Č. 3542.

Pozemková reforma. — Církevní věci: I. * Státní pozemkový úřad není oprávněn vázati propuštění památných budov dle § 20 zák. příděl. na podmínku, že vlastník neprovede žádných změn v jejich historickém mobiláři bez vědomí ministerstva školství a národní osvěty, neomezí-li zároveň příkaz ten na předměty, jež jsou příslušenstvím zabraných budov. — * II. Stpú nemůže nemovitosti, jež propouští vlastníku dle prvé věty § 11 zák. záb., zatížiti patronátními břemeny, jež vázla až dosud na celém zabraném statku. — III. * Propuštění nemovitostí dle prvé věty § 11 zák. záb. nemůže stpú vázati na podmínku, že vlastník převezme zaměstnance na zabraném statku tak, jak mu co do osob budou stpú-em označeni.
(Nález ze dne 30. dubna 1924 č. 7585.)
Věc: Svěřenství rodiny C. (adv. Dr. Vladimír Míša z Brna) proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. president Rud. Vyšín) o ponechání půdy.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost ve výroku o propuštění půdy dle § 11 zák. záb. vůbec, ve výroku pak o propuštění půdy dle § 20 zák. příděl. potud, pokud se výrok vztahuje na historický mobilář; v ostatním se zamítá stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: St-lé požádali stpú, aby bylo uznáno, že vápenka a cihelna na panství U. jsou objekty ze záboru vyloučené, a aby fideikomisu rodiny C. propuštěno bylo z jeho majetku zabraného dle § 11 zák. záb. a § 20 zák. příděl. 500 ha půdy, a předložili zároveň úřadu seznam parcel, jež fideikomis pro sebe požaduje. V žádosti své tvrdili st-lé, že v kraji není vůbec hladu po půdě, a uváděli, že kdyby fideikomisu nebylo ponecháno ani oněch 500 ha půdy, nebylo by vůbec možno na pozemcích velkostatku účelně hospodařiti ani mléko do měst dodávati a že množství úředníků a zřízenců ztratilo by svoji existenci, což by jevilo nepříznivé účinky i v ohledu národnostním. Zámek v U. jest prý historickou památkou, jejíž udržování spolu s přilehlým parkem a anglickou zahradou vyžaduje každoročně velkého nákladu.
Stpú provedl o žádosti komisionální řízení, při němž vyšetřen stav jednotlivých hospodářských objektů, zjištěno jejich hospodářské zařízení, prohlédnuty jednotlivé budovy, zejména budovy zámecké, jež označeny byly jako historicky cenná památka, a podán posudek, že nebylo by nadbytečné propustiti st-lům ze záboru půdu ve výměře 500 ha, ježto toho vyžaduje udržování historicky památné zámecké budovy, parku a anglické zahrady, a potřeba, aby rozsáhlé budovy hospodářské byly využity.
Stpú rozhodnutím z 15. června 1923 propustil fideikomisu ze záboru dle § 11 zák. záb. 189 8127 ha půdy zemědělské a 63 2685 ha půdy jiné, celkem 2 530 812 ha půdy vůbec, a ponechal dle § 20 příd. zák. fideikomisu zámeckou budovu v U. spolu s parkem a zahradou. Při tom uložil stpú fideikomisu, resp. dočasnému držiteli nemovitostí ze záboru propuštěných v základě § 75, odst. 3 zák. z 13. července 1922 č. 220 Sb., aby si ponechal zaměstnanec velkostatku v počtu a druhu úměrném vlastnostem a rozloze propuštěného majetku, jak jejich počet a osoby mu budou označeny stpú-em.
Dále uloženo vlastníku, aby zřídil v budoucnosti nebo dopustil zříditi veškeré služebnosti, jichž potřeba se ukáže při provádění pozemkové reformy na půdě v záboru ponechané, jak o tom bude rozhodnuto stpú-em (§ 18, 19 příděl, zák.).
