů — vadným. Tato vadnost řízení byla pak způsobena mylným právním názorem žal. úřadu, jakoby schvalovací pravomoc vlády po rozumu §§ 28, 35, odst. 3 a 59 zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. činila zbytečnou funkci, usnášeti se o vybírání dávek k úhradě výdajů obce, kterážto funkce však ve skutečnosti podle § 24 cit. zák. za všech okolností zůstává vyhrazena zastupitelstvu obce.
Proto slušelo rozhodnutí prvé (a) zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Druhé rozhodnutí (b), jež stížnost bere v odpor, odmítlo jednati o st-lovu rekursu z důvodu, že prý čelí proti schvalovacímu aktu vlády z 25. listopadu 1921. Poněvadž však stížnost k nss podaná, jdoucí do merita věci, proti tomuto odmítacímu důvodu stížného bodu neformuluje, jest nepřípustnou (§ 18 zák. o ss) i slušelo ji odmítnouti (§ 21 téhož zák.), při čemž nikterak nepadá na váhu, že žal. úřad při závěru svého výroku podotkl — jaksi k vnitřnímu uspokojení st-lovu ohledně merita věci — že v odpor braným usnesením obecní správní komise ze 14. února 1922, redukujícím již usnesenou roční dávku na půlletní, nemohli městští poplatníci býti dotčeni ve svých právech, neboť touto poznámkou neodvolává se rozhodovací důvod pro vyřčenou alimínaci.
Tím výrok nss-u jest odůvodněn.

Citace:

č. 3267. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 622-625.