Cesty vlastníkem zřízené a knihovně vyznačené nenají však dle rozhodnutí pokládány býti za propuštěné ze záboru, i kdyby byly součástmi nemovitostí ze záboru propuštěných, nýbrž má o propuštění jich, jakož i o propuštění dalších knihovně vyznačených cest velkostatku býti rozhodnuto po provedení pozemkové reformy. Ohledně patronátu farního kostela v K. vyslovil úřad, že zůstává jako břemeno váznouti na nemovitostech ze záboru propuštěných. Zámek v U. s anglickou zahradou a parkem ponechán fideikomisu dle § 20 zák. příd. s tou výhradou, že fideikomis podrobí se těmto podmínkám:
Objekty musí býti udržovány v dobrém stavu a chráněny před požárem. Všechny nutné práce konservační nutno prováděli jen po předběžném odhlášení a se schválením stát. památkového úřadu v Brně. Anglická zahrada a park nesmí býti nikdy proměněna v užitkové zahrady a jejich staré stromoví musí všemožně býti chráněno. Majitel nesmí podniknouti žádné kácení neb oklešťování starých stromů v parku bez předchozí dohody s min. škol. a musí upozorniti toto min. v případě, že by se zamýšlelo v blízkosti stromů neb alejí chráněných provésti nějaké vedení elektrické, telefonické nebo telegrafické neb jiné, jež by vyžadovalo oklešťování stromů, ještě před povolením oklešťování. Jakékoliv změny a majetkové přesuny historického mobiláře proti dnešnímu stavu mohou se státi jen s vědomím min. škol. Místnosti v zámku obsahující historické a umělecké předměty, kaple zámecká, park a anglická zahrada budou na požádání volně přípustný vážným a slušným jednotlivcům a společnostem, badatelům, spolkům, školám, exkursím atd. Majitel jest zásadně povinen trpěti vstup do zámku a jiných objektů jeho státním odborným inspekčním orgánům, pověřeným min. škol., aby se mohly kdykoliv přesvědčiti, plní-li majitel uložené podmínky.
V důvodech tohoto rozhodnutí dovozoval stpú, že se zřetelem na utvoření zbytkových statků a drobný příděl nebylo možno propustiti st-li větší výměru půdy ze záboru a že nebylo také možno mu ponechati půdu k udržování nemovitostí propuštěných ze záboru dle § 20 příd. zák., poněvadž vlastník zabraných nemovitostí nemá nároku na propuštění půdy pro tento účel.
O stížnosti fideikomisu proti tomuto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Stížnost obrací se především proti modalitám, na něž úřad vázal své rozhodnutí o nároku st-lově dle § 11 zák. záb., a namítá, že nezákonné jest toto rozhodnutí, pokud týká se 1) převzetí zaměstnanců, 2) zřízení skužebností i ponechání cest a 3) uvalení patronátních břemen jen na nemovitosti ze záboru propuštěné. V prvém směru vytýká stížnost, že stpú nemá práva uložiti fideikomisu povinnost, aby přijal do svých služeb zaměstnance, jež stpú sám mu vybéře. St-l jest dle § 75, odst. 3 náhr. zák. pouze povinen převzíti, resp. si ponechati zaměstnance v počtu a druhu úměrném rozloze přiděleného nebo propuštěného majetku. Jen prý osoby hospodařící na zabrané, ale státem dosud nepřevzaté půdě a osoby, jimž přiděleny byly zbytkové statky nebo větší podniky zemědělské, jsou povinny převzíti zaměstnance, jež stpú individuálně určí (§ 10, odst. 2 vl. nař. z 21. října 1922 č. 305 Sb.).
Námitku tuto shledal soud důvodnou.
Dle § 75 zák. náhr. (novela z 13. července 1922 č. 220 Sb.) může sice stpú, rozhoduje o přídělu nebo propuštění zabraného majetku, uložiti vlastníkům tohoto majetku, aby převzali zaměstnance v počtu a druhu úměrném vlastnostem a rozloze přidělovaného nebo propuštěného majetku, z toho však neplyne ještě právo úřadu, aby sám určil osoby zaměstnanců, jež vlastník jest povinen si ponechati. Dle tohoto předpisu může úřad pouze určiti, jaký druh a jaký počet zaměstnanců pokládá za úměrný vlastnostem a rozloze majetku ze záboru propuštěného, a na vlastníku pak jest, aby sám zaměstnance tohoto počtu i druhu si vyvolil a je sobě ponechal.
Při ústním líčení snažil se zástupce žal. úřadu opříti zákonnost nař. rozhodnutí v tomto bodě tvrzením, že jen stpú-u mohou býti známy osoby zaměstnanců, o něž hodlá, se postarati některým ze způsobů uvedených v § 75 zák. náhr., a že tudíž jen on může určiti, které zaměstnance tímto způsobem nezaopatřené má si ponechati vlastník.
Dle toho domnívá se úřad, že při provádění poz. ref. má předem on sám se rozhodnouti, o které trvalé zaměstnance chce se postarati, a že vlastníku pak náleží ponechati si zaměstnance ty, jež úřad zaopatřiti nehodlá. Leč postup zákonný jest právě obrácený, neboť dle § 75 zák. náhr. přísluší úřadu postarati se o ty trvalé zaměstnance, jež vlastník zabraného starku následkem převzetí části jeho státem ze svých služeb propustí, z čehož plyne, že stpú musí vyčkati, které stálé zaměstnance si vlastník ponechá a které propustí, a o tyto pak že se má postarati.
Příkaz úřadu, aby fideikomis převzal do svých služeb osoby stpú-em individuelně označené, jde tudíž přes meze v zákoně vytčené, a je nezákonný.
Dále namítá stížnost, že stpú měl již v rozhodnutí samém označiti veškeré služebnosti, které vlastník velkostatku má zříditi, jakož i uvésti, které cesty ze záboru se propuštějí a které nikoli, a neměl touto, do budoucna velmi neurčitou povinností způsobiti další znehodnocení nemovitostí.
Nss neshledal výtku důvodnou. Není předpisu, na základě kterého měl by úřad povinnost, aby zároveň s propuštěním nemovitostí dle § 11 zák. záb. rozhodl hned také o zřízení služebnosti dle § 19 zák. příd., a proto není nezákonné, když si úřad vyhradil ono rozhodnutí pro dobu pozdější, jak se toho ukáže potřeba při provádění poz. ref. na půdě převzaté.
Rovněž neodporuje zákonu, že úřad odložil na dobu pozdější i vyřízení žádosti st-lovy za propuštění cest ze záboru, neboť bude věcí úřadu, aby dříve, než ony cesty převezme, také v tomto bodě žádost st-lovu vyřídil. Při tom ovšem i vůči těmto pozdějším rozhodnutím úřadu zůstane st-li zachován nárok na to, aby mu ponechány byly cesty, resp. zřízeny služebnosti v tom rozsahu, aby na půdě ze záboru propuštěné mohl řádně hospodařiti (§ 19 zák. příd.).
Stížnost vytýká dále, že nezákonné jest též ustanovení, dle něhož má patronát farního kostela v K. jako břemeno váznouti dále jen na nemovitostech ze záboru propuštěných. Stpú nemůže prý určovati, s kterými nemovitostmi zůstanou práva patronátní spojena, neboť k tomu nebyl by ani dle § 33 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. povolán. Nelze také prý žádati na st-li převzetí celého tohoto břemena, neboť oněch 39 ha, jež úřad ponechává st-li nad 150 ha půdy, nestačí k udržení lihovaru, k vydržování zámku s anglickou zahradou a parkem a k hrazení patronátních břemen.
Nss v tomto bodě shledal stížnost důvodnou. Není zajisté pochyby, že stpú není oprávněn k tomu, aby ve smyslu § 33, odst. 2. zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. deklarativním způsobem rozhodoval s účinkem právní moci schopným o tom, komu po provedení poz. reformy náležeti bude uhrazování břemen spojených s reálním patronátem váznoucím až dosud na celém zabraném statku. Rovně nemůže stpú proti vůli zúčastněných činitelů disponovati s právem patronátním tím způsobem, že by uvalil břemena s ním spojená jen na onu část nemovitostí, jíž jest propustiti vlastníku dle § 11 zák. záb., neboť ze zákonů o poz. reformě neplyne, že by směl tímto způsobem zatížiti podíl, jehož se má dostati vlastníku dle cit. zák. ustanovení.
Ovšem neodporovalo by zákonu, kdyby se stpú dohodl s vlastníkem in favorem osob třetích v tom smyslu, že mu propustí ze záboru určité nemovitosti nad výměru uvedenou v § 2 zák. záb., vlastník pak že za toto plus převyšující jeho nárok bude ochoten převzíti veškerá patronátní břemena na zabraném statku váznoucí. Rovněž mohl by stpú propustiti vlastníku ono plus ze záboru pod podmínkou, že vlastník třeba dodatečně projeví souhlas s takovouto úpravou práva patronátního. V daném případě však úřad, nemaje souhlasu st-lova, uvalil beze všech výhrad břemeno ono na veškeré nemovitosti jemu ze záboru propuštěné, tedy i na nemovitosti, jež se mu počítají do výměry dle § 2 zák. záb., což dle toho, co svrchu uvedeno, odporuje zákonu. Při tom uvedl úřad nemovitosti, jež propouští st-li ze záboru jako ekvivalent břemen patronátních jen dle výměry (§39 ha) a podotkl, že tuto výměru propouští mu ještě k účelu jinému, totiž k provozování hospodářského lihovaru. Následkem toho nebylo možno soudu zjistiti, které nemovitosti propuštěny byly st-li pouze se zřetelem na zatížení břemenem patronátním, a musil proto pro svrchu uvedenou nezákonnost zrušiti celý příděl dle § 11 zák. záb.
Další námitky stížnost namířené jsou proti výroku úřadu, jímž vyřízen byl petit st-lův za ponechání objektů dle § 20 zák. příd. V tom směru vytýká stížnost, že úřad neprávem vázal ponechání oněch nemovitostí na podmínku, že fideikomis prováděti bude všechny konservační práce jen po předběžném ohlášení a jen se schválením státního památkového úřadu v Brně, a že nebude prováděti žádné káceni a oklešťování starých stromů v parku bez předchozí dohody s min. škol., ježto cle názoru st-le § 20 příd. zák. ukládání takových podmínek vůbec nezná a stanoví pouze, že se vlastník má podvoliti jen podmínkám v příčině přípustnosti oněch míst obecenstvu, pracovníkům vědeckým a uměleckým a používání jich k účelům lidumilným.
Soud neshledal výtku tuto důvodnou. Stpú může ovšem vázati ponechání nemovitostí dle § 20 příd. zák. na podmínky týkající se přístupnosti těchto míst osobám cizím, není však správným tvrzení stížnosti, že jedině podmínky tohoto obsahu může úřad ku svému rozhodnutí připojiti. Dle § 20 zák. příd. má stpú dbáti toho, aby přírodní, historické a umělecké památky, tvořící součást zabraných nemovitostí, nedoznaly prováděním pozemkové reformy újmy, a aby zůstaly zachovány. Příkaz ten zmocňuje úřad k tomu, aby propuštění památek těch ze záboru vázal na podmínky, jichž účelem jest zajistiti další jejich trvání a udržení po provedení pozemkové reformy. Podmínky, proti nimž brojí svrchu uvedená námitka stížnosti, sledují právě ten účel, a nelze tedy o nich říci, že by odporovaly zákonu. Ovšem může vlastník tímto způsobem ve svém disposičním právu býti omezován jen v příčině nemovitostí ze záboru propuštěných, nikoli však v nakládání s věcmi, jež záboru vůbec nepodléhají a jsou volným jeho vlastnictvím. Přestoupení této meze vytýká stížnost námitkou další, shledávající nezákonnost v tom, že úřad zakázal st-li jakékoliv změny a majetkové přesuny historického mobiláře bez ohledu na to, tvoří-li mobilář ten příslušenství zabraných budov či nikoli, a spatřující vadu řízení v nedostatku vyšetření, co z historického mobiláře jest příslušenstvím zabraných budov a sdílí jejich osud, a co nikoliv.
Soud musil uznati důvodnost této námitky. Úřad postihuje zmíněným svým opatřením veškeré movité věci, jež mají nějakou historickou cenu a nacházejí se právě v budovách, které propouštějí se st-li dle § 20 zák. příd. Leč úřad mohl právem takto omeziti vlastníka jen ohledně těch historicky památných předmětů, jež jsouce určeny k trvalému užívání zabraných budov, tvoří příslušenství jejich ve smyslu § 294 o. z. o. nebo jež jako archivy neb registratury podléhají převzetí dle § 33 náhr. zák.; nemohl však vyloučiti volné nakládání vlastníkovo s historickými předměty vůbec, aniž dříve vyšetřil, zda mezi nimi nejsou předměty, jež se vymykaií disposici stpú-u.
Bylo proto rozhodnutí žal. úřadu v tomto bode zrušiti pro nezákonnost.
Stížnost vytýká také, že stpú nebyl oprávněn beze všeho omezení časového naříditi, že místnosti v zámku n-ckém mají býti přípustný jednotlivcům, společnostem, spolkům, školám atd., ježto nelze míti za to, že místnosti ty mohou býti přípustný v kterékoliv době denní. Soud neshledal tuto výtku důvodnou. Dle § 20 příd. zák. může propuštění půdy ve smyslu tohoto ustanovení vázáno býti na výhradu, že vlastník podrobí se podmínkám v příčině přístupnosti oněch míst obecenstvu a pracovníkům vědeckým i uměleckým a v příčině používání jich k účelům lidumilným. V daném případě vázal úřad propuštění nemovitostí na tuto výhradu, neprovedl však zároveň bližší úpravu zmíněné povinnosti st-lovy. To však neznamená, že na základě tohoto rozhodnutí musí st-l nyní v kterékoliv době dovoliti přístup do míst ze záboru propuštěných, nýbrž bude teprve věcí žal. úřadu, aby v dohodě se zúčastněnými ministerstvy tuto povinnost st-lovu blíže upravil a určil také dobu, po kterou zmíněné nemovitosti přístupny býti mají.
Konečně namítá stížnost, že úřad ponechal sice fideikomisu zámek se zahradou a parkem dle § 20 zák. příd., neponechává mu však půdu nad výměru uvedenou v § 11 zák. záb., aby z výtěžku této půdy mohl objekty ty udržovati, a namítá, že úřad vychází z nesprávného právního názoru, domnívá-li se, že zákon, mluvě o zajištění a ochraně uvedených památek, má na zřeteli pouze místní zajištění řečených objektů, nikoliv také zajištění hospodářské. Dle toho zastává stížnost názor, že vlastník nemá pouze nárok na to, aby mu stpú ponechal nemovitosti, jež jsou památkami historickými, uměleckými nebo přírodními, nýbrž že má také právo žádati, aby mu přidělena byla ještě další půda nad meze § 11 zák. záb. k tomu účelu, aby z výtěžku jejího mohl hraditi výlohy spojené s udržováním těchto památek.
Nss však již v nál. Boh. 2580 adm. vyslovil, že vlastník zabraného majetku má sice za určitých podmínek nárok, aby mu stpú ponechal ony nemovitosti z jeho zabraného statku, jež jsou historickými, uměleckými nebo přírodními památkami, že však nemá vůči státu nároku na to, aby mu poskytnuty byly také prostředky k udržování těchto památek, a to ani v tom způsobu, že by mu ponechána byla zemědělská neb lesní půda jediné za tím účelem, by z jejího výtěžku kryl výlohy s udržováním spojené. Trvaje na tomto názoru musil nss zamítnouti zmíněnou námitku stížnosti jako bezdůvodnou.
Bylo proto nař. rozhodnutí ve svrchu uvedených částech zrušiti, v ostatním však zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3542. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1157-1162